Smrt slovenského herce, dramatika a komika Milana Lasici zasáhla i osobnosti veřejného a kulturního života. Ve vysílání ČT24 na umělce vzpomínal jeho častý spolupracovník Bolek Polívka, podle slovenské prezidentky Zuzany Čaputové měl v sobě Lasica hlubokou lidskou moudrost. Strana Sloboda a solidarita (SaS) navrhne koaličním partnerům, aby vláda v souvislosti s úmrtím vyhlásila státní smutek.
Hned několikrát se Lasica na jevišti sešel s hercem Bolkem Polívkou. Účastnil se například turné jeho manéže, jejich společným projektem pak byla inscenace Mínus dva o dvou mužích, kteří utíkají z nemocnice, aby se setkali s životem, který dosud nepoznali.
„On byl největší mistr. Je to sice tragické, ale vlastně i rytířské a důstojné umřít v okamžiku, kdy se dozpívá píseň. Navíc to prý byla píseň Já som optimista. Umřít uprostřed potlesku je šíleně smutné, ale i závratně krásné,“ sdělil Polívka.
Jejich spolupráci prý přerušil covid, i tak si ale volali a vzájemně si posílali nové texty. Polívka ve vysílání vzpomínal na Lasicův pověstný smysl pro sarkasmus a ironii. „Jsem na přístrojích, doufám, že nevypnou proud,“ psal prý Lasica kolegovi z nemocnice. Podle Polívky měl zesnulý herec a dramatik rytířský přístup k životu, okolí i světu. Ten dokázal komentovat – vždy velmi stručně, vtipně a hořce.
Na jevišti prý pak Lasica dokázal pointovat situace a ve správnou chvíli udeřit slovem. „My jsme spolu byli tolikrát v šatně a na jevišti, že jsme byli skoro příbuzní,“ řekl Polívka. I o svém věku a bohaté kariéře prý dokázal Lasica vtipkovat. „Bolku, náš věk má jedinou výhodu. Nemůžeme umřít předčasně,“ říkal prý Polívkovi.
Na svého kolegu zavzpomínal také slovenský herec Martin Huba. „Milan pojmenoval věci, které byly tabu,“ řekl k období, kdy v Československu panovala nekompromisní komunistická normalizace. „Vracel lidstvu důstojnost, změkčoval jejich pocit viny, že se nechovají tak statečně, jak by si rádi představovali. Doba jim to nedovolovala,“ řekl a dodal, že právě „v tomto byla jeho morální síla“.
Reakce Čaputové a Hegera
Na smrt Lasicy reagují i nejvyšší slovenští političtí představitelé. Prezidentka Zuzana Čaputová ocenila Lasicův „humor i hlubokou lidskou moudrost“. „Když zemře někdo, kdo se nás svým životem dotýkal, mám pocit, jako by se čas na chvíli zastavil a svět už nebude stejný. Bude v něm něco významně chybět,“ uvedla.
Zpráva zasáhla také předsedu slovenské vlády Eduarda Hegera. „Jeho celoživotní dílo je jasným důkazem toho, že žádný režim nemá takovou moc, aby zastavil kreativitu, smích a přátelství. V těžkých časech cenzury hledali společně s Júliem Satinským cesty, jak lidi povzbudit. Odpočívejte v pokoji. Pozůstalým vyjadřuji upřímnou soustrast,“ napsal Heger.
Menší vládní strana Sloboda a solidarita (SaS) navrhla, aby se na Slovensku kvůli smrti Lasici vyhlásil státní smutek. „Osobnost, jakou byl Milan Lasica, ovlivnila celé generace. Jeho nezapomenutelný humor a moudrost nám budou v tomto uspěchaném světě chybět. Slovensku a kulturní scéně dal opravdu hodně. Považuji proto za důležité, abychom s úctou a vděčností uctili tohoto velikána i formou státního smutku,“ řekl předseda SaS Richard Sulík. Na Slovensku už se také rozběhla petice za státní pohřeb.
Pro Lasicu byl humor záchrannou vestou
Na Lasicu zavzpomínal také Zdeněk Svěrák. „Milan Lasica patřil k lidem, s nimiž jsem si vzácně rozuměl. Když si s někým rozumím, znamená to, že mě těší i zarmucují stejné věci. Milan byl vlastně zasmušilý člověk a připadá mi, že humor byl pro něho tou záchranou vestou, která mu umožňovala plavat po řece života,“ řekl Svěrák.
„Když je něco ošklivého, snažím se najít na věci něco kladného. V tomhle případě to je skutečnost, že na břeh života doplaval právě na scéně. A to je krásné, když se na druhý břeh života doplave ve chvíli, kdy vám diváci děkují za to, co jste pro ně udělal,“ podotkl Svěrák.
Podle režiséra Fera Feniče byl Lasica jeden z posledních umělců z bývalého Československa, kteří byli po rozpadu státu populární v obou zemích. „Na Slovensku už nezbývá v kultuře mnoho výrazných a silných osobností, které by měly dopad i na české publikum. Byl to jeden z posledních mohykánů a český prostor byl pro něj stejně důležitý jako slovenský. Je to smutné, na druhé straně osud byl k němu velmi vstřícný – je to jak z hollywoodského filmu, že zemře po potlesku po poslední písničce na jevišti svého divadla, které léta budoval,“ řekl Fenič.
