Josef Vomáčka strana 4 z 5

Největší museum výtvarného umění na světě, new-yorské Metropolitan Museum of Art, nabízí denně vyjma svých pozoruhodně bohatých, takřka nekonečných a kvalitních sbírkových fondů také krátkodobé výstavy, umístěné v drobnějších výstavních prostorách porůznu v obří budově na okraji Central Parku. 7.května tohoto roku zahájila exklusivní parta hvězd a osobností, m.j. Beyoncé , Rooney Mara, Lauren Santo Domingo, Riccardo Tisci nebo Anna Wintour (top hvězdy světa hudby, filmu a zejména módního průmyslu) očekávanou a stále vyhledávanou výstavu Punk, plod práce velmi čilého zdejšího Costume Institutu.

Galerie umění Karlovy Vary každoročně pro letní výstavní sezonu a zejména pak pro mezinárodní filmový festival připravuje speciální výstavu, která se nějakým způsobem dotýká problematiky filmu. Vídáme tady práce scénografů, výtvarná řešení nejrůznějších filmových prostředí, kostýmy, návrhy, skici, modely… Představovány jsou také práce samotných tvůrců, režisérů a herců, plakáty, fotografie, obrazy, objekty a díla, která prostě nejrůznějším způsobem s filmem souvisí. Letos si kurátorka Lenka Tóthová vybrala opravdu dobře – věnovala se přímo práci bratrské tvůrčí dvojice Michala a Šimona Cabanových.

Ještě před třiceti lety nesla dnešní výstavní síň Jeu de Paume v Paříži stopy po původním určení. Před rokem 1922, kdy se stala již muzeem moderního umění, zde byla velká herní hala, zbudovaná za Napoleona III. na okraji reprezentativních zahrad v Tuileriích. Zde se hrávala pelota, pala, volejbal a později hlavně tenis. Dnešní třípodlažní rozsáhlé výstavní prostory si zanedlouho vybudovaly díky výtečné dramaturgii dobrou pověst jako nejlepší pařížské místo pro prezentaci současné fotografie. I proto je návštěvnost těchto prostor opravdu unikátní – nonstop se zde potkávají desetitisíce obdivovatelů a také znalců moderní fotografie. I dvě aktuální výstavy, které budou prezentovány po celé léto, určitě stojí za to.

Výstava, která patří k těm, které může vidět celá rodina a navíc kterou by měla vidět. Zní to možná podivně, ale na ploše 3700 m2 zde Grand Palais předvádí zásadní díla více než 150 umělců, zabývajících se světlem, pohybem či velmi často kombinací obojího. A to je podívaná, která zaujme a pobaví i ty nejmladší, alespoň určitě její vstupní část. Současné hvězdy, mezi které samozřejmě patří Ann Veronica Janssens, Anish Kapoor, Carsten Höller, Philipe Decrauzat či Jeppe Hein, v úvodu startují s komplikovanou vícedimenzionální tvorbou, která zcela jednoznačně ošálí smysly a naladí diváka k nadšenému sledování toho dalšího. Návštěvník samozřejmě z propagačních textů již ví, že výstava končí opravdu v letech dvacátých a že uvidí vyzkoušené tvůrce dvacátého století, od Alexandra Caldera po Dana Flavina.

Kaple Saint-Symphorien v benediktinském opatství v Paříži hostí v podstatě komorní výstavu Doteky ve Francii žijícícho exilového výtvarníka Miloslava Mouchy. Místo posvátné a památné je místem duchovního setkání a dialogu mezi vystavenými díly a sakrálním prostorem, nabitým pamětí a významem. Podařilo se tu vytvořit proces vzájemného oslovování, kontaktu, slovy velmi těžce popsatelnou atmosféru a novou kvalitu.

Barcelona - Za účasti nejslavnějších reprezentantů světové architektonické scény a špičkové poroty na intimním aktu v bájném pavilonu Miese van der Rohe (1929) se na barcelonském výstavišti letos již po pětadvacáté udělila na konci dubna cena za nejlepší evropskou stavbu. Seznam kandidátů vydal i letos na velmi slušnou (a reprezentativní ) publikaci, v každém případě měla porota plné hlavy a ruce práce - bylo prostě z čeho vybírat. Ohromujícím faktem zůstává, že z Čech do výběru nepostoupil nikdo, není se ale v podstatě čemu divit. Krize totiž utlumila v Čechách i tak skromné investiční pochody, a tak jen můžeme smutně stát na břehu širokého toku investic, nápadů a realizací.

Před krátkým časem jsme komentovali nesmírně zajímavou prezentaci Patrika Hábla a jeho postní monumentální sérii děl, v předvelikonočním období představenou v pražském kostele sv. Salvátora na Křižovnickém náměstí. Uplynul jen krátký čas a harmonicky navazující dílo, propojené stejnou malířskou řečí, můžeme dnes spatřit ve výstavní „věži“ v pražském DOX.

Kája Saudek se jako výrazný tvůrce stal doslova jednou z kultovních postav české kulturní scény druhé poloviny šedesátých let. Jeho typický kresebný projev, spoléhající na jednoduchou konturu, perfektní zvládnutí portrétu, svéráznou práci s písmem, komiksovými tvůrčími postupy prorostlý názor a nezaměnitelné grafické řešení vytvořily přímo značku Saudek.

Každá nová výstava Evžena Šimery, konceptuálního umělce a tak trochu výzkumníka, přináší zcela odlišný zážitek a novou, nečekanou zprávu. V podstatě jde o nekonečný pohled na stále hledajícího a experimentujícího tvůrce, který ze zásady nebuduje svůj vlastní, identifikující a komerčně i pocitově ubezpečující rozpoznatelný rukopis.

V malé intimní galerii v elegantně obnoveném zámku Skalička na okraji Zábřehu na Moravě lze každou neděli odpoledne zhlédnout velmi zajímavou výstavní prezentaci akademického sochaře Karla Bartáčka. Autor je absolventem Akademie výtvarných umění, ateliéru profesora Karela Nepraše a stipendista Nadace Jany a Milana Jelínkových. Zjevně patří k výtvarníkům striktně vytvářejícím vlastní výtvarná sdělení a stavícím na velmi svobodných, okolním výtvarným děním a proudy neovlivněných postupech a výstupech.

Zábřeh na Moravě – V malé intimní galerii v elegantně obnoveném zámku Skalička na okraji Zábřehu na Moravě lze každou neděli odpoledne zhlédnout velmi zajímavou výstavní prezentaci akademického sochaře Karla Bartáčka. Autor je absolventem Akademie výtvarných umění, ateliéru profesora Karela Nepraše, a stipendista Nadace Jany a Milana Jelínkových. Zjevně patří k výtvarníkům striktně vytvářejícím vlastní výtvarná sdělení a stavícím na velmi svobodných, okolním výtvarným děním a proudy neovlivněných postupech a výstupech.

Výstava Vnitřní okruh, která je až nečekaně výtečnou přehlídkou současné české fotografie, (mapuje aktuální tendence po roce 2000) měla do vínku několik jistot: jednoho z nejlepších kurátorů – znalců české fotografické scény, výtečný nápad, dobré spolupracovníky a opět, již po několikáté očištěnou a zrekonstruovanou rozsáhlou a vhodnou výstavní prostoru.

Tate Modern opět trefila do černého – bohatá návštěva několika desítek tisíc návštěvníků denně potvrzuje, že velká retrospektiva Roye Lichtensteina zaujala publikum všech kategorií, ať již myšleno věkově, nebo národnostně, což je ostatně v Londýně zcela logické. Zdálo by se, že další putování Lichtensteinova cirkusu (ano, po světě s ním krouží The Lichtenstein Exhibition Supporters Group) neořinese nic nového. Ale přidáme-li vlastní prostředky, tak již není potřeba se divit, že se dalo naplnit třináct sálů, a navíc vybrat opravdu to nejlepší z bohaté autorovy tvorby.

Zajet si na jižní pobřeží Anglie, do oblastí mezi Brightonem a Doverem, se stává tak trochu módou. Svěží počasí, klidná viktoriánsko-edvwrdiánská atmosféra, čisté pobřeží, vzhledem k počasí i poměrně málo turistů a návštěvníků i možnost najít nečekaně zajímavá místa na častých výletech (vzhledem k chladnému počasí takřka nutných) přivádí sem, prozatím takřka neoficiálně, stále více Čechů. I cenově se nemusí návštěvníci nijak obávat, i když i zde je nutno si dát občas pozor. Náš tip však jde najisto.

Velká posmrtná retrospektiva rakouského výtvarníka Franze Westa ve vídeňském Muzeu moderního umění (poslední velkou prezentaci připravilo MUMOK před šestnácti lety) nabízí v grandiózních prostorách čtyř podlaží Westovy sochy, třídimenzionální realizace, svérázný „nábytek“, vyspělé videoinstalace a třicet vícedílných objektů – děl, která přinášejí osobitý, vždy vtipný Westův pohled na dané téma či jej překvapivě přímo vytváří.

Rozsáhlou politickou přehlídku (možná i demonstraci) uvedl v naprosto přeplněné galerii známý sochař a pedagog Kurt Gebauer. Velmi aktuálně totiž zareagovala kurátorka a v tomto případě i provozovatelka galerie Naďa Rovderová na události posledních týdnů (i dnů) u nás. Posunula původně plánovanou výstavu na podzim a vybrala z aktuální produkce výše jmenovaných autorů díla reagující právě teď nejen na úvodní téma výstavy, ale na celkovou politickou situaci u nás a převážně pak na výsledky voleb, ba dokonce se dá konstatovat na jejich vítěze. Podtitul totiž vcelku v původní rozsáhlé verzi zní takto: Lež má krátké nohy, lidé krátkou paměť.

Pokud si uděláte malý a příjemný (asi předvelikonoční) výlet do čtyřicetitisícového Weidenu, nedaleko našeho Chebu, neprohloupíte. V tomto nevelkém, ale živém městě s kouzelným historickým centrem probíhají do konce března Bavorsko-české kulturní a hospodářské dny. Jejich součástí jsou nejrůznější kulturní akce, přednášky, koncerty, filmová představení a samozřejmě výstavy. Většina výstav se zaobírá letos sklem, což je z mnoha důvodů nejen zajímavé, ale dobře vymyšlené. A tak tu vidíme výstavy či slyšíme přednášky předních českých a bavorských sklářů a navíc se můžeme účastnit i výletů do nejrůznějších bavorských i českých měst, míst a mimo jiné také skláren.

Jednou z chvályhodných vlastností Patrika Hábla je jeho vytrvalost, zaujetí, cílevědomost. Bez těchto atributů by se asi nikdy nedostal k realizaci ojedinělého a svérázného souboru obrazů pro velmi populární pražský kostel Nejsvětějšího Salvátora, spravovaný pozoruhodným a mediálně kladně přijímaným Tomášem Halíkem.

Stále ještě štědře finančně státem, městem i soukromými donátory dotovaná vídeňská výstavní scéna dospěla vlastně logicky do přehledné polohy. Možná dnes jako nejvýkonnější evropské přehlídkové (rozuměj výstavní) molo se vyprofilovalo do systému, který nabízí vedle sebe  prostory pro představování směrů a trendů hledajících, představujících zejména moderní či ještě neznámá směřování a umělce, přes místa nabízející pohledy a hodnoty stvrzující a hodnotící až po místa, kde se můžeme vracet k prověřené konzervativní klasice. Souhrnem všech těchto činností a pohledů je ve svých jubilejních deseti letech po rekonstrukci rozsáhlá Albertina, která bez výjimky souběžně nabízí všechny výše uvedené polohy. Navíc se tím stal takřka výstavní zázrak – to vše v místech, jehož geniem loci byla po mnohá desetiletí práce s grafikou, nanejvýš s fotografií.

Tak trochu jako v pohádce si připadáte v městečku Rolandseck, několik kilometrů jižně od Bad Godesbergu. Tady se totiž odehrává něco, o čem si asi u nás můžeme jenom nechat zdát, a přitom, jak vidno, to lze realizovat. Nádherné stařičké nádraží, stále ještě funkční, bylo přestavěno na tzv. Kulturbahnhof a zcela otevřeno výstavní a osvětové činnosti. Pečlivě opravená budova z poloviny devatenáctého století, obsahující společenské, restaurační a výstavní prostory, však v našem případě není cílem – tou se pouze vchází k systému výtahů, které vás odvezou do opravdové pohádky, výstavního paláce Richarda Meiera, živoucího klasika moderní architektury dvacátého století.

Ve svém grafickém kabinetu představuje Muzeum Ludwig v německém Kolíně intimní doklad o jednom nečekaném přátelství. Velkém přátelství dvou velkých mužů (a jedné krásné ženy).

Skutečné kouzlo Vídně může být pro línějšího návštěvníka či turistu dost často skryté. Tato obrovská metropole, rozkládající se na březích jednoho z největších evropských veletoků, totiž leží také v alpském předhůří. Možná ještě před několika lety znali návštěvníci rakouských a německých měst populární restaurační síť Wienerwald. Tyto restaurace, jejichž počet následkem globálních válek jídelních světových řetězců povážlivě prořídl, byly kdysi pojmenovány po kouzelné části dolních Alp, Vídeňském lese, který západním směrem od centra města vytváří velikánský přírodní lesní rezervoár čistého vzduchu i krásného, často zcela panenského lesního a lučního prostředí. Však také jsou jeho součásti, lainzská obora a nedaleký velký lužní Dunajský park, největšími přísně chráněnými přírodními rezervacemi na světě. I z tohoto důvodu je obora v zimě 11 týdnů uzavřena – pouští se tu do opravdového zimního úklidu.

Každá výstava tohoto autora střední generace, absolventa AVU a dlouholetého asistenta v ateliéru Jiřího Načeradského, je vždy dobrodružstvím. Je totiž nejen dokladem dynamického vývoje tohoto plodného autora, ale také další zprávou o jeho na české poměry naprosto nekonvenčním a zcela atraktivně-fantastickém, i když nelehkém životě.

Prostor velmi komorní, svým původem, tvarem i náplní však neobyčejně zajímavý a přitažlivý byste našli v ulici Československých legií v Klatovech, v nenápadném domě s číslem 172, kde je soukromá advokátní kancelář. A také soukromá galerie, v níž bylo možné vidět díla význačných tvůrců. Aktuálně zde vystavuje Aleš Veselý.