Zdeněk Lukeš

Za první republiky to bylo noblesní výletní místo, kam pravidelně proudily tisíce návštěvníků. Obyčejní lidé mohli na Barrandovských terasách povečeřet vedle filmových hvězd. Poslední desítky let ale terasy chátraly. Teď se probouzejí k novému životu, v jejich sousedství vyrostly nové stavby. Jenže ne všechno je tak, jak současný majitel původně sliboval. Zůstalo něco z prvorepublikové slávy teras, nebo se změnily v uzavřenou luxusní rezidenci? Pro Reportéry ČT natáčel Ondřej Golis.

Vyšel překlad úspěšného slovinského komiksu o jednom z nejvýznamnějších architektů dvacátého století, Jožovi Plečnikovi. Svůj příběh v něm vypráví sám. Mluví o fascinaci sloupy, realizacích v Lublani i v Praze a o lidech, kteří ovlivnili jeho kariéru. Slovinci letošek označují za Plečnikův rok. Narodil se před sto padesáti lety.

Mohutná neofunkcionalistická stavba na předpolí Nuselského mostu v Praze měla být symbolem komunistických sjezdů, na prahu milénia ale díky summitu NATO nebo zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) vykročila směrem na západ. V posledních měsících se zdá, jako by se jedna z dosud nejkontroverznějších pražských staveb stala prostorem, který má hlavní město v záloze, když je třeba. Jenom za uplynulý rok se v ní vystřídalo vakcinační centrum, asistenční centrum pomoci pro uprchlíky z Ukrajiny a nyní se připravuje na akce k českému předsednictví v Radě Evropské unie.

Slovinský architekt Josip (Jože) Plečnik se narodil 23. ledna 1872 v Lublani. Provinční město však mladému talentovanému umělci brzy přestalo stačit. Zkušenosti sbíral ve Vídni, poté se vrátil do Lublaně, kde se stal profesorem architektury. Na počátku dvacátých let 20. století ho prezident Tomáš Garrigue Masaryk jmenoval architektem Pražského hradu. V sídle českých králů a představitelů státu Plečnik významně přetvářel interiéry Nového královského paláce i hradní nádvoří a zahrady. Je podepsán také pod monumentálním kostelem Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. O Plečnikově působení v Praze jsme mluvili s historikem architektury Zdeňkem Lukešem.

Přesně před 130 lety se v Praze slavnostně otevřel Průmyslový palác. Postaven byl pro Jubilejní zemskou výstavu. Dodnes je ústřední dominantou areálu Výstaviště Praha-Holešovice. Budova běžně označovaná za secesní je ve skutečnosti vystavěná spíše ve slohu zvaném historismus a je dílem architektů Bedřicha Münzbergera, mimo jiné autora Palackého mostu a později spoluautora prvního systému památkové péče v Čechách, a Františka Prášila, projektanta Petřínské rozhledny.

Český historik architektury Zdeněk Lukeš zvažuje právní kroky proti německé Marxisticko-leninské straně, která v západoněmeckém Gelsenkirchenu vztyčila sochu Vladimira Iljiče Lenina. Skulptura vznikla podle návrhu Lukešova otce. Německá extremně levicová formace, která původně v Hořovicích vystavenou sochu koupila, se synem tvůrce její nové použití nekonzultovala.

Osud sídla české ambasády v Egyptě je nejistý. O brutalistickém komplexu bude v nejbližší době rozhodovat ministerstvo zahraničí. Stavba ze 70. let potřebuje opravu, její provoz je navíc velmi nákladný. Podobně se nedávno řešila budoucnost objektu českého velvyslanectví v Berlíně.