Josef Vomáčka strana 3 z 5

Kurátorka a galeristka Rea Michalová ve své komorní galerii vytvořila, jak sama říká, prezentaci FIELD AND GAME, nabízející souběžně konfrontaci i souznění. Vystavuje totiž dvě mladé umělkyně – jednu dnes již všeobecně známou sochařku, absolventku ateliéru Karla Nepraše a Milana Knížáka, později také asistentku Vladimíra Kokolii. Je jí Paulina Skavova, extrémně plodná, provokující, flirtující. Jinak se o jejích dílech snad ani nedá hovořit. Blanka Nováková je malířkou, absolventkou ateliéru Zdeňka Berana, a podobně jako její sochařská spoluvystavující je zastoupena v pražské Národní galerii.

Fotografce Elfriede Mejchar je letos devadesát let a Dům umění města Brna spolu s odborem kultury města Vídně nám představují komorní, leč velmi zajímavou a kvalitní prezentaci děl této zralé autorky pod názvem Elfriede Mejchar / Minulost / Vergangenheit. Tak trochu mne udivil tón některých českých medií, která tuto výstavu posouvají někam do tišiny fádnosti a nezajímavosti. Ba pokládají přednosti tohoto pojetí vnímání všedního dne za všední a nepřitažlivé.

Již mnohokrát bylo konstatováno, že český komiks dospěl a má mnoho nečekaných kvalitních autorů, doslova mistrů. Specializovaná periodika a vydavatelé dokládají, že tento žánr, stále (a v Čechách i logicky) lehounce přehlížený, má u nás postupně se rozšiřující základnu nadšených čtenářů (nebo lépe prohlížečů?). Jedním z důvodů této popularity jsou samozřejmě autoři a jedním z nich je i ilustrátorka, kaligrafka a malířka Bára Klimešová, která otevřela svoji velkou komiksovou výstavu v galerijní části populární pražské kavárny Krásný ztráty.

Liberec - Tradičně ve zcela zaplněném sálku populární pražské kavárny Mlýnská byly již po desáté předány Klubem Za starou Prahu ceny za nové stavby v historickém prostředí. Pravidla této soutěže, kterou podle vlastního výběru hodnotí 21členná porota, tvořená Domácí radou klubu, jsou tradiční a jasná - stavba musí mít viditelné architektonické kvality, musí harmonovat s prostředím, ať již použitým stavebním materiálem, rozměry a nápadem a musí historické prostředí, ve kterém byla vybudována, nějakým způsobem dlouhodobě obohacovat a tím ho také jednoznačně zkvalitňovat.

Ve Frágnerově galerii uspořádali opět další důležitou informační výstavu - Heinrich Lauterbach, architekt vratislavského modernismu. Elegantní, konzervativní instalace s původními fotografiemi, půdorysy a kresebnými studiemi pokračuje v otevírání řady otázek spojených s dynamickým a možná pro řadu subjektů i zásadně tragickým dvacátým stoletím.

Do aktuálního světa nečekané imaginace zavede návštěvníky malého knihkupectví a galerie Řehoře Samsy v pasáži Lucerna výstava Jan Macuch / Paintumentary. Témata se v případě této výstavy pohybují okolo bolesti, jak sdílené, tak nejrůznější formou právě před autorem původních podkladů realizované. Jeho černobílé kvaše na papíře nám (zjevně objevitelsky pro generaci mladší, připomínkou pak pro generaci zralou či dokonce přezrálou) s humorem Macuchovi vlastním představují absurditu nedávno prožitého či stále prožívaného.

Protektorátní Praha jako německé město - důležitá, pro mladší generaci objevná publikace, vydaná nakladatelstvím Mladá fronta, nese podtitulek Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu. Naštěstí to není tak docela pravda, protože bohatě ilustrovaná práce Miloše Hořejše přináší navíc přesné profesní životopisy zapojených českých i německých architektů, řadu informačních tabulek, analýzu nacistických stavebních stylů a vůbec vývoje této architektury u nás, řadu souvisejících projekčních i plánovacích činností, týkajících se dopravy, energií, komunálního hospodářství a podobně.

V příjemné, nerušící a přesto dynamické grafické úpravě Terezy Melenové vyšel výběr rozhlasových textů – komentářů, reportáží, esejů a úvah - novináře, posléze politika Jiřího Dienstbiera, s poznámkami jeho manželky Jiřiny Dienstbierové. Publikace, kterou vydal rozhlasový Radioservis, je zajímavým dokladem tvorby a na svou dobu opravdu pestrého profesního a životního příběhu tehdy mladého tvůrce. V druhém a možná i třetím plánu je pro nás ale i impulsem k aktuálnímu zamyšlení nad současnou situací v době prudkého vývoje a možná i postupujícího zániku klasických tištěných medií a zároveň i příspěvkem do diskuze o podobě medií elektronických, kterých se aktuální počítačová revoluce týká v jiném úhlu pohledu vlastně také.

Obdivovatelé Ivana Ouhela, tohoto významného českého tvůrce, spoluzakladatele Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, mají v těchto dnech možnost spatřit autorovu novou výstavu, sestavenou převážně z nových realizací, v roudnické Galerii moderního umění. Výstava Tutti colori, která bude posléze reprízována ve Wortnerově domě v Českých Budějovicích, potvrzuje nezpochybnitelné Ouhelovo místo v čele pelotonu autorů moderní české tvorby, které jako výrazný kolorista od konce sedmdesátých let po boku dalších významných tvůrců (Sopko, Slavík, Načeradský, Novák…) zaujímá.

Bývalý URM (Útvar rozvoje města), přebudovaný na Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, pokračuje v příjemném prostředí Sálu architektů pražské Staroměstské radnice v prezentaci zajímavých expozic architektonicko-urbanistických. Tentokrát, ve spolupráci s Muzeem města Brna, představuje dílo obdivuhodného brněnského architekta Bedřicha Rozehnala, specializovaného zejména na stavbu nemocničních budov, prostor a areálů.

Absolventka ateliéru Karla Nepraše na pražské Akademii výtvarných umění Martina Hozová jde až neuvěřitelně stále svojí cestou – vytváří (samozřejmě chytře) svoji nesmazatelnou značku, má jasně identifikovatelný rukopis a ze všech dalších 27 absolventů Neprašova ateliéru jej možná nejvzorněji formálně ctí, avšak bez jakékoliv postranní pompy či podlézání původním významům a řeči. Její současná pražská výstava v přestěhované galerii Gambit má, dáno prostorem, komorní charakter, avšak, jak je u této galerie i u Martiny samotné zvykem, přesně vypočítanou, osvětlenou a bezchybnou instalaci.

Radek Macke se ve své tvorbě zabývá vnímáním dobra a zla ve společnosti. Používá k tomu neuvěřitelné scénáře a kostýmy, hořkost a rozčarování hasí nadsázkou, humorem, parodií. Nijak troškařsky, velkolepě a možná i svým způsobem krutě. Ve svém textu k aktuální výstavě Zkažená zvířata v pražském Final Clubu prozrazuje svoji pozici tvůrce a vlastně komentátora: Vnímání dobra a zla v přírodě a v politice může být také velice subjektivní. Co je pro jednoho dobro, je pro druhého zlo. Ten, kdo loví, stává se také obětí. Nelze tak jednoduše říci, co je dobré a co špatné, ani co je krásné a co je ošklivé. Tyto termíny příroda nezná. Vše je podřízeno životu, zrození a přežití.

Pro znalce a obdivovatele Petra Nikla - i na jeho aktuální výstavě v Galerii hlavního města Prahy se nám ho dostává vrchovatě, přesně v očekávaných intencích. Čím však se tato velká prezentace liší, v čem lze spatřit posun v Niklových výstupech?

Ona B., v Praze i v Čechách poměrně dobře známá vídeňská umělkyně, již vzdáleného českého původu, se u nás letos prezentuje již počtvrté. Po poměrně rozsáhlé výstavě Skandál na zámku, realizované na zámku Klenová, využívající celého autorčina obvyklého ansámblu rekvizit, se prezentovala počátkem září na velké dvouvýstavě, probíhající současně v Becherově vile v Karlových Varech (Skandál ve vile) a v kostele sv. Antonína Paduánského v Sokolově (Skandál v kostele).

Možná že to byl přece jen pozdní nápad kurátora Floriana Steiningera uspořádat spolu s přepečlivou Lisou Ortner-Kreilovou takovouto výstavu. Ale pro českého diváka, kterému není zatěžko zajet do bývalého sídelního města, pozdě není. Díky vídeňským výstavním možnostem má tak možnost si dále doplňovat, upřesňovat a vychutnávat informace o důležitých tvůrcích i době. Ano, jak jinak, když Praha nemá ani chuť, ani peníze a v podstatě ani zájem se ze svého mnohasetletého výstavního spánku probrat.

Ludwigova nadace - Muzeum moderního umění ve Vídni představuje ve druhém podlaží práce Marge Monko. Prezentace How To Wear Red má co říci zejména českému návštěvníkovi. Videa, plakáty, fotografie, koláže i velké instalace nám předkládají originální pohled současné estonské tvůrkyně na postsovětskou tvář malého, hrdého, pracovitého, a přesto poznamenaného Estonska.

V bohaté předvánoční vídeňské nabídce, ve které neschází ani Matisse, Warhol nebo Freud, přesvědčivě vítězí (nečekaně) velká výstava věnovaná soukromí slavného expresionisty první poloviny dvacátého století Oskara Kokoschky. Instalace v rozsáhlých podzemních prostorách Leopold Musea ve vídeňském Museum Quartieru je prezentována na rozsáhlých PR výstupech jako výstava více než 200 fotografií z bohatého Kokoschkova života. Není to však (naštěstí) zcela pravda.

Taras Kuščynskyj bylo jméno, se kterým většina dnes již zralé generace proplouvala přes úskalí počátků normalizace. Jako oficiální fotograf Semaforu i tzv. exportní tvůrce (fotografoval pro exportní státní společnosti) měl přece jen volnější ruce i blízko k některým tehdy opravdu populárním a přitom režimem neušmudlaným tvářím.

Stabilně dobře nainstalovaná výstava, skvěle osvětlená a rozmístěná v tradičních sálech horních dvou pater slavné klatovské galerie představuje tři nesporně zajímavé a důležité autory. Kurátorka výstavy měla opravdu šťastnou ruku – vždyť také, jak tvrdí, nechávala svoji představu kombinace vystavovaných tří autorů dozrávat tři léta. Harmonie celého vzniklého souboru samozřejmě ladí s názvem - Tušení rovnováhy, zde bych však byl odvážnější: Rovnováha zde opravdu není jen tušená…

Ve švýcarském Appenzellu ve velmi odvážné budově, vyprojektované slavnými curyšskými architekty Annette Gigonovou a Mikem Guyerem a otevřené v roce 1998, probíhá výjimečná retrospektiva světoznámého švýcarského (a jak sám s chutí zdůrazňuje, porýnského) tvůrce Josefa Ebnöthera.

Vilém Heckel – to je přece jen značka autora spjatého nerozlučně v našem vědomí s fotografiemi hor, vlastně přímo velehor. Heckel, narozený v Plzni v rodině vášnivého turisty a fotografa, se začal v padesátých letech věnovat horolezectví. Zcela postupně propadá kouzlu hor, jejich majestátu a jak dokládá jeho dílo, i fotogeničnosti. Poznává a hlavně fotografuje Kavkaz, Hindukuš, bezpočet dalších horských souborů. Ve dvaapadesáti letech na expedici v Peru umírá pod horou Huascarán. Do té doby vydal celkem deset publikací horských fotografií, ostatně řada z nich v reedicích pro svoji nespornou a nepřekonanou kvalitu vychází stále.

Praha - Díky aktivitě nedávného českého velvyslance v Makedonii Josefa Brauna vystavila v Čechách a vlastně i ve střední Evropě poprvé Galerie kritiků v Paláci Adria na Jungmannově náměstí v Praze ukázku mezinárodní sbírky kreseb, grafiky a prací na papíře z majetku Muzea Osten ve Skopje v Makedonii. Kurátoři Kornelija Koneska, Mice Jankulovski a Vlasta Čiháková Noshiro nazvali komorní, přesto však reprezentativní výstavu Osten-Awarded Artists . Název přímo navazuje na zajímavou praxi – toto vlastně dvoumuzeum (zabývá se karikaturou a grafikou, kresbou či pracemi na papíře) pořádá střídavě zajímavá bienále, kde jsou práce oceňovány, aby pak v lichém roce byly znovu vystaveny v souboru kvalitních, odměněných děl.

Přestože řada evropských a potažmo i českých diváků pokládá Edwarda Hoppera za určitou ikonu moderního amerického malířství první poloviny dvacátého století, je současná výstava jeho kreseb a skic ve třetím patře Whitney Museum of American Art vlastně určitou premiérou.

James Turrell, narozený v roce 1943 v quakerské rodině v Los Angeles, je díky několika zajímavým instalacím a výstavám realizovaným v Praze po roce 1990 znám i českému divákovi. Víme tudíž, že je tvůrcem-filosofem, zabývajícím se lidským vnímáním světla, tmy, stínu, barev, zvuku a jejich následným působením na lidskou psychiku. Základní prvky, se kterými soustavně pracuje, v touze redefinovat přirozené v přírodě se běžně vyskytující role těchto médií a zasadit je do zcela nových souvislostí, jsou přísné geometrické konstrukce, tma, ticho, očištěné jednoduché interiéry či dokonce jím samotným budované interiéry nové, určené k maximálnímu prožitku intimity, osamocení, bezčasí…