Moravským vědcům vyšel v prestižním vědeckém časopise Nature Communications článek, ve které vysvětlují, jak je možné, že se některé rostliny stanou invazivními, a jiné ne.
Funkční vlastnosti nepůvodních rostlin, jako je jejich výška či plocha listů, ovlivňují, zda se stanou invazními, nebo ne. Vyplynulo to z rozsáhlé studie mezinárodního vědeckého týmu, který vedli odborníci z Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity (MUNI) a Botanického ústavu Akademie věd ČR.
Výsledky studie, která se zaměřila na území České republiky, publikoval přední světový časopis Nature Communications a využití najdou především v ochraně přírody.
Schopnost včas rozpoznat, jestli mají zavlečené druhy potenciál rychle se rozšířit v novém prostředí a stát se invazními, je nezbytná pro předcházení škodám, které invazní druhy způsobují domácím přírodním stanovištím.
Odborníci pod vedením Jana Divíška a Milana Chytrého z Ústavu botaniky a zoologie MUNI a Petra Pyška z Botanického ústavu AV se spolu s americkými a jihoafrickými kolegy proto zaměřili na zkoumání vlastností původních a nepůvodních druhů a využili k tomu podrobná data o výskytu 1855 druhů rostlin v různých biotopech České republiky.
Porovnávali maximální výšku rostlin, specifickou listovou plochu a hmotnost semen u původních a nepůvodních druhů, přičemž u nepůvodních ještě rozlišovali druhy zdomácnělé, které se v přírodě běžně vyskytují a rozmnožují, ale výrazně se nešíří, a druhy invazní, které samovolně osídlují rozsáhlá území a způsobují často velké škody.
Hlavní roli hraje výška
„Studie jasně ukázala, že zdomácnělé nepůvodní druhy se svými vlastnostmi neliší od původních druhů, zatímco invazní druhy se významně liší téměř ve všech typech biotopů, a to hlavně svojí větší výškou. Z výsledků tedy vyplývá, že pro úspěšné zdomácnění stačí, aby byl zavlečený druh svými vlastnostmi podobný původním druhům. Současně se ale zdá, že být odlišný je výhodné pro získání převahy v mezidruhovém konkurenčním boji. Funkčně odlišné druhy se snáze prosazují ve společenstvech původních rostlin, čímž se stávají invazními,“ přiblížil závěry studie Jan Divíšek z Ústavu botaniky a zoologie a Geografického ústavu PřF MUNI.
Dodal, že rozdíly mezi původními a invazními druhy ale nemohou být příliš velké, protože hodně odlišný invazní druh by pak nemusel být pro dané přírodní stanoviště přizpůsobený a nemusel by je osídlit vůbec.
Výsledky studie jsou významné pro praktickou ochranu přírody, protože pokud do prostředí sám proniká nebo se vysazuje nový druh, měly by se jeho funkční vlastnosti porovnat s vlastnostmi původních druhů, aby bylo možné stanovit míru rizika, zda se druh stane invazním.
