Nálada v ukrajinské armádě je poněkud kolísavá, přetrvává v ní ale odhodlání ruské invazní síly porazit. O vítězství nikdo nepochybuje, nikdo ale také nechce zemřít zbytečně, popsal atmosféru v ukrajinských ozbrojených silách bývalý český voják, který se dobrovolně vypravil na Ukrajinu, aby pomohl napadené zemi v boji proti ruské vojenské agresi. Z bezpečnostních důvodů si nepřál zveřejnit své jméno, ČTK jeho totožnost zná. Nejtěžší podle něj bylo, když u Hryhorivky padli naráz čtyři jeho přátelé.
„Nemohl jsem jen stát a dívat se, jak náš starý nepřítel bezohledně ničí, co mu přijde do cesty. Naprosto špinavým způsobem vraždí vojáky i civilisty a páchá válečné zločiny,“ vysvětluje své důvody, proč se vydal bojovat proti ruským invazním silám muž, který podle svých slov v minulosti sloužil deset let v české armádě. Zároveň měl pocit, že svět – hlavně na začátku ruské invaze – nedělal dost, aby Kyjevu pomohl. „Navíc je tu podobnost s našimi roky 1938 a 1968,“ říká. Ukrajincům chtěl nabídnout svou vojenskou zkušenost, už tehdy měl mezi nimi také přátele. „Sám mám trochu ukrajinské krve,“ dodává.
Odjel na začátku dubna. Jak říká, musel nejdříve dokoupit výstroj, čas zabíraly protahující se úřední záležitosti. Na Ukrajině se pak připojil k jednotce teritoriální obrany ukrajinských ozbrojených sil, která přijímala cizince. „Všichni jsme prošli urychleným kolečkem byrokracie, lékařskou prohlídkou a přísahou, po které jsme obdrželi vojenské průkazy jako každý jiný ukrajinský voják. Dostali jsme nejnižší hodnost – vojín,“ vzpomíná a dodává, že časem se stal zástupcem velitele družstva.
Těžké chvíle v Lysyčansku
Na frontě se ocitl v létě. Úkolem jeho jednotky bylo původně zajištění bezpečnosti za prvními liniemi. „Poslali nás ale do Lysyčansku v době, kdy se ukrajinské jednotky stahovaly ze Severodoněcku. Kvůli ruskému postupu z jihu hrozilo obklíčení, navíc probíhaly intenzivní dělostřelecké i letecké útoky, některé jednotky se začaly stahovat i z perimetru. Tím se naše jednotka ocitla v první linii,“ vypráví český bojovník.
Společně s dalšími vojáky zaujal obrannou pozici. „Zakopali jsme se a kryli před drony, vrtulníky, minomety, granáty, raketami, bílým fosforem a vším, co po nás mohlo střílet (a bylo) mimo náš dostřel,“ vzpomíná a dodává, že se rychle naučil podle zvuku rozeznat, jestli střela letí na něj, nebo jinam. „Čekal jsem, že nebudu mít strach, ale ne že budu až tolik v klidu. S jedním zkušeným kolegou jsme se o tom bavili, měl to stejně. Říkal, že neví, jestli je to dobře. A nebylo. O tři týdny později ho zabil dělostřelecký útok,“ popisuje.
Při ústupu z Lysyčansku zažil jedny z nejobtížnějších chvil své služby v ukrajinské armádě. Vypráví, jak přicházely zprávy o velkém ruském průlomu na jihu a schylovalo se k tomu, že invazní síly odříznou jeho četě jedinou ústupovou cestu. „Už tak jsme byli téměř obklíčení. Naše četa měla rozkaz bránit křižovatku. Velitel se rozhodl nás poslat pryč s tím, že on zůstane a bude plnit úkol osobně, s několika dobrovolníky,“ vypráví muž a dodává, že se i s dalšími Čechy přihlásil, aby zůstali. Předběhli je však mimo jiné ukrajinští kolegové. „To bylo hodně těžké. To loučení,“ dodává.
Čtyři přátelé padli
Nejtěžší pro něj bylo, když o tři týdny později – při druhém pobytu na frontě – padli u Hryhorivky najednou čtyři jeho přátelé. „Tři byli z naší čety, měl jsem je jako velitel na starost společně s ostatními cizinci z čety. Dovezl jsem je na frontu, ale protože jsem si už dříve podal žádost o převelení k jiné jednotce, odjel jsem pryč, než se to stalo. Dodnes si vyčítám, že jsem tomu nějak nezabránil,“ říká.
V tom, aby se vyrovnal se smrtí přátel, mu podle jeho slov pomáhá hlavně čas. „Rozptýlit se, něco dělat. I když znám detaily toho, co se stalo, nebyl jsem u toho a nemám to před očima. Těžší to měl mladý kolega, který u toho byl, sám byl raněn a viděl, jak výbuch přepůlil jeho kamaráda, navíc ze stejné země. Ten je na tom hodně špatně a řeší to nadmírou alkoholu,“ popisuje český bojovník.
Atmosféra a morálka je v ukrajinské armádě podle něj poněkud kolísavá. „Konstantní je odhodlání zvítězit. Nikdo o vítězství nepochybuje. Ale nikdo nechce zemřít zbytečně. A mnoho úmrtí vnímáme jako zbytečná. Velmi kalí radost z úspěchů. Někteří velitelé jsou ještě odkojení sovětskou doktrínou a dělají hloupé chyby… Kvalita jednotek je tedy velmi různá,“ tvrdí český bojovník. „Všichni si velice váží (náčelníka generálního štábu Valerije) Zalužného, zároveň vnímají neschopné velitele, kteří se do armády vrátili s mobilizací. Obecně je snaha se jich zbavit… Po vyšetřování odvelet třeba někam do týlu,“ popisuje.
Nedostatek výzbroje
Další problémy podle něj působil nedostatek výstroje a výcviku. „Ukrajinská armáda má stále stejné potřeby. Primárně výcvik a těžké zbraně včetně munice,“ vysvětluje muž, jenž v současné době není na frontě. Vzal si volno a potřeboval se vyléčit z onemocnění. „Teď čekám na vstup do nové jednotky,“ říká z Kyjeva a dodává, že by chtěl pomáhat Ukrajině až do okamžiku jejího vítězství.
„Podle mě je možné ho dosáhnout někdy v příštím roce,“ říká. Rusko je podle jeho slov čím dál slabší, Ukrajina naopak silnější. „Válka je pokračováním politiky a součástí té je ekonomika,“ říká. Podle něj je ekonomika Západu mnohonásobně silnější než ta ruská. „Takže pokud podpora Ukrajiny vydrží, bude osvobozování ukrajinského území pokračovat až do úplného vítězství,“ dodává.
