Před krátkým časem jsme komentovali nesmírně zajímavou prezentaci Patrika Hábla a jeho postní monumentální sérii děl, v předvelikonočním období představenou v pražském kostele sv. Salvátora na Křižovnickém náměstí. Uplynul jen krátký čas a harmonicky navazující dílo, propojené stejnou malířskou řečí, můžeme dnes spatřit ve výstavní „věži“ v pražském DOX.
V textu k původní citované výstavě jsme zvýraznili autorovu vytrvalost, zaujetí, cílevědomost. Dnes můžeme přidat i tvrdohlavost, se kterou pokračuje v započaté cestě. Jeho realizovaný pokus o opravdu monumentální tvorbu tentokrát až nečekaně vyšel – všichni zainteresovaní s takhle rozsáhlou prezentací (180 m2) ani nepočítali a i sám autor přiznává, že se v závěrečné fázi realizace jednalo vlastně o pokus, experiment. O co vlastně tentokrát jde?
Háblova výstava Transformace krajiny má zajímavou genezi. Vlastně začala vznikat před rokem, kdy DOX připravilo jakousi renovaci tradice pařížských (a možná i několika pozdějších pražských) salonů s velmi volným vstupem přihlášených tvůrců. Tam návštěvníci hodnotili a vybírali cenu za nejlepší práci a tím možnost volné vlastní výstavní prezentace. Tu získal právě Patrik Hábl.
Této možnosti logicky autor využil a - obohacen o čerstvou zkušenost z citované prezentace v kostele sv. Salvátora - vytvořil povětšinou technologií jakýchsi tisků na silný papír, mimo jiné volně citujíc výrazové prostředky starých japonských mistrů, třídílný projekt, předvedený v posledních třech patrech výstavní věže DOX.
Začneme-li odzadu, tak eticky a možná i významově zaujme určitá hříčka, kdy Hábl vyzval dalších pět autorů z nejrůznějších míst planety k vytvoření kopií svého díla. Vznikla jakási hádanka, která celou akci osvěžuje a dává ji jistý zjevný humor. Údajně také rozviřuje zamyšlení nad problematickými vztahy originál-kopie v dnešním výtvarném tržním prostředí.
Nicméně, stoupáme-li výše, narazíme na již připomenutý sál zajímavých (tištěných) krajin s jakýmisi japonskými kořeny. Sál působí velmi kultivovaně, prezentace bezchybná, využití světelných podmínek excelentní, návštěvník, lehce informovaný, však tuší, že jej čeká něco více (nebo, řekneme-li vulgárněji, něco většího). Naštěstí však k a p l e, jak autor říká onomu finálnímu dílu ve třetím podlaží, za to opravdu stojí.
Největší v Praze dnes vystavené monumentální dílo autora mladší střední generace opravdu vytváří posvátnou atmosféru sakrálního prostoru. Na jedné straně v prvních chvílích vyrazí dech svými rozměry, kvalitou zpracování i použitou strukturou barev a tvarů, přinutí však vzápětí k zamyšlení a prožití chvil určité pokory a sebezpytování. Podobně jako v již dvakrát citované předvelikonoční prezentaci nese nečekaně silné impulzy povzbuzující fantazii, záměrná kombinace zlaté, šedé, černé a šedivých valérů zabírá (vyzkoušeno, že!!).
Navíc ona Háblova tvrdohlavost v prosazení nakonec realizovaného rozsahu přinesla ovoce – dílo vás neutluče svojí naléhavostí a velkolepostí, naopak vám nabídne jiný prostor. Opravdu vás až mechanicky přinutí určitou nečekanou apelativností k přijetí, možná i proti vaší původní vůli. Tady se nutně nastoluje i řada úvah o znásilnění diváka, oddání se autorovi, možná prohraném boji. Tady autor opravdu brutálně ovládá prostor tak, že obrana ani (možná) není (možná). Jak dnes již klasik Václav Cílek pojmenovává krajiny vnitřní a vnější, tak Hábl možná nevědomky s tímto pojmem pracuje, určitě ve prospěch svého sdělení.
Nejlepší pražská současná kaple vás očekává. Můžete se jí bránit, nemusíte ji vůbec přijmout, ale zvolená metoda a prostředky vás v žádném případě nenechají v klidu.
PATRIK HÁBL / TRANSFORMACE KRAJINY. Kdy a kde: Centrum současného umění DOX, Poupětova 1, Praha 7; výstava potrvá do 1. 7. 2013.
