Od malé ruční výroby k mechanizaci a velkým továrnám. Proměnu obuvnictví na počátku dvacátého století popisuje kniha Válka ševců. Zaměřuje se i na to, jaký vliv měly na boty válečné konflikty.
Na počátku minulého století byli v rakousko-uherské monarchii ševci téměř v každé obci, už se ale objevovaly také továrny. „Byla tady velmi levná lidská práce,“ poznamenává historik a spoluautor knihy Martin Jemelka.
Změnu urychlily konflikty – nejdřív válka na Balkáně, pak první světová. „Ta proti sobě postavila drobné obuvnické výrobce, kteří museli počítat s tím, že dřív nebo později narukují, a obuvnické továrny, které byly schopny rychle plnit velké zakázky standardizované vojenské obuvi,“ popisuje Jemelka.
Vojenských bot bylo potřeba obrovské množství, naopak civilní obyvatelstvo se potýkalo s nedostatkem. Obuví se mělo šetřit, byla více recyklována a používaly se dostupnější materiály, například dřevo. „Známe třeba z jiných německy mluvících regionů příklady, kdy lidé s vysokým sociálním statusem chodili úmyslně bosi, aby dali najevo, že to v době války není hanbou,“ říká historik.
Pokud měla válka ševců nějaké vítěze, byli jimi podle autorů knihy velké mechanizované podniky s vlastní sítí prodejen – v čele s firmou Baťa. Počet jejích zaměstnanců se v průběhu první světové války zvýšil desetinásobně.
V roce 1928 se pak Československo stalo nejvýznamnějším světovým exportérem bot. Lidské ruce jsou v obuvnictví potřeba dodnes, výroba se ale přesunula především do Asie.
