Jako poezii v prostoru lze popsat tvorbu Ellen Jilemnické, která své sochařské i kresebné práce vystavuje v Topičově salonu v Praze. Retrospektiva mapuje různá tvůrčí období a vedle volné tvorby představuje několik návrhů na veřejné zakázky.
Ellen Jilemnická v Topičově salonu na Národní třídě představuje výtěžek ze své padesátileté umělecké práce. Narodila se roku 1946 do rodiny středoškolských profesorů v Hradci Králové, dětství a mládí však prožila v Hořicích. Po absolvování střední sochařské školy v Hořicích studovala na akademii výtvarných umění v polské Vratislavi a v Praze.
Dva principy sochařství
„Sochařka překvapila svým originálním přijetím pop artistické inspirace a humorným přístupem k důvěrně známému domácímu prostředí. Gestické pojetí, kulminující ve fragmentech Rukou, ji pak vedlo k prohloubení psychologické stránky, která se ale nikdy neodpoutala od tělesnosti,“ píší autoři výstavy, kterou kurátorsky připravil Petr Wittlich.
Kromě přímého tesání do důvěrně známého hořického pískovce pracuje také s hlínou a dalšími materiály. „Princip sochařství máte buďto ubírání, což je u pískovce, nebo u hlíny přidávání. To jsou dva principy a oba mě oslovují,“ uvažuje Ellen Jilemnická.
Nevyhýbá se ani tvorbě pro veřejný prostor. Výstava představuje několik nerealizovaných návrhů, pomník obětem komunismu pro pražský Újezd, pomník bratří Čapků nebo poctu Ottovi Wichterlemu. Samostatnou kapitolou jsou kresby, které nezapřou sochařský rukopis.
Tvorba Ellen Jilemnické, která je vedle humoru a zájmu o prosté radosti všedního dne charakteristická i meditací nad lidským osudem, je zastoupena v Národní galerii, Galerii hlavního města Prahy a v řadě dalších významných sbírek. Výstava v Topičově salonu trvá do 21. září.
