Josef Vomáčka

Recenze - Zcela nové dílo, věnované barokní architektuře v Čechách, má přes svoji poměrně vysokou cenu (1200 Kč) a značný rozsah (takřka 800 stran) nečekaný úspěch mezi zájemci a čtenáři. Ten je důkazem, že se jedná o konstantně přitažlivé a vděčné téma; jako přidaná hodnota samozřejmě působí i kvalita a rozsah díla.

Zcela nové dílo, věnované barokní architektuře v Čechách, má přes svoji poměrně vysokou cenu (1200 Kč) a značný rozsah (takřka 800 stran) nečekaný úspěch mezi zájemci a čtenáři. Ten je důkazem, že se jedná o konstantně přitažlivé a vděčné téma; jako přidaná hodnota samozřejmě působí i kvalita a rozsah díla.

Největší evropské muzeum architektury, již padesát let fungující v budovách kláštera a chrámu bernardinovců v centru skvostně obnovené polské Vratislavi, otevřelo rozsáhlou trojvýstavu, připomínající a dokumentující geniální dílo tří slavných světových architektů, spojených nějakou formou s Izraelem či židovstvím. Velká putovní výstava je navíc z velké části prací českých kurátorů, Tadeáše Goryczky a Jaroslava Němce z ostravského Kabinetu architektury.

Na bezmála šesti stech stránkách svého dosud nejrozsáhlejšího textu předkládá Jindřich Vybíral vzrušující příběh o krnovském rodákovi, slezském a posléze rakouském architektovi Leopoldu Bauerovi. Sledujeme dílo a život slavného tvůrce, stojícího nikoliv osaměle mimo proud převládajících modernistických teorií a realizací první poloviny dvacátého století. Současně však Vybíral doplňuje velkolepě naše vnímání citovaného období o další valéry oproti vládnoucí jednostranné interpretaci teorií dějin moderního umění.

Málokdy se stane, aby výstava byla prezentována v prostředí, které samo o sobě nepřímo souvisí s nabízeným vystavovaným tématem, dává mu doslova náladu, dotváří atmosféru a nadmíru k němu pasuje. A to nejen výtvarně a významově. Pařížské Cognacq-Jay Museum tím místem je. Doba nástupu exotických nápojů totiž ve svém převažujícím načasování ladí se vznikem předmětů a děl, mezi kterými jsou exponáty prezentovány.

Dvaadvacátá Grand Prix architektů byla nečekaně udělena doslova Popelce - stavbě velmi skromné, chatě od autorů FAM Architekti. I další ceny a uznání získaly stavby neokázalé, přímo úměrné celkové úrovni a zaměření letošního ročníku soutěže, ať se již jednalo o dům ve Světicích, foyer kina Varšava v Liberci či malou čajovnu na pražských Příkopech. Projděte si fotogalerii oceněných:

Stálý kurátor Galerie NoD Jiří Machalický představuje v komorním prostředí progresivní galerie v Dlouhé třídě skupinovou výstavu Exprese, která do 3. června mapuje současnou vývojovou fázi expresivní formy v českém moderním malířství a její vztah i subjektivní interakce s proměňujícími se charakteristikami společnosti. Divákovi se dostává až aperitivní náhled dominujícího současného výrazu české moderní tvorby.

Na světové umělecké scéně touto dobou velmi ceněná sochařka Berlinde De Bruyckere vyplnila svojí soubornou výstavou Balzamovač všechna tři podlaží proslulého výstavního domu Kunsthaus Bregenz. Zdánlivě odpuzující ale současně i přitažlivé téma rozkladu těla, ať již lidského či zvířecího, je již mnoho let vyzkoušeným magnetem pro mezinárodní publikum. Tomu také svědčí návštěvnost výstavy v kouzelném místě na Bodamském jezeře.

Přes 160 děl Keitha Haringa přitahuje od prvních okamžiků do slavné a svižně pracující mnichovské Hypo Kunsthalle nadšené a zvědavé diváky. Po patnáctileté pauze v Německu a poprvé v Mnichově mají diváci možnost si vychutnat momentálně největší světovou prezentaci toho uznávaného předčasně zemřelého autora, který, jak název výstavy vypovídá, často tvořil Proti srsti.

V obvyklém minimalistickém šatě, jako vždy fascinován odstíny modré a šedé barvy, přichází na výstavě City Time Petr Malina s dalším námětem, ve kterém pokračuje v postupném zjednodušování a až abstrahování obrazu. Jak název sděluje, jde o další pokračování stálé Malinovy fascinace městem. Výstava v Galerii kritiků trvá do posledního dubnového dne.

Vídeňský akcionismus a mezinárodní performance - název obsáhlé výstavy v Muzeu moderního umění ve Vídni uvádí zpět po zhruba padesáti letech na scénu a pro mladší generaci zájemců, zejména z původně informačně izolované východní Evropy, premiérově pojem, který ve své době pohnul světovou uměleckou, ale i politickou a občanskou scénou. Šokovaný divák spatří na archivních záběrech, fotografiích a filmech přímou akci umělců používajících jako prostředek sdělení a vyjádření vlastní tělo.

Rakousko, na rozdíl od mohutnějšího Německa, dodnes nedokončilo svá vyúčtování s vlastní minulostí. Třináctá komnata, masová podpora nacismu, stále zůstává přikryta všeobecně přijímaným zapomněním. Fanatičtí Rakušané, kteří přivítali Hitlera s neuvěřitelným nadšením, se hovorům i dalším informacím o anšlusu zásadně vyhýbají. Výstava o plánování, výstavbě a rozvoji Vídně, coby Perle říše, ve vídeňském Centru architektury by měla pomoci poodhrnout závěsy pozapomenutí.

Letos již po jedenácté udělil Klub Za starou Prahu prestižní ocenění za nové architektonické dílo, které harmonicky doplňuje historickou zástavbu v českých městech, a dokonce nově v místě své realizace přináší jednoznačný prospěch, ať už estetický, či provozní. Takové našla porota v roce 2014 ve Světě techniky v Ostravě-Vítkovicích. Budovu, jež je součástí projektu revitalizace areálu Vítkovických železáren, navrhl tým architekta Josefa Pleskota.

Výstava, kterou Muzeum Tinguely v Basileji uspořádalo na zahájení náročného několikaletého programu, postupně přibližujícího význam a zapojení pěti lidských smyslů v moderním, ale i starém umění, se týká čichové složky našeho vnímání. Přináší tedy doslova zcela novou dimenzi, která se v běžném výstavním provozu samozřejmě až na výjimky nevyskytuje. Výstava Belle Haleine není však jen o poetice, kterou toto slovní spojení v češtině maně vyvolává – autorce výstavy se velmi pečlivým a náročným výběrem podařilo zahrnout do projektu celou škálu čichových dobrodružství a vjemů, včetně odpudivých pachů a smradů, kouře, páry či vůně těch nejagresivnějších, známých i méně známých koření a ochucovadel, spojených s konkrétními díly většinou současných tvůrců.

Jestli je někde na světě všeobecně uznávaný tvůrce jdoucí mimo veškeré trendy, módy, naprosto nestárnoucí, tisíckrát analyzovaný, davově přijímaný, zbožňovaný až na pomezí kultu, je to samozřejmě Paul Gauguin (1848-1903). Navíc u nás, v zemi, kde informační toky v letech 1939–1989 tak těžce podléhaly kontrole a deformacím nejrůznějšího řádu, byl s chutí přijímaný jako neškodný symbol moderny přelomu minulých století. I proto jsou vztah a vlastně i sympatie masového nadšení zcela nezpochybnitelné. A tak vlastně současná obří výstava v Basileji, zahájená počátkem února, je očekávaným krokem na pomezí opravdového showbyznysu, tentokrát stále v ještě otevřené Evropě, mediálně i dopravně propojené.

Zaplňování bílých míst v oblasti kritických monografií, věnovaných české architektuře dvacátého století, probíhá pomalu, váhavě, nesoustavně. Jakoby šíření informací o skutečných kvalitách moderní architektonické tvorby stále něco stálo v cestě – což zpětně také ovlivňuje celkovou znalostní úroveň nejen v odborných kruzích. Nakladatelství Gasset v těchto dnech připomenulo novou publikací z pera Petra Volfa opravdu významnou osobnost moderní české architektury, jednoho z těch, na které se již pomalu začalo zapomínat - Františka Cubra.

S očekávaným velkým zájmem veřejnosti se setkala výstava Rezonance, která je prezentací tvorby bývalého profesora a jeho dvou výrazných žáků - tj. nedávno zesnulého člena volného seskupení tvůrců 12/15 Jiřího Načeradského, Josefa Bolfa a Lubomíra Typlta. Jejich tvorba navzájem rezonuje nejen v názvu této instalace v pražské Galerii U Betlémské kaple.

Kurátor Marek Pokorný (nedávný ředitel Moravské galerie) překročil na aktuální pražské výstavě Ivany Lomové hranice jakési symbolické ložnice této výtvarnice a namixoval elegantní a sdělný výběr jejích prací jak nových, tak z období několika posledních let. Výstava startuje v realistické fiktivní ložnici, nainstalované v jednom z menších výstavních sálů, aby se pak rozprostřela v prvním podlaží zrekonstruovaných výstavních prostor Villy Pelé.

Západočeská galerie připravila velkolepou připomínku významu Mnichova pro zrod evropského moderního umění. Jména velkých kulturních center konce devatenáctého století, tj. Paříže a Vídně, doplňuje výstava Mnichov - zářící metropole umění (1870-1918) vzrušující ukázkou dynamického tvůrčího kvasu a tvorby oněch let. A připomíná samozřejmě také pozapomenutý význam mnichovské akademie jako slavného místa, formujícího tvorbu mnoha slavných českých tvůrců v Mnichově pobývajících, tvořících a studujících.

V křehké pražské galerii NoD se mladé kurátorce Veronice Zajačikové povedl až husarský kousek. Propojila pod názvem Vital Forces prezentaci čtyř mladých, dá se říci dnes již mezinárodních autorů, vzývajících svými díly kult energie z nejrůznějších, ale přitom velmi příbuzných pohledů.

Vydavatelství Foibos již řadu let mapuje v edici Slavné vily kvalitní českou vilovou a městskou architekturu ve všech českých krajích. Tentokrát upřelo pozornost na jednu z nejzajímavějších pražských částí - Troju. Aktuální publikaci věnovalo místu, které vzácným způsobem doplňuje tvář hlavního města ojedinělým koktejlem nejrůznějších staveb a urbánních zajímavostí. Připomeňte si v následující fotogalerii některé důležité realizace.

Sérii děl jedné z nejvýznamnějších osobností českého meziválečného moderního umění vystavuje pražská Galerie Smečky pod názvem Plochy snů. Spatřit více než sto koláží Karla Teigeho umožňuje návštěvníkům spolupráce výstavní síně s Památníkem národního písemnictví, který vlastní 902 autorových děl.

118 rodinných domů, 69 obchodních a 48 výrobních objektů, více než dvacet urbanistických studií a přes třicet interiérů zahrnuje spektrum architektonických realizací ateliéru OK Plan. Architekt Luděk Rýzner patnáct let cílevědomě vytváří silný tvůrčí tým, jehož činnost mapuje nyní poprvé rozsáhlá publikace. Podívejme se na příkladech na nejrůznější přístupy, které vedly a stále vedou k popularitě ateliéru mezi zákazníky – investory v Čechách i v Evropě.

Recenze – Renesanční osobnost Františka Skály – sochaře, mystifikátora, člena skupiny Tvrdohlaví a vokálního tria Tros Sketos – se opět zaskvěla na výtvarném nebi. Nadělila totiž Pardubicím nečekaně rozsáhlou výstavu Expo, která ve třech podlažích (!!) starého měšťanského domu s renesančními prvky z let 1507–1538 opět potvrdila Skálovo postavení na ojedinělém ostrově magična, humoru, ironie, nadhledu a básnivého mladistvého pohledu.