Josef Vomáčka strana 2 z 5

Recenze - Galerie hlavního města Prahy prezentuje na výstavě Dvojexpozice sbírku Pražského domu fotografie. Nejde o výstavu bilancující, možná jen lehce nostalgickou.

Konečně Facebook na plátně! Malířském! Stále moderní fenomén lidské elektronické komunikace zkoumá Edita Pattová svojí realistickou (foto)malbou. V pražské Galerii Fotografic nastavuje Facebooku, ale vlastně samozřejmě nám veselé barevné zrcadlo věnované sebeprezentaci.

Výstavní projekt, cíleně poznamenaný emigrací, nemocí a smrtí jeho autora – architekta a malíře slovenského původu Josky Vensona (původně Jozefa Kvasnicy) - představuje pražská Galerie Belária. Po Čerčanech, Budapešti a Faustově domě v Praze je čtvrtou posmrtnou výstavou autora, jehož život byl shodou okolností smutným a až čítankovým příběhem příslušníka generace doslova semleté pestrými dějinami druhé poloviny dvacátého století.

Ve středu 15. října slavnostně uložil Národní archiv do svých technicky dobře vybavených depozitářů v Praze na Chodovci první část negativů ke snímkům, které vytvořil slavný český fotograf-dokumentarista Alexandr Paul. Proč je bylo třeba zachraňovat?

Dosud neznámé portrétní fotografie hrdinů protinacistického odboje, československých parašutistů z druhé světové války, jsou představovány na výstavě Tváře odvážných na Pražském hradě. Ve velmi dobře vyřešeném interiéru výstavy v úzkém výstavním koridoru Tereziánského křídla (autorem je grafik Zdeněk Mareš), kde jsme si již zvyklí vídat fotografické výstavy, se nám tentokrát otevírá velmi zajímavý a lidský pohled na poslední měsíce života hrdinných československých parašutistů, proslavených realizací atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

V dostatečně rozlehlých a reprezentativních prostorách přestěhovaného Českého centra, sídlícího dnes v brutalistní budově Českého velvyslanectví na Wilhelmstrasse v centru Berlína, je prezentována třetí část česko-německého výstavního projektu The Art of Remark, tentokrát pod názvem Vabanque.

Když Ladislav Fuks umístil hlavní část děje svého, dnešníma očima hodnoceno, nepřekonaného postmoderního fantaskního románu Vévodkyně a kuchařka (vyšlo v roce 1983) do jakési šlechtické stavby v tehdy předměstské části Vídně, do Aspern, zajisté netušil, co se zde za pouhých třicet let odehraje. Navíc se u Fukse jednalo o ryzí fantazii, přes veškerou snahu jsme s vídeňskými hostiteli žádný malý zámeček, Fuksem přepečlivě popsaným, na místě nenašli. Zato jsme byli osloveni jiným projektem - jak už to tak ve Vídni bývá, opět velkolepým.

V takřka kavárenském prostoru Galerie města Přerova se v současné době představují dva soubory děl, spojené v podstatě jen manželským svazkem obou autorů. Pečlivé studium obou souborů, vlastně nijak významově ani materiálově či výtvarně souvisejících, přinese pozornému návštěvníku ovšem řadu zajímavých zážitků, zjištění i informací. Vedle sebe, v podstatě i nad sebou a naproti sobě tady spatříme svéráznou dynamickou kolekci keramických objektů Dagmar Hajdové, v úrovni očí si pak připomeneme desítky kvalitních log Dalibora Hajdy (mezi přáteli ovšem Halina Dajdy), pracujících zcela samozřejmě ve zcela jiném významovém i výtvarném světě.

Kouzelné město Mikulov, již léta zářící v romantickém terénním zlomu pálavských vrchů v jinak volné jihomoravské krajině, je domovem zajímavého a plodného projektu. Garantem celé akce, při které vždy šest až osm umělců pobývá a tvoří zhruba měsíc ve městě, je výtvarník a organizátor Libor Lípa. Realizoval ideu, jejímž výsledkem je následná pozoruhodná sbírka, vytvářená vždy z děl, vzniklých v rámci této letní dílny. Autoři, vybraní pokaždé jiným kurátorem, většinou činným předním autorem střední generace, svá zde vzniklá díla ponechávají městu. Letos už pojednadvacáté.

Galerie ve významné vídeňské výškové stavbě, příznačně nazvané Ringturm, se již po osmatřicáté věnuje architektuře. Poněkud sporná a strohá stavba, vybudovaná v letech 1953 až 1955 podle návrhu Ericha Boltensteina, tak trošku Vídni vadí. Ta se snaží jejích třiadvacet pater, čili nejvyšší stavbu na okružní třídě Ring, momentálně skrývat pod obří výtvarná díla přes celou fasádu, která jsou v noci dobře osvětlena a vytváří tak zajímavou uměleckou dominantu.

Když Hans Hollein letos v dubnu ve věku svých osmdesáti letech zemřel, bylo jasné, že tohoto jediného rakouského nositele Pritzkerovy ceny, designéra, tvůrce výstav, teoretika, vizionáře, provokatéra a hlavně architekta coby všeobecně přijímaného krále evropské postmoderny, oslavovaného i zatracovaného zároveň, souhrnná výstava nemine. Ta ve Vídni v Muzeu užitého umění znovu připomenula, v jakoby provokativní jednoduchosti a přitom velkoleposti, význam tohoto tvůrce, pracujícího napříč celou řadou oborů, i když to byl vždy jen a jen Hollein.

Pozorný divák, čtenář, posluchač a já nevím co ještě má určitě s Radomilem Uhlířem problém. Se svojí neuvěřitelnou vitalitou se dere na příjemce doslova odevšad. Více než dvacet filmů, performance, recitace, zpěv, také tanec, scenáristická a režijní činnost, literární tvorba, rozhlasová i pódiová moderace, typický humor, nejrůznější kabaretní vystoupení jsou již několik let doplňovány dalším žánrem. Zprvu to vypadalo, že máme dalšího malujícího entertainera, vedle Gotta, Bohdanové, Hüttnerové a mnoha dalších. Ba dokonce vznikly obavy, jak případně Uhlíře bezbolestně v této další tvůrčí činnosti zastavit. Malířský příběh se však včas začal vyvíjet jinak.

Karlovy Vary - Karlovy Vary nasávají začátkem července zejména dávky filmového umění, znalci umění výtvarného si ale také přicházejí na své. Karlovarská Galerie umění otevřela letos kromě aktuální výstavy nových děl Jaroslava Róny zcela nově pojatou instalaci své stálé expozice. Uspořádáním pověřila emeritního ředitele Českého muzea výtvarných umění (pozor, zrušeno a přebudováno přičinlivým doktorem Rathem) Ivana Neumanna, který se zjevnou kurátorskou rozkoší vybral z výjimečně kvalitního a bohatého depozitáře zdejší galerie opravdové lahůdky českého umění.

Několik let připravovaný Landscape Festival, odehrávající se toto léto na nefunkčním pražském žižkovském nákladovém nádraží, otevírá souběžně dvě otázky, na které se snaží najít poctivě odpověď. Tou první je práce se zanedbanou krajinou, díky pestrosti prezentovaných projektů jako problém celosvětový, tou druhou pak zejména pro Prahu ožehavé řešení využití dnes již chráněné kulturní památky, rozsáhlého souboru nádražních budov, respektive původních skladišť nákladového nádraží.

Štěpán Beránek, jeden z nejplodnějších autorů mladé sochařské generace, vystavuje tentokrát tam, kde se to jeho dílům (a samozřejmě i jemu samotnému) nejvíce líbí. Ve volném, denně bez přestávky přístupném prostoru, na plácku mezi kostelem sv. Petra a jeho opodál stojící zvonicí. Zde, pár kroků od rušného bulváru Na Poříčí, vytváří jmenované stavby spolu s původní farou a prostor obepínajícími domy jakési malé náměstíčko, nepravidelně rozbíjené zmíněnými stavbami, otevřené a přesto intimní. Toto příjemné a poklidné, většině Pražanů neznámé místo se stalo vhodným jevištěm pro instalaci čtyř Beránkových objektů, které zarámoval sjednocujícím názvem Armageddon.

Pražská The Chemistry Gallery okolo sebe soustředila skupinu dnes uznávaných autorů (dalo by se říci až na hraně kultovního zbožňování), které v různých seskupeních a výstavních programech stále prezentuje. Před rokem uspořádala galerie skupinovou výstavu 22:22, v těchto dnech pokračuje druhým ročníkem pod názvem 22:22 2.

V rámci série výstav Monumenta, které se neperiodicky opakují v pařížském Grand Palais, se tam v jarních měsících tohoto roku usídlil nový projekt Ilji Kabakova (i když velký Ilja vždy uvádí své realizace i pod jménem své manželky Emilie) The Strange City. Po vrcholném zážitku z Muzea Wiesbaden, kde po dobu dvou let (1999-2001) v horním velkém sále přitahoval zaslouženou pozornost jeho Rudý vagon, bylo na co se těšit.

Franz Fekkette, enfant terrible českého kulturního (a kultovního) podnikání, vydal vlastním nákladem objekt (vypadá sice jako kniha, ale tam bych vážně pochyboval) Lstivá Stéla. Jedná se o snivou fotografickou černou publikaci, doprovázenou textem performátora, herce, malíře a zpěváka Radomila Uhlíře. Zadní stranu uzavírá verš (?), který je nejen ukončením celého fotografického a básnického díla na pomezí hranic surrealismu a art-deca, ale zpětně vymezuje celou snivou crazy atmosféru objektu-knihy, ve které se, zjevně dle použitých detailů, obleků či práce fotoaparátu noříme těsně před první světovou válku. Jeden z duchů přivezl jablka. Věděl jsem, že teď se cosi semele.

Muzeum moderního umění v Paříži připravilo rozsáhlou retrospektivní výstavu jednoho z nejzářivějších tvůrců první poloviny dvacátého století Lucia Fontany. Více než 200 exponátů v přísně chronologickém řazení tak dokládá v rámci projektu až překvapivé vývojové etapy tohoto italsko-argentinského tvůrce (1899-1968).

Již druhé setkání dvou mladých autorů – vystudované fotografky Patricie Sedlačíkové, původem z Kanady, a hudebníka a cestovatele Jana Richtera je tentokrát věnováno kouzlu odumírajících průmyslových prostředí. Jejich Crossroad II vystavuje pražská galerie Krásný ztráty.

Po zásluze za architektonickou kvalitu a výjimečnost oceněná nová liberecká oblastní galerie uvedla ve své první sérii výstav mladou sochařku Josefínu Jonášovou, absolventku ateliéru Jaroslava Róny na pražské Akademii výtvarného umění. Cenou rektora vyznamenaná autorka upoutá logicky i samozřejmě svým monumentálním dílem, diplomovou prací, prezentovanou v hlavní galerijní hale. Obrovská naddimenzovaná socha dívky v nadživotní velikosti, jejímiž nohami proplouvají ryby, má v sobě neobyčejnou energii a humor. Vysvětlující texty až zbytečně obtěžují svým komentováním svérázného zjevu – je to totiž opravdu nejoriginálnější socha sezony, dalo by se bez nadsázky říci….

Letošní lahůdka odborné literatury obohatila (v tragicky malém nákladu 500 výtisků) knižní trh pro labužníky, zabývající se historií architektury i návazným konvolutem informací. Národní památkový ústav, jeho územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, vydal publikaci, na kterou by mohl být pyšný každý světový vydavatel. Pod vedením Šárky Koukalové zpracoval tým badatelů a vědců graficky výtečně zalomenou a bohatě barevnými fotografiemi, plány, nákresy i historickými záběry vybavenou publikaci, týkající se vilové zástavby jedné z pražských příměstských architektonických perel – městečka Dobřichovice.

Autorka a interpretka výstavy Traumprotokolle v Akademii der Künste na berlínském Pařížském náměstí Hanna Schygulla je díky své spolupráci s Rainerem Wernerem Fassbinderem světoznámou a oblíbenou filmovou herečkou. Ve velkých přízemních zatemnělých sálech Akademie je k vidění zajímavá a strhující exhibice hereččiných výprav do oblasti snění, spánku, vzpomínek a hlubokých emocí.

V těchto měsících je v Berlínské galerie, Zemském muzeu moderního umění, fotografie a architektury prezentována Dorothy Iannone, jednaosmdesátiletá, extrémně dobře vypadající tvůrkyně, kterou mnozí označují za nadčasové zjevení. Přestože se její malířský jazyk zásadně a viditelně nemění, kurátoři rozdělili rozsáhlou expozici na řadu částí, mapujících autorčin tvůrčí (i soukromý) život.