Dokázal zazpívat cokoliv a s věkem jako zpěvák ještě zrál, oceňuje na Karlu Gottovi zpěvačka Dasha. Se zesnulou legendou ji pojilo dlouholeté profesní přátelství, jako vokalistka doprovázela Gotta více než dvacet let. Podle jejích slov si velmi vážil přízně svých posluchačů. Na pražský Žofín se s ním v pátek přijely naposledy rozloučit tisíce příznivců.
Karel Gott vám v roce 1996 křtil album po vítězství v soutěži Zlíntalent. Bylo to vaše první důležité setkání, nebo jste se znali už předtím?
Neznali, byla náhoda, že ho pořadatelé zvolili jako mého kmotra, a už vůbec by mě tehdy nenapadlo, že o rok později se k němu úplně jinou cestou dostanu, přes konkurz, coby vokalistka. Takové náhody. Tehdy jsem si toho velmi považovala, že zrovna on neznámé holce křtí album. Život a chvíle s ním byly plné znamení a náhod, které se mi vlastně dějí doteď.
Jak výběr vokalistek probíhal? Byl u konkurzu i Karel Gott?
Nebyl. Myslím, že na výběr neměl takový vliv, jako měla třeba Lída Nopová, jeho někdejší vokalistka, u níž jsem studovala už první rok na konzervatoři a která vysledovala, že jsem schopná fungovat v harmonii a že bych se perfektně hodila do sboru ke Karlovi. Navíc jsem ovládala němčinu, protože s Karlem se ještě hodně v té době jezdilo do Německa. Poslala mě tedy na konkurz k jeho kapelníkovi, Pavlu Větrovcovi, prošla jsem a v podstatě týden na to jsem jela s Karlem na velké německé turné.
Vybavujete si ještě ty pocity z toho konkurzu? Asi jste byla velmi nervózní…
Strašně moc. Ale zároveň jsem si to asi tehdy tolik neuvědomovala. Přeci jen jsem byla jiná generace, vnímala jsem jeho písničky, ale ne natolik jako moji rodiče. Přesto to byl pro mě obrovský úspěch, bylo mi teprve sedmnáct.
Proměnila spolupráce s Karlem Gottem nějak váš hudební vkus?
Fascinovalo mě, jak polystylový je, že dokáže zazpívat cokoliv. Klasiku, swing, kantilénu, prostě všechno ohromně cítil. A velmi dobře nakládal s textem, jak německým, tak českým. Dokonce v tom byl jistý vývoj, rok od roku zrál. Samozřejmě mě tím ovlivnil, zjistila jsem, že „aha, když má člověk rád muziku, tak se nebojí zabřednout do jakéhokoliv žánru“.
Jaké bylo s ním mluvit o hudbě?
O muzice mluvil vášnivě. Vždycky mi říkal, že je důležité hledat autory původní hudby a hlavně si je hýčkat. Velmi si zakládal na textech, říkal, že pro něj musí mít smysl i za pár let. Ale mám i úsměvnou historku. Na jednom ze svých posledních koncertů se zarazil před písní Má první láska se dnes vdává a pak ji okomentoval: „No nedokážu si představit, jestli je to vůbec možné, aby se moje první láska teď vdávala.“
Které ze stylů, jimž se věnoval, vám byl nejbližší?
Jak jsem říkala, líbilo se mi, že se jeho styl neustále vyvíjel. Zamilovala jsem se úplně do toho, když začal více zpívat šansony. Třeba jak se měnila s věkem píseň Když jsem já byl tenkrát kluk, kterou jsem od něho mimochodem jako poslední píseň slyšela naživo, na jeho narozeninách. To, jak ji podával teď, to mělo neskutečnou sílu, musím říct, že takhle si Karla Gotta budu pamatovat. On opravdu uměl podat text naprosto mistrovsky.
V souvislosti s Karlem Gottem jeho kolegové a přátelé zmiňují především jeho pracovitost, skromnost, pokoru. Co jste si od něho vzala vy?
Nad vším se hluboce zamýšlel. Aby nikoho neurazil, aby neudělal něco špatně, protože jeho velkým mottem bylo, že chce rozdávat jenom optimismus. A choval se naprosto upřímně, lidi miloval. Myslím, že by byl naprosto dojatý, kdyby viděl – a možná to i vidí –, kolik lidí se s ním přijelo rozloučit, že přijeli z různých koutů Evropy. Byl by naprosto dojatý, protože on byl za jejich přízeň vděčný, on si jí vážil, a proto se jim chtěl rozdat.
