Blízký východ je po roce od teroristického útoku palestinského Hamásu na Izrael blíž k otevřené válce. Masakr ze 7. října vedl ke konfliktu v Gaze a vlně odvet mezi židovským státem a spojenci Íránu. Tvrdá reakce Izraele v palestinské enklávě oživila antisemitismus a levicové skupiny na Západě, jenž zůstal na politické úrovni ve své podpoře Jeruzaléma ve světě osamocen. Spojené státy v předvolebním období řeší dilema, do jaké míry se do případného širšího konfliktu zapojit, a volají po příměří. Oslabeného vlivu USA na Blízkém východě se mezitím snaží využít Rusko a Čína, které zde mají vlastní mocenské a obchodní zájmy.
Sedmý říjen obnažil íránskou osu a nahrál mocenským choutkám Číny a Ruska
Brutální útok palestinských teroristů, který si vyžádal přes dvanáct set obětí, spustil vleklou blízkovýchodní sérii odvet a umocnil regionální konflikt. Po zahájení izraelských úderů na Hamás v Gaze se do bojů rychle zapojil libanonský Hizballáh. Na hranici od té doby probíhá vzájemné ostřelování, kvůli němuž se muselo evakuovat přes šedesát tisíc obyvatel severu Izraele.
Jeruzalém po měsících otálení a složitých politických diskusí letos v září slíbil, že zajistí jejich návrat domů. Spustil bezprecedentní údery na Hizballáh, ať už jde o likvidaci vedení skupiny, nepřiznaného útoku na pagery nebo nedávno zahájenou pozemní operaci přímo na jihu Libanonu.
Už dříve byl při odvetě za smrtící úder na okupovaných Golanských výšinách zabit nejvyšší velitel Hizballáhu Fuád Šukr a v červenci v Íránu při atentátu zahynul vůdce Hamásu Ismáíl Haníja, jehož po pár dnech nahradil předpokládaný strůjce masakru ze 7. října a lídr skupiny v Gaze Jahjá Sinvár.
Zapojení Teheránu i rebelů z Jemenu
Izrael ale neválčí jen s Hamásem a Hizballáhem. V dubnu vyslal Írán stovky raket a dronů na židovský stát v reakci na jeho útok na ambasádu v Sýrii. Asi dvě stě balistických střel pak zacílila islámská republika letos prvního října na židovský stát v odvetě za zabití šéfa Hizballáhu Hasana Nasralláha a také zástupce operačního velitele revolučních gard v Bejrútu.
Další část bojů se odehrává tisíce kilometrů daleko v Jemenu. Koncem září Jeruzalém udeřil letecky na pozice hútíů v jemenském přístavu Hudajdá. Hútíové od začátku války v Pásmu Gazy v rámci solidarity s Palestinci zaútočili pomocí dronů a raket na více než osmdesát plavidel. Během operací, při nichž zahynuli také čtyři námořníci, se zmocnili jednoho plavidla a dvě potopili.
Koalice v čele s USA působící v Rudém moři dokázala některé střely a bezpilotní letouny zachytit, jemenské rebely, kteří pravidelně posílají rakety i přímo na území židovského státu, ale zcela nezastavila, a dál tak ohrožují klíčovou námořní obchodní trasu.
Povstalci sice tvrdí, že se zaměřují na lodě spojené s Izraelem, USA nebo Spojeným královstvím, aby si vynutili ukončení ofenzivy v Gaze, mnohé z napadených plavidel však s konfliktem souvisí jen málo nebo vůbec, včetně některých lodí směřujících do Íránu, podotkla agentura AP.
Válka proti západnímu světu
Podle komentáře Guardianu lze těžko definovat, kdy už lze hovořit o „totální válce“ na Blízkém východě, jelikož řada současných konfliktů se vyznačuje tím, že jde o „pokračující a dynamický proud různých úrovní násilí, který sílí na jednom místě a slábne na jiném“, přičemž zcela neskončí, spíše jen přechodně odezní.
Současný konflikt přitom není veden jen proti židovskému státu, ale i proti USA a Západu jako celku, upozorňuje blízkovýchodní zpravodaj ČT David Borek. „To, co se odehrává v posledních měsících, není útok proti Izraeli, toto je potažmo útok proti svobodnému světu, proti světovému obchodu, proti svobodě plavby na světových mořích. Toto je útok, který pokud by se Amerika distancovala od židovského státu, tak znamená ohromný rozvrat nejenom budoucnosti Izraele, ale i svobodného světa,“ obává se zpravodaj.
„Pokud loupežníci v Jemenu dokážou zablokovat trasu v Rudém moři, dokážou ostřelovat lodě plující mezi Indickým oceánem a Suezem dále do Středozemního moře, tak to není útok proti Izraeli, je to jasná výzva demokratickému světu, Západu,“ míní Borek.
Mezinárodní měnový fond na začátku roku zhoršil prognózu růstu v celém regionu Blízkého východu a severní Afriky (MENA), když předpokládal regionální pokles o 0,5 procenta.
„Je to opravdu hrozné,“ poznamenal výzkumný pracovník Adel Hamaizia z iniciativy Blízkého východu z Kennedy School's Belfer Center for Science and International Affairs, jehož cituje The Harvard Gazette. Podle experta jde o důsledek snížení produkce ropy, ale také dopadu na turismus v zemích jako Egypt či Jordánsko, „kde je cestovní ruch záchranným lanem“.
Geopolitická situace v regionu je přitom dlouhodobě daná, myslí si ředitel odboru Blízkého východu a Afriky ministerstva zahraničí Petr Hladík. „Vidíme to celý ten rok, tedy od doby, co 7. října teroristé z Hamásu zahájili masakr a zaútočili na Izrael, aby se jen den poté přidali teroristé z Hizballáhu. Z hlediska geopolitiky jsme viděli, že okamžitě došlo k zapojení dalších spojenců Íránu, ať už to byli jemenští hútíové, kteří v útocích pokračují nadále, nebo ze strany jednotek z Iráku, které jsou nějakým způsobem napojené na Írán,“ uvedl Hladík.
Íránská „osa odporu“
Írán a Izrael byly v době vlády šáha Pahlávího spojenci, národy ale rozdělila islámská revoluce v Íránu, po níž se stali úhlavními nepřáteli a Teherán po dekády pracuje na podkopání židovského státu. Nepřeje si ani dvoustátní řešení, jelikož odmítá samotnou existenci Izraele.
V regionu řídí takzvanou „osu odporu“, přičemž rozsah této sítě obnažil právě útok ze 7. října a následný tvrdý postup Izraele v Gaze. Kromě Hamásu a dalších palestinských organizací a libanonského Hizballáhu ovládá islámská republika i řadu menších milic a skupin na celém Blízkém východě, které financují a cvičí íránské revoluční gardy, zejména pak jejich zahraniční divize – jednotky Kuds.
Cílem této íránské osy je na jednu stranu vyvolat chaos a destabilizovat rivaly v regionu v čele s Izraelem a vést zástupnou válku i se Spojenými státy a Západem obecně, na stranu druhou pak šířit vliv islámské republiky a její ideologii v regionu.
Po nedávném zabití vůdce Hizballáhu Nasralláha tak sice nepřišla odveta bezprostředně po izraelském útoku, Írán ale slíbil, že bude pokračovat v útocích na židovský stát a jeho spojence prostřednictvím těchto milic, ať už jde o syrské skupiny spolupracující s režimem Bašára Asada, jemenské hútíe nebo irácké skupiny jako Katáib Hizballáh.
Nasralláh byl jedním z nejvlivnějších vůdců v rámci íránské „osy odporu“, píše Sky News. Jeho smrt je tak vnímána jako velká rána pro všechny zúčastněné skupiny. „Íránská pozice je určitě oslabena izraelskými údery na klíčové íránské spojence v oblasti – hlavně hnutí Hizballáh – případně i na představitele hnutí Hamás na íránském území – a v neposlední řadě také na jemenské hútíe. Ti zatím ohrožují Izrael spíše symbolicky – a i na tyto symboličtější útoky je Izrael schopný dát vzdáleným hútíům tvrdou odpověď,“ upozornil Čejka.
„Zmiňované údery se ale dotkly přímo i představitelů íránského režimu, neboť i ti zahynuli při izraelských útocích, například letos na jaře na íránský konzulát v Damašku. Írán si zároveň není úplně jistý tím, jakým způsobem je schopen na tyto údery Izraeli odpovědět. Ukázal sice schopnost odpálit na jeho území větší množství dronů a raket, zdá se ale, že ty reálně nenapáchaly Izraeli vetší škody,“ poznamenal Čejka.
Za nástupce Nasralláha je obecně považován jeho bratranec Hášim Sáfí ad-Dín. „To propojení (s Teheránem) je zcela zřejmé, protože jeho bratr působí jako představitel Hizballáhu v Íránu, to znamená jako nějaký velvyslanec, byť Hizballáh jako takový je nestátní aktér. Syn tohoto vrcholného představitele Hizballáhu si vzal dceru zabitého vůdce jednotek Kuds íránských revolučních gard. Takže to propojení je nejen na politické rovině, ale i v rovině osobní,“ upozornil Hladík.
Americké dilema
S možnou další eskalací konfliktu je třeba počítat, míní expert. Hladík připomněl, že Spojené státy výrazně posílily svou vojenskou přítomnost na Blízkém východě, kdy posílají další tisíce vojáků, posílí vzdušné síly a nechají v oblasti také své letadlové lodě déle, než se plánovalo.
USA tak dávají najevo, že si další vyostření situace nepřejí, soudí Hladík. „Vysílají jednoznačnou zprávu do Teheránu, že pokud by došlo k jejich zapojení do toho, co se děje v Libanonu, tak že by následovala naprosto jednoznačná odpověď ze strany Spojených států,“ konstatoval odborník.
Spojené státy před loňským sedmým říjnem soustředily svou pozornost spíše na vojenské a mocenské ambice Ruska a Číny jinde ve světě, ať už šlo o válku Moskvy proti Ukrajině nebo manévry Pekingu v oblasti Indo-Pacifiku.
Podle Borka stojí Washington nyní před těžkou volbou, jelikož americké demokratické politiky musí zajímat i volební cyklus. „Má Amerika na to teď pár týdnů před prezidentskými volbami nahradit všechna dosavadní témata, která v nich rezonují, a učinit z prezidentských voleb v USA volby válečné, které budou vedeny v situaci, kdy Amerika bude muset vojensky vystoupit proti Íránu?“ vysvětluje Borek zjevné americké dilema.
Spojené státy jsou po dekády klíčovým spojencem Jeruzaléma. Pomáhají mu zajistit bezpečnost dodávkami zbraní i spolufinancováním protivzdušných systémů a Izrael za to dodává Washingtonu klíčové zpravodajské informace a stará se o americké bezpečnostní zájmy v regionu. Poslední dobou se ale vzájemné vztahy ochladily.
Demokratická vláda v USA židovskému státu vyčítá rozšiřování nelegálních židovských osad na Západním břehu, kritizovala spornou reformu justice prosazovanou vládou premiéra Benjamina Netanjahua a nelíbí se jí ani příliš tvrdý postup Izraele v Gaze, kde umírá i řada civilistů.
Obavy z použití bomb v Rafahu v květnu dokonce přiměly Spojené státy pozastavit dodávku tisíce těchto zbraní Jeruzalému, což se stalo poprvé od začátku nového konfliktu. Od té doby se nicméně židovský stát dočkal několika dalších vojenských balíků v hodnotě mnoha miliard dolarů.
Omezený vliv USA na Netanjahua
Podle experta na Blízký východ Marka Čejky změny vztahů mezi USA a Izraelem odrážejí slábnoucí americký vliv v regionu. „Současná Bidenova demokratická administrativa je dokonce i v případě svého klíčového spojence na Blízkém východě schopná ovlivnit jeho postoje už jen okrajově. Na jednu stranu vydávají tak Američané prohlášení o nutnosti deeskalace konfliktu, kritizují – samozřejmě až po prvotní obrovské kritice Hamásu a jeho radikalismu – Netanjahua, vyzývají Izrael ke zdrženlivosti či iniciují jednání o příměří. Výsledek těchto diplomatických snah je však navenek žalostný,“ říká expert.
Americká administrativa podle něj není schopná své zájmy na Izraeli reálně vymoci. To by se mohlo podle Čejky dít právě omezením dodávek útočných zbraní, případně hrozbou sankcemi v případě, že Netanjahu a extremisté v jeho vládě nezmírní svou rétoriku.
„Podobný charakter má americký přístup vůči konfliktu mezi Izraelem a Hizballáhem, potažmo Libanonem. Američané stále horečně jednají, mluví o nutnosti příměří, načež Netanjahu to obvykle nerespektuje. A v konečném důsledku pak buď přímo, nebo nepřímo Američané Netanjahua nakonec podpoří se slovy, že vlastně nebyli informováni, že provede tu a tu vojenskou akci. Takto nevypadá reakce velmoci, která má v důležitém regionu Blízkého východu klíčové slovo,“ podotkl Čejka.
„Zde tedy máme velký rozdíl Bidenovy administrativy například od republikánské administrativy nebo administrativy George Bushe staršího. Ty byly v určité chvíle schopné pravicovým – tedy do určité míry ideologicky spřízněným – izraelským politikům reálně pohrozit,“ upozornil expert.
Západu zatím došla trpělivost jen s židovskými radikální osadníky a s nimi spřátelenými skupinami, na něž uvalila restrikce Evropská unie i USA. Pokud jde o podporu Izraele, západní představitelé většinou dál stojí diplomaticky na straně Jeruzaléma, i oni ale čím dál více apelují na nutnost uzavřít příměří, a to jak s Hamásem v Gaze, tak i s Hizballáhem, aby se předešlo dalším civilním obětem a také zostření konfliktu.
Proměny nálad na Západě
Krvavá ofenziva v Gaze v uplynulém roce znásobila antisemitistické útoky v západních zemích, podnítila nebývalou vlnu propalestinských protestů včetně těch na univerzitách a posílila levicové strany. Třeba u amerických demokratů situace způsobila rozkol, jelikož většinou část mladší generace s nelibostí hledí na izraelské počínání na palestinském území a přála by si vojenskou pomoc Izraeli omezit.
Některé západní země se pak v průběhu roku rozhodly uznat Palestinu jako stát. Z evropských států tento především symbolický krok oznámilo Španělsko, Norsko či Irsko.
„Na jednu stranu tvrdost izraelského postupu v Gaze zvedla na Západě vlnu oficiální i ,lidové‘ kritiky. Jenže ta stěží ovlivní izraelské politické a vojenské postupy, které mohou nastolovat otázky, co vlastně zbude po skončení konfliktu například z politické existence a funkčnosti Palestinské autonomie. Její součástí bylo před pučem ze strany brutálního Hamásu (2007) ostatně také Pásmo Gazy,“ upozornil Čejka.
Připomněl podobnou situaci z roku 1988, kdy pod vedením Jásira Arafata vyhlásila Organizace pro osvobození Palestiny Stát Palestina v Alžírsku, který byl uznán řadou zemí světa včetně tehdejšího Československa. „Avšak tento stát existoval pouze na papíře, protože Západní břeh i Pásmo Gazy zůstávaly v té době pod izraelskou okupační správou,“ poznamenal Čejka.
Západ zůstal ve své podpoře Izraele spíše osamocen. Ukázala to řada hlasování v OSN, kde často snahy o urgování klidu zbraní a poukázání na izraelské drsné metody v Gaze blokovaly Spojené státy. Pokud jde o samotný Blízký východ, ofenziva v Gaze pozastavila klíčovou normalizaci vztahů arabských zemí se židovským státem.
Konec normalizace a ostrá turecká kritika
Takzvané abrahámovské dohody v minulých letech podepsal třeba Bahrajn či Spojené arabské emiráty a spekulovalo se rovněž o blížícím se podpisu Saúdské Arábie, válka ale tyto snahy zhatila a Rijád se postavil za Palestince, když zopakoval, že podobnou dohodu neschválí, pokud se Palestinci nedočkají vlastního státu a neskončí izraelská operace v Gaze.
Přestože Saúdská Arábie i další státy regionu včetně Egypta mají ve své podstatě problém s Hamásem, v otázce konfliktu s Izraelem se minimálně rétoricky staví za Palestince. Káhira ovšem odmítá přijímat ve velkém uprchlíky z Gazy a další státy jako Libanon či Jordánsko už nyní hostují statisíce palestinských běženců z předchozích válek.
Izraelský postup v Gaze, kde zemřelo podle úřadů ovládaných Hamásem přes čtyřicet tisíc lidí, zmrazil rovněž pragmatické a do té doby oživující vztahy Jeruzaléma s Ankarou. Turecký vládce Recep Tayyip Erdogan několikrát zmínil, že považuje izraelskou vojenskou operaci za genocidu páchanou na Palestincích, a dokonce Jeruzalému pohrozil intervencí.
Turecko, které tradičně představuje útočiště pro vysoce postavené členy Hamásu, v posledních měsících stáhlo z Izraele velvyslance a pozastavilo obchod se židovským státem, a to i přesto, že Erdogan chtěl brzy po útoku Hamásu fungovat v konfliktu jako mírový zprostředkovatel. Tuto roli ale nakonec převzal Egypt, a především Katar, jemuž se podařilo dohodnout výměny části izraelských rukojmí za přechodný klid zbraní a propuštění palestinských vězňů.
Obrat regionu k Číně a Rusku
Podle některých médií a komentářů vleklá válka v Gaze nezhoršila jen reputaci Izraele ve světě, ale i postavení jeho spojenců včetně USA v regionu, kde může posílit vliv nedemokratické Rusko a Čína. Zapojení Američanů do dalšího konfliktu a oslabení jejich spojenectví s arabskými zeměmi by bylo pro obě země vítaným vývojem, píše v komentáři al-Džazíra.
Moskva i Peking těžily už z předchozích intervencí Washingtonu v regionu, které způsobily, že řada muslimů se začala obracet právě k Rusku a Číně. Takřka bezpodmínečná podpora USA Izraele i přes brutální zásahy v Gaze pozici velmoci na Blízkém východě navíc dál podkopává, všímá si al-Džazíra a podotýká, že finanční a vojenská pomoc židovskému státu navíc způsobuje úbytek amerických zdrojů na Ukrajině nebo v Indo-Pacifiku.
Jak Rusko, tak i Čína poslední rok paradoxně volají po okamžitém příměří v Gaze a z „destruktivního“ konfliktu obviňují USA. Moskva přitom vede krvavou válku proti sousední Ukrajině s tichou podporou Pekingu, který pomáhá Rusku obcházet sankce a agresi na Ukrajině nikdy oficiálně neodsoudil.
Čína sice mluví o nutnosti dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu, významnou roli zprostředkovatele míru ale zatím nehraje, všímají si komentátoři.
Čínská diplomacie v létě odsoudila izraelský útok na Haníju i nevybíravé údery v Gaze a zdůraznila, že Peking „pevně stojí“ za arabskými zeměmi. Ministr zahraničí Wang I současně označil Teherán za strategického partnera a zdůraznil, že „Čína podporuje Írán při zajišťování jeho suverenity, bezpečnosti a národní důstojnosti v souladu se zákonem, podporuje jeho úsilí o ochranu regionálního míru a stability a je připravena udržovat úzkou komunikaci s Íránem“.
List The Washington Post v polovině srpna napsal, že Írán chce uzavřít dohodu se dvěma čínskými satelitními firmami a vylepšit tak své sledovací schopnosti, což by islámské republice umožnilo účinněji špehovat Jeruzalém a jeho spojence a zjistit včas hrozící útok. Peking také prohlubuje obchodní spolupráci s Rijádem, když uzavřel miliardové kontrakty na výstavbu ropných a plynárenských plošin i solární elektrárny v Saúdské Arábii, uvádí think-tank Rada pro mezinárodní vztahy.
Zintenzivnění spolupráce Číny s Blízkým východem představuje výrazný posun v geopolitické strategii Pekingu, a to dosažení vedoucí role na takzvaném globálním Jihu s cílem prosazovat v těchto rozvojových zemích vlastní politickou moc, ekonomické zájmy a ideologickou vizi nového světa, píše další think-tank Atlantická rada s tím, že v zemích globálního Jihu je palestinská otázka populární.
Více než o politické a ideologické otázky jde přitom Pekingu o obchod. „Za prvé, Čína si klade za cíl posílit svou image velmoci. Blízký východ je důležitým regionem zahrnujícím náboženskou, geopolitickou a surovinovou bezpečnost; musí (tam) být přítomny velké země, takže je přítomna Čína. Za druhé, Čína chce posílit vztahy se zeměmi, které jsou důležitými trhy, zdroji energie, partnery v lukrativních kontraktech a geopoliticky strategickými (spojenci),“ vysvětluje Atlantická rada motivaci asijské velmoci.
Podle expertů je otázkou, zda aktivnější role Číny na Blízkém východě povede k jeho větší stabilitě, nebo spíše naopak, nicméně už teď je zřejmé, že zesílení čínského vlivu v regionu nepotěší Spojené státy.
Role Indie
Ještě loni v září Netanjahu na Valném shromáždění OSN hovořil o „novém Blízkém východě“, poukazoval na vlivné postavení Izraele a hovořil o velkolepém projektu a ekonomické iniciativě USA, která byla nazvána koridor Indie - Blízký východ - Evropa a měla konkurovat čínskému Pásu a stezce, připomíná server Middle East Eye.
Tento koridor měl vést z Indie přes Perský záliv, Spojené arabské emiráty, Saúdskou Arábii a Jordánsko až do izraelského přístavního města Haifa a končit v Evropě. Plán, který měl posílit postavení Jeruzaléma v islámském světě, ale vzal za své právě se zmíněným fiaskem ohledně saúdsko-izraelské normalizační smlouvy.
Podle expertů lze těžko předvídat, kam až konflikt na Blízkém východě vygraduje a kdo by mohl hrát roli zprostředkovatele v situaci, kdy se Spojeným státům, Kataru a dalším zemím nedaří zajistit klid zbraní mezi Izraelem a Hamásem ani mezi židovským státem a Hizballáhem. Někteří odborníci zmiňují Indii, která projevila zájem a která tradičně balancuje mezi Východem a Západem, takže má vazby na Spojené státy, Izrael, Saúdy i Íránce.
Právě Teheránu ale nejspíš současný stav a rozsévání chaosu po celém regionu vyhovuje, stejně jako Rusku, jež se snaží posílit svůj vliv v oblasti, ochránit svou zemi před islámskými extremisty a také upevnit pozici svého hlavního spojence – syrského diktátora Bašára Asada, píše think-tank Lowy Institute.
Podobně jako Čína usiluje Rusko o minimalizaci amerického vlivu na Blízkém východě a podkopání světového řádu v režii USA a z původně poměrně vyvážené pozice přešlo na palestinskou stranu, a navíc posiluje diplomatické i obchodní vazby s klíčovými aktéry regionu včetně Íránu, Saúdské Arábie, Turecka, Egypta i Spojených arabských emirátů, uvádí think-tank.
Rusko se prezentuje jako spolehlivý a nestranný stát a nabízí zemím alternativu k údajně nestálé a podmíněné podpoře ze strany USA. A Blízký východ na to do určité míry slyší, což ukazuje i jeho neochota připojit se k západním sankcím vůči Moskvě za její agresi na Ukrajině. Budoucnost regionu tak možná přinese posílení východních vazeb na úkor těch západních.
Načítání...