Podle posledního průzkumu Eurobarometru považuje 70 procent Poláků Evropskou unii za dobrou věc a jen 5 procent za špatnou, zbylá čtvrtina nemá názor. V Česku považuje jen 34 procent lidí EU za dobrou věc, jako špatnou ji vnímá 18 procent oslovených. Celých 48 procent Čechů nechce nebo nedokáže Unii hodnotit: je jim tak trochu jedno.
Rozplést zamotané klubko vztahu Středoevropanů k Unii se pokusili odborníci na debatě nazvané „Jak být při tom? Česká a polská představa EU“ pořádané Ústavem mezinárodních vztahů v Praze.
Velmi rozdílný vztah Poláků a Čechů k EU má podle diskutujících tři hlavní příčiny. Tou nejdůležitější je různá míra a tempo hospodářských změn, které po vstupu do Unie nastaly.
„V Polsku budovali dálnice téměř od nuly, zatímco v Česku nějaké byly už před vstupem. Rozdíl v čistotě vlaků mezi současností a 90. lety je v Polsku propastný, zatímco v Česku to tehdy nebylo tak hrozné. Češi prostě startovali z vyšší životní úrovně, a proto pro ně přínosy nejsou tak zřetelné,“ myslí si Jakub Groszkowski z Centra východních studií ve Varšavě.
Z toho plyne i rozdíl ve vyhlídkách na další dohánění životní úrovně bezprostředních sousedů ze starého Západu, hlavně Německa a Rakouska. Zatímco v Polsku stále mnozí věří, že se na německou úroveň jednou dostanou, Česko už nad touto vizí podle Michala Kořana z Global Research Arena Institute zlomilo hůl.
„Ukázalo se, že na ty sladké hrozny blahobytu nedosáhneme. Tak jsme je začali pomlouvat jako kyselé,“ popisuje Kořan. Místo vize dohánění západní životní úrovně se tak podle něj v české společnosti uchytilo jiné vnímání našich cílů v EU. V něm jsme si vytvořili iluzi, že jsme posledním ostrůvkem zdravého rozumu v jinak dekadentní a upadající Evropě.
Druhou příčinou větší skepse k EU na jih od Krkonoš je podle Víta Dostála z Asociace pro mezinárodní otázky osobnost Václava Klause a dědictví jeho rétoriky. „Dokázal umně přetvářet různé stereotypy a české bolístky přítomné v naší společnosti už od národního obrození,“ popisuje Dostál roli nejhlasitějšího českého euroskeptika.
„Všechny dominantní osobnosti české politiky, tedy hlavně Miloš Zeman a Andrej Babiš, s tímto poselstvím umějí dobře pracovat,“ doplňuje vysvětlení, proč Klausovo dědictví dál přežívá. Dodává, že s migrační krizí se k němu přidal ještě existenční apel v podobě údajně hrozícího zániku celé evropské civilizace.
Třetí příčinou je velikost obou zemí, jejich historie a z toho pramenící sebevědomí. Poláci jsou podle Dostála přesvědčení, že Evropa bez Polska je holý nesmysl, že takový neúplný projekt nemůže nikoho ani napadnout. Češi jsou však zvyklí uvažovat o sobě jako o malé zemi, která málo zmůže, a účast na velkých projektech vždy vnímají s určitým podezřením. „Uvažujeme o velkých věcech docela jinak,“ shrnuje Dostál.
Politici rádi svalují nezdary na EU
Tím však rozdíly končí. Obě země totiž mají ve vztahu k EU také mnoho společného, především pocit, že jsme stále nováčci nebo jacísi mladší žáci, upozorňuje Marcin Kedzierski z Jagellonského klubu. Připomíná, že takové vnímání 14 let po vstupu se po minulých vlnách rozšíření EU neobjevilo. „Když se po stejné době ptali Španělů, tak se jako noví necítili. U Rakušanů o tom nemohla být ani řeč,“ dodává.
Společná je i tendence politiků dělat z EU hromosvod všech neúspěchů a problémů. „Unie je oblíbeným terčem, protože je symbolem liberální demokracie, na kterou můžete svalit všechno,“ říká Kedzierski.
Být prounijní navíc středoevropským politikům v očích voličů spíš škodí, než pomáhá, myslí si Kořan. Připomíná snahu ČSSD profilovat svou poslední vládu jako nakloněnou integraci a následný hubený zisk sociálních demokratů v parlamentních volbách roku 2017.
Maria Skóra z Progresivního centra v Berlíně je přesvědčená, že i díky tomu se stále udržuje při životě představa konfliktu mezi novými a starými členskými státy, která se však hodí hlavně jako politický nástroj k prosazování ne zcela souvisejících témat. „Konflikty v rámci našich společností jsou mnohem větší a hlubší, než ty mezi východem a západem EU,“ myslí si Skóra.
Ti nadšenější jsou paradoxně také problémovější
Kořan shrnul českou pozici k EU lakonicky: „Jak do toho kecat, nenést žádnou odpovědnost a mít se dobře.“ Nikdo z výrazných českých ani polských politiků si prý nevzal téma rozvoje evropské integrace za své.
Pozice obou zemí v rámci Unie se však liší. Proevropské Polsko je přitom paradoxně mnohem problémovějším partnerem než euroskeptické Česko. „Česko zvolilo přístup, že se buď přizpůsobí, nebo si vyjedná výjimku. Na nic jiného se nezmůže. Polsko se ale nebojí sebevědomě skočit do evropské debaty a říct, že chce něco úplně jiného,“ říká Dostál a uvádí příklad vyjednávání o Lisabonské smlouvě, kdy Varšava tvrdě prosazovala změnu klíčových částí včetně systému hlasování.
Polsko svou pozici také významně zhoršilo sporem o podobu právního státu v zemi. Evropská komise (EK) kritizuje především reformu soudního systému z pera konzervativní vlády tvořené stranou Právo a spravedlnost. Podle EK kvůli ní přestala být justice v Polsku nezávislá, což není přípustné. Vláda ve Varšavě však pevně stojí na svých pozicích.
Zatímco Česko je tak skeptickým, ale poměrně spolehlivým členem, z Polska se stal sice nadšený, avšak velmi problémový partner.
Velvyslanci EU pro východ? Už ne
Střední Evropa má alespoň jedno téma, které v EU bere za své, a tím jsou vztahy se zeměmi na východ od EU. Zasloužila se o zrod programu Východního partnerství zahrnujícího Ukrajinu, Bělorusko, Moldavsko a tři kavkazské republiky. Má také důležitou roli ve formování postoje EU k anexi Krymu Ruskem nebo oddalování stavby plynovodu Nordstream 2, kterým má proudit plyn z Ruska do Německa po dně Baltského moře tak, aby se vyhnul tranzitu přes Ukrajinu.
Jenže i tato role dostala vážnou trhlinu. Tou je podle Kedzierského takzvaný Normandský formát. Vznikl v létě roku 2014 jako reakce na akce ruské armády na východní Ukrajině. Pozici EU v něm zastupují Francie a Německo.
O hlas Polska, který ještě v únoru 2014 pomáhal ukončit násilí v Kyjevě, už při velmocenském vyjednávání neměli diplomaté z Paříže a Berlína zájem. „To byla pro Polsko obrovská rána. Stát se tím, kdo bude za EU mluvit s Ruskem, bylo jedním z hlavních cílů vstupu do Unie. Skončilo to naprostým neúspěchem,“ popisuje atmosféru zmaru v polské diplomacii Kedzierski.
V současné době hrozí na tomto poli ještě jedna porážka, která by poslala podporu EU mezi Poláky a možná i mezi Čechy dolů. Je jí osud sankcí, jež Unie zavedla proti režimu Vladimira Putina po jeho vojenské invazi na Ukrajinu v roce 2014.
Sankce jsou totiž trnem v oku nové italské vládě, která se otevřeně staví za jejich zrušení. „Německo bude s Itálií hledat kompromis v otázkách migrace a rozpočtu. Itálie si tak zrušení sankcí vynutí. A to bude poslední hřebíček do rakve polského vlivu v EU,“ věští Kedzierski.
Pěstováním bolístek si vliv nevybudujeme
Tato minulá a možná budoucí prohra je symbolem pocitu, že západ EU se na střední Evropu dívá spatra. „Polsko začíná být v Německu vnímáno jako banánová republika, kde je nepořádek a kde si lidé nedokážou ohlídat demokracii,“ říká Skóra, která dlouhodobě působí v Berlíně. Dodává, že velmi málo Němců o Polsku vůbec něco ví: „Ptají se mě, jestli je polština slovanský jazyk. Taková míra neznalosti tam vládne.“
Německo je přitom zemí, která má na členství svých východních sousedů v EU mnohem větší zájem než státy dál na západ nebo jih. Je s nimi totiž mnohem více ekonomicky provázané.
Například Francie pod vedením prezidenta Macrona by podle Kedzierského nejradši Polsko z Unie vytlačila. „Macron mluví o tom, že francouzští dělníci se mají špatně kvůli tomu, že je o práci připravují Poláci,“ popisuje Kedzierski. Doplňuje svou zkušenost s francouzským diplomatem, který naznačoval, že kritika právního státu v Polsku ze strany EK se může snadno přetavit v tlak na vystoupení země z Unie.
Depresivní náladu na konci debaty rozptyluje až Kořan: „Rýpeme se tady v tom, jaké jsme oběti, co nám nejde, co nám kdo bere. Taková debata by každému v Belgii nebo ve Francii přišla směšná.“ Podle něj bychom se měli přestat litovat a místo toho definovat vlastní zájmy. Ovšem v jiném duchu, než jak to děláme dosud. Měly by to být zájmy, které jsou konstruktivní a hlavně takové, které budou v EU srozumitelné.
