Jednou z chvályhodných vlastností Patrika Hábla je jeho vytrvalost, zaujetí, cílevědomost. Bez těchto atributů by se asi nikdy nedostal k realizaci ojedinělého a svérázného souboru obrazů pro velmi populární pražský kostel Nejsvětějšího Salvátora, spravovaný pozoruhodným a mediálně kladně přijímaným Tomášem Halíkem.
U Nejsvětějšího Salvátora totiž před několika lety obnovili starobylou tradici, umožňující nejen střídání obrazové výzdoby podle potřeby, ale také její zahalování zejména v postním období, kdy věřící mají jiné starosti a radosti než sledování nádherných boubelatých barokních výjevů ve svém kostele. Zahalování bylo buď doplněno, anebo pojato jako možnost dočasného jiného sdělení, jako prostor pro realizaci či představení nečekaných a nových realizací.
A tak se zde postupně objevily ty největší hvězdy současného českého výtvarného umění - návštěvníci i ojedinělí turisté (kostel se bohužel, podobně jako většina podobných pražských církevních budov, mimo bohoslužby z bezpečnostních důvodů uzavírá) se měli možnost potěšit díly Adrieny Šimotové, Václava Ciglera, Stanislava Kolíbala, Jindřicha Zeithammla či Václava Sokola, ale i jihokorejského umělce Choie Jeonghwy. Pro letošní půst kurátoři vybrali právě Patrika Hábla jako představitele mladší tvůrčí generace.
Háblovi se podařilo vstoupit na tradiční místa chrámové malířské výzdoby zcela novým, vlastně svým pojetím agresivním způsobem. Své původní záměry pro prostorové instalace spolu s kurátory opustil a zahalil stávající malířskou výzdobu svými novými abstraktními díly, která lahodí oku, splývají nečekaně s prostředím, vybuzují divákovu fantazii a hladí duši i oko.
Háblovi se podařilo ve své vlastní tvorbě najít nový, nečekaný rozměr a směr, který udivuje nejen návštěvníky místa, ale i řadu nových obdivovatelů a znalců. Jako by toto obtížné a přitom samozřejmě povznášející zadání autorovi pomohlo k dynamickému vnitřnímu růstu, nalezení nových harmonií, výrazné změně doposud používaných výrazových prostředků. Zde použil v monotypech na velkoplošném papírovém podkladu jednoduché barevné kombinace v základu bílé, šedé, černé a zlaté, občas doplněné v detailu rudou či žlutou barvou.
Jak říká trefně kurátor Norbert Schmidt: Obrazy, monotypy kombinované techniky Patrika Hábla na barokních oltářích zrušily adekvátně k postní době veškerou narativitu a podtrhly tichou vážnost této liturgické doby. Tam, kde dříve barokní architektura rámovala výjev Proměnění Páně, vidění sv. Ignáce u La Storty či smrt sv. Františka Xaverského na čínském ostrově San Čoan, nyní návštěvníkům nastavují svůj strukturovaný povrch abstraktní díla, která ho vtahují do sebe a zvou ke ztišení a meditaci.
S tím lze jen souhlasit, v souladu s Háblovým pojetím krajin vnitřních a vnějších lze potvrdit, že zvolený rukopis a řeč, nevtíravá nebarevnost a vlastnímu výkladu se nabízející abstraktní řešení skvostně rozšířily původní charakter kostelní výzdoby a nabídly zcela moderní a dynamickou strukturu, která byla barokním interiérem přijata v takřka milostném (a milosrdném) souznění. Tím, že se vlastní interpretaci děl i vzniklé atmosféře meze nekladou, se svým způsobem vylučuje subjektivní popis. Lze jej samozřejmě vytvořit, ale chvíle vlastních reakcí je natolik křehká, že ji není třeba pokoušet.
O vlastních pocitech a nejistotách promluvil Hábl v rozhovoru pro Katolický týdeník: Od začátku jsem si uvědomoval, že intervence do interiéru chrámu je těžký úkol, protože každá proměna v něm bude oproti současnému stavu působit jako proměna k horšímu. Obával jsem se, že ji lidé nemusejí přijmout. Bylo také těžké navázat na linii předchozích intervencí, které byly velmi silné. Proto ta myšlenka zrála několik měsíců, než jsem se rozhodl pro přímý vstup do prostoru barokních maleb. Ale přeměna výpravných maleb v tiché krajiny, které vycházejí z mé dlouholeté malířské koncepce, se mi nakonec až tak nebezpečná nezdála. Naopak, ten nápad zcela koresponduje s posláním tohoto liturgického období – se ztišením, pohroužením do sebe, do vnitřních krajin, které v sobě každý máme, s rozjímáním.
Zkuste si i vy v letošním postním období nadávkovat určitý druh překvapení a zúčastněte se originálního popelce umělců v provedení, které v pražském prostředí takto ještě nikdy realizováno nebylo. Stojí to za to. A jméno autora si budete muset opravdu pamatovat.
Kurátoři malířské intervence: Norbert Schmidt a Petr Tej. Kdy a kde: kostel nejsvětějšího Salvátora, Křižovnické náměstí, Praha 1. Instalace je otevřená během pravidelných bohoslužeb nebo kdykoli po předchozí domluvě u pastorační asistentky Jany Pláteníkové: platenikova@farnostsalvator.cz. Výstava potrvá do velikonočních svátků.
