Mohutná neofunkcionalistická stavba na předpolí Nuselského mostu v Praze měla být symbolem komunistických sjezdů, na prahu milénia ale díky summitu NATO nebo zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) vykročila směrem na západ. V posledních měsících se zdá, jako by se jedna z dosud nejkontroverznějších pražských staveb stala prostorem, který má hlavní město v záloze, když je třeba. Jenom za uplynulý rok se v ní vystřídalo vakcinační centrum, asistenční centrum pomoci pro uprchlíky z Ukrajiny a nyní se připravuje na akce k českému předsednictví v Radě Evropské unie.
Za jednačtyřicet let si od Pražanů vysloužilo dnešní Kongresové centrum Praha (KCP) nelichotivé přezdívky jako „pakul“, „lidojem“ nebo „Moby Dick“, a to i kvůli výraznému zasazení do panoramatu Prahy. Podle odborníků ale skrývá to nejzajímavější uvnitř. Do poloviny dubna byly ostatně interiéry, na kterých se na začátku osmdesátých let podílely desítky interiérových architektů a výtvarníků, jednou z prvních zastávek pro lidi utíkající před válkou na Ukrajině.
Vůbec nejvytíženější bylo asistenční centrum pomoci pro uprchlíky z Ukrajiny 9. března, když úředníci odbavili 3667 lidí. „Centrum bylo navrženo jako multifunkční prostor a očividně dokáže hostit i takto netradiční události,“ myslí si historik architektury specializující se na druhou polovinu 20. století Miroslav Pavel z Fakulty architektury ČVUT. Důvodem přesunu asistenčního centra pro uprchlíky do pražských Vysočan byly již nasmlouvané akce KCP, včetně dalších výjimečně připravovaných akcí k předsednictví České republiky Evropské unii.
„Pokud předsednictví nebude stačit Kongresové centrum, těžko si představit jiné existující prostory nebo lokace, které by takto náročnou událost dokázaly hostit, a to navíc na jednom místě a s výjimečnou dopravní dostupností,“ domnívá se Pavel.
V uplynulém roce se ještě před přípravou mezinárodních summitů a konferencí paradoxně otevřelo centrum veřejnosti v době částečných uzávěr během vrcholící pandemie covidu-19. Po sportovní hale ve Vysočanech se tehdy stalo dalším velkým očkovacím centrem.
Diskuze o smyslu stavby z doby socialismu v období několika po sobě přicházejících krizích ve veřejném prostoru ustaly, zejména pro starší generaci ale podle historika architektury Zdeňka Lukeše budova stále představuje symbol takzvané normalizace. „Pro mou a ty starší generace byla spojená se sjezdy KSČ a to byl hlavní účel, proč byla vlastně vůbec postavena,“ zamýšlel se loni pro Českou televizi.
Rozdělený dobový pohled na „symbol socialismu“ ilustruje i úvodní záběr dokumentárního filmu Něžná revoluce z prosince 1989 o sametové revoluci, ve kterém je tehdejší Palác kultury představen jako metafora těžkopádnosti totality v Československu. „Jeden ze symbolů úspěchů socialismu. Vybudovaný v době, kdy jsme pociťovali nedostatek bytů, nemocnic, škol. Megalomanský pomník. Nikoliv národa, ale vládců uplynulých čtyřiceti let. Produkt a jeviště podivuhodné kultury jedné strany,“ říká divadelním přednesem nad leteckými záběry budovy a obrazy funkcionářů herec Boris Rösner.
Historik architektury Miroslav Pavel si ale myslí, že tehdejší sentiment víc než tři dekády po změně režimu díky nově nabytým významům veřejného prostoru neplatí. „Část veřejnosti si ho pravděpodobně stále spojuje s minulým režimem, který si jej z rozmaru nechal postavit především sám pro sebe. Myslím si ale, že takové antipatie už jsou dávno pasé, především u mladší generace. Stačí se jít kolem něho projít a zjistit, kolik lidí zde tráví volný čas a kochá se pohledy na město,“ dodává.
Multifunkční stavbu podle něj, i po transformaci a změně názvů v devadesátých letech, stále oživuje její univerzálnost. Kolem ní se, jak dokazuje poslední rok, pak dějiny jenom odráží.
„Přeměnu Paláce kultury na pozdější Kongresové centrum hodnotím velmi pozitivně, když se prakticky jedná jen o jazykovou hříčku. Sjezdový palác se přejmenoval na Palác kultury a ten se nakonec přejmenoval zpět na Kongresové centrum. Různá pojmenování však skrývají jednu a tu samou funkci. Důkaz, že šlo o velmi promyšlený koncept, který nachází využití v každé době. Musí ovšem pro to existovat chuť a vůle, což je alfa a omega v přístupu k dědictví architektury vzniklé v době socialismu,“ říká.
Symbol socialistické Prahy
Rozsáhlá neofunkcionalistická budova se začala stavět v roce 1975 a podle plánů komunistické vlády měla sloužit hlavně jako nový prostor pro sjezdy strany, které se do té doby konaly na pražském Výstavišti. Stihly se tam odehrát ale jenom dva – historicky šestnáctý v roce 1981 a sedmnáctý v roce 1986. V prvním roce svého fungování dostala svůj oficiální název Palác kultury.
Slavnostně ho otevřel československý prezident Gustáv Husák 2. dubna 1981. Celá stavba vznikla pod vedením architektů Vojenského projektového ústavu v čele s Jaroslavem Mayerem a Antonínem Vaňkem. Vzápětí byla budova zapsána jako kulturní památka.
„Prohlášení v roce 1982 můžeme přirovnat k získání první ceny v běhu, aniž by však kdokoliv běžel. Není pochyb, že šlo o pouhé ideologické gesto, a proto odebrání ochrany, ostatně, jak se stalo ve více podobných případech, bylo logické,“ uvádí k památkové ochraně trvající do začátku 90. let historik Pavel.
V době stavby Paláce kultury bylo legislativně určeno, že čtyři procenta z celkového rozpočtu na výstavbu musí jít na nákup uměleckých děl. Odborníci kvůli tomu dodnes oceňují podobu dvaceti sálů a padesáti menších salónků centra díky zasazení kvalitních uměleckých děl do prostoru.
Celkově je budova schopná pojmout až 9300 osob. V roce 1987 zde vystoupil generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov, díky oceňované akustice hlavního sálu tu svůj první pražský koncert v roce 1984 odehrál britský zpěvák Elton John. Už v prosinci 1989 se tu konala jednání o vytvoření první polistopadové vlády. Během devadesátých let se sem začali vracet světoví hudebníci jako David Bowie, Velvet Underground nebo Nick Cave and The Bad Seeds.
V novém tisíciletí na Západ
Obratem a impulzem pro další proměnu budovy, která od roku 1995 nese název Kongresové centrum Praha (KCP), byla příprava zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000. Setkání víc než osmnácti tisíc delegátů a novinářů provázely antiglobalistické protesty a KCP prošlo jednou z prvních zásadních rekonstrukcí, během které přibyl hotel a prostor získal současnou podobu. Přestavba stála přes tři miliardy korun.
O dva roky později hostila Praha jako první východoevropská metropole summit Severoantlantické aliance v sálech, kde se o dekádu dříve vítali zástupci států Varšavské smlouvy. Jednání 21. a 22. listopadu 2002, tedy rok po teroristických útocích v New Yorku, se zúčastnili například americký prezident George W. Bush, britský premiér Tony Blair, německý kancléř Gerhard Schröder nebo francouzský prezident Jacques Chirac.
Zásadním pro „kongresovou politiku“ centra na pražském Vyšehradě bylo také valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie v roce 2006, během kterého zástupci odhlasovali vyloučení planetky Pluto ze seznamu planet Sluneční soustavy.
Dluhy a záchrana od státu
Společenské akce související s předsednictvím Radě Evropské unie si před letoškem budova Kongresového centra vyzkoušela už v roce 2009. Jižní salónek, v němž ve stejném roce jednali tehdy už bývalý prezident Václav Havel s americkým prezidentem Barackem Obamou, je od té doby přezdívaný po státníkovi z USA. V té době se už ale KCP potýkalo s dluhy, které se s ním táhly od první rekonstrukce na přelomu tisíciletí.
Z majetku státu byl Palác kultury převeden v roce 1992 do správy hlavního města. Při přejmenování v roce 1995 vznikla akciová společnost Kongresové centrum Praha se stoprocentní majetkovou účastí magistrátu. Dluh přes 3,5 miliardy korun, který mělo KCP od rekonstrukce v letech 1998 až 2000, pomáhal splatit jediný akcionář, město Praha, pouze do roku 2004. V dalších letech se tak spekulovalo o krachu společnosti.
V roce 2014 ale do vlastnické struktury vstoupila Česká republika, čímž fungování Kongresového centra zachránila a stala se jeho majoritním vlastníkem. Zbylý pětačtyřicetiprocentní podíl stále drží hlavní město.
Místo bourání další rozšíření
Kvůli náladě ve společnosti a symbolice komunistických sjezdů se na začátku devadesátých let objevovaly hlasy volající po zbourání budovy. Díky neexistujícím alternativám na prostory pro početné konference ale zástupci magistrátu od podobných myšlenek upustili. Poslední úpravy objektu proběhly v roce 2017 a v současnosti je v plánu stavba další budovy a prostoru, který propojí Kongresové centrum s Vyšehradem.
„Současné vedení je akční a na obrazu Kongresového centra to je znát. Velmi se otevírá veřejnosti a jeho potenciál je konečně využíván naplno. Snad mu jen přát méně reklamního a vizuálního smogu, aby vynikla samotná architektura,“ hodnotí Pavel.
Památková ochrana znovu ve hře
Po propuknutí pandemie koronaviru prostor Praha využila k operativnímu řešení globálních krizí a význam místa na Vyšehradě se přirozeně proměňuje. V této souvislosti porovnává historik jeho možnosti s vysočanskou arénou, v jejímž komplexu měla armáda největší vakcinační centrum v republice.
„Nabízí se srovnání s O2 arenou, která po nějaký čas nabrala tu samou funkci očkovacího centra jako Kongresové centrum. A stejně tak se v ní konají koncerty a další akce. Obě stavby jsou tedy multifunkční, prostorově velmi náročné, tvarově lapidární a bylo na ně použito neuvěřitelné množství financí. Přesto Kongresové centrum nabízí něco navíc, a to umělecké ztvárnění interiérů a řadu autorských prvků, které jej dělají unikátním. Každá stavba je odrazem své doby. Jedna propagovala ideologii, druhá konzum. Otázkou je, jaká má větší výpovědní hodnotu,“ zamýšlí se Miroslav Pavel.
Na stole je podle něj i znovuobnovení památkové ochrany místa, kterou tehdejší Palác kultury ztratil na začátku devadesátých let. „Od doby, kdy mu byla logicky odebrána památková ochrana, ušlo Kongresové centrum pořádný kus cesty. A i když neběželo, bylo by zajímavé o této ochraně nyní uvažovat,“ míní.
Přestože architektonická komunita v posledních letech zažívá obnovení zájmu o architekturu z období normalizace, diskuze o památkové ochraně těchto staveb patrně zůstává na svém počátku.
„Čas již ověřil, zda šlo o pouhou ideologii, nebo skutečně funkční architekturu s vlastním názorem a s mnoha unikátními technologickými a výtvarnými řešeními. Centrum zhmotňuje podstatnou část našich dějin, na kterou bychom rozhodně neměli zapomínat,“ uzavírá.
