Barcelona - Za účasti nejslavnějších reprezentantů světové architektonické scény a špičkové poroty na intimním aktu v bájném pavilonu Miese van der Rohe (1929) se na barcelonském výstavišti letos již po pětadvacáté udělila na konci dubna cena za nejlepší evropskou stavbu. Seznam kandidátů vydal i letos na velmi slušnou (a reprezentativní ) publikaci, v každém případě měla porota plné hlavy a ruce práce - bylo prostě z čeho vybírat. Ohromujícím faktem zůstává, že z Čech do výběru nepostoupil nikdo, není se ale v podstatě čemu divit. Krize totiž utlumila v Čechách i tak skromné investiční pochody, a tak jen můžeme smutně stát na břehu širokého toku investic, nápadů a realizací.
Sílu, která průběžně přetváří Evropu v moderní místo pro život odpovídající 21. století, naše republika postrádá. A volba Barcelony byla samozřejmě případná a odpovídající – investiční boom v hlavním městě Katalánska je neuvěřitelný, celé stavební soubory zdobí město a obohacují je neuvěřitelným tempem. Vyrůstají zde nové parky, pláže, náměstí, univerzity, kulturní paláce, samozřejmě hotely a kancelářské budovy. Mezitím ovšem kralují úžasné obytné domy se sociální výstavbou, drobná umělecká díla, ale i postupně zpětně obnovované tramvajové linky. Nové letiště doplnilo vedle sebe ta dvě minulá a funkční, takže třetí letiště, optická senzace pracující se světlem a bílou barvou, září vedle dvou dalších velkých elegantních funkčních komplexů.
Zpět k soutěži. Díla pro finále vybírali architekt Wiel Arets (Amsterdam, Berlin, Maastricht a Zürich), Pedro Gadanho, kurátor MoMA New York, Antón Garcia Abril, šéf architektonického studia, Louisa Hutton (spoluautorka slavné architektonické dvojice Sauerbruch - Hutton z Berlína), Kent Martinussen, šéf dánského architektonického centra, Fréderic Migayrou, ředitel oddělení architektury a designu z Centra Pompidou z Paříže, Eva Porebska, architektka z Varšavy, a Giovanna Carnevali, ředitelka Nadace Mies van der Rohe z Barcelony.
Ti pak představili desítky semifinalistů, a pětici těch podle nich nejlepších. Učinili tak ale za pomoci dalších vybírajících a vystupujících na následující dvoudenní teoretické konferenci a workshopu (zde zářila velká jména světové architektury a teorie - Bachmann, Boudet, Celik, Chaslin, Figuera, Grima, Ibelings, Jensen, Kabashi, Kovacevic (Praha), Mukala, Okamura (Praha), Ritter, Vučinič, Woodman, Vives, Perrault, Bonell, Traedal, Thorsen, Jacobsen, Einarson, Ingels, Mayer, Navarro, Betsky, Gregotti, Neumeyer atp.
Možná překvapivě si vítězství odneslo koncertní a konferenční centrum Harfa v Reykjavíku, dílo Peera Teglgaarda Jeppesena, Osbjorna Jacobsena, Olafura Eliassona a Sigura Einarsonna ze tří slavných islandských projekčních kanceláří. Centrum, ve svých detailech pracující svérázně se světlem, sklem a prostorem, vytváří domov pro velké koncerty, za kterými se létá z celé Skandinávie. Jak také naplnit onen skvělý sál pro více než tisíc diváků – posluchačů?
Pro mne se jedná o stavbu sice výjimečnou, ale lehce naddimenzovanou, prozatím však jsou koncerty zcela vyprodány a více než polovina posluchačů jsou cizinci (viz. Bilbao a Guggenheimovo muzeum tamtéž). Více mne zaujali další finalisté – domy pro staré lidi v Alcácer do Dal v Portugalsku, nakreslené sourozenci Mateus pro místní klášter. Pracují odvážně s prostorem i světlem, dokonalá realizace na pomezí matematického vtipu a účelnosti. Nebo kodaňský soubor Superkilen od nejdynamičtějšího ateliéru současnosti (snad v celé Evropě) – BIG – Björke Ingels Group. Pro kodaňskou komunu Realdania barevně i tvarově pojednali nudný volný prostor v nijak nepřitažlivém dělnickém předměstí. Vzrušující barevný design udělal z místa zcela jiný subjekt – provokující, vzrušující, pohrávající si s rozměry, parametry prostoru, ale také s parametry vašeho vnitřního rozpoložení. Projekt zcela převyšující zcela normální zadání.
Neuvěřitelnou realizací je také městský deštník v Seville. U nás by si možná někdo řekl: „Tak tady se někdo zbláznil!“ Určitě – ale Jürgen Mayer z Berlína a Hamburku si mohl dovolit snovou realizaci, ve které zhmotnil své předchozí architektonické postupy. Výsledek je propojující objekt, rozprostírající svá křídla se samozřejmostí nad částí Sevilly a přitom přitahující tisíce občanů města i typických dovezených čumilů. A pozor – je to opravdu deštník! Kosmický a v Seville. Město Gent si objednalo u Paula Robbrechta a Marie-José Van Hee tržnici, která jako by stála na svém místě dlouhá staletí. Harmonické zasazení do historického centra slavného města je jednoduché a povznášející. Vytváří další prostory, které jsou logické, v dobrém měřítku, materiálově excelentně zvládnuté.
Desítky dalších vybraných staveb jsou zajímavé v jednom - vznikly na základě poptávky místních orgánů a byly podpořeny dostatečnými finančními prostředky. Sen o 21. století zde již není snem – tady v Evropě je běžnou denní realizací. Reagujme!
