Recenze - Galerie hlavního města Prahy prezentuje na výstavě Dvojexpozice sbírku Pražského domu fotografie. Nejde o výstavu bilancující, možná jen lehce nostalgickou.
Josef Moucha, který byl kurátorem expozice, rezignoval na obvyklé výstavní postupy a koncepce struktury podobných prezentací. Pominul hledisko chronologické i tematické, fotografie na bílých stěnách neřadí ani podle abecedního pořadí autorů. Sítem kurátorského výběru prošlo přes šedesát autorů a autorek, časově pak lze hovořit o dílech (je jich 160) vznikajících od čtyřicátých let minulého století po dnešek.
Můžeme dokonce být překvapeni, kdo všechno byl v depozitáři uložen – často se jedná o umělecké osobnosti, které přímo s fotografií spojeny nemáme. Množství exponátů od jednotlivých autorů se liší – však ani celá sbírka (550 děl) není strukturována rovnoměrně – od některých slavných tvůrců bylo na výběr i jen jedno dílo.
Které tendence tak můžeme na výstavě pociťovat nejvýrazněji kromě předpokládané vysoké fotografické a výtvarné kvality? Na straně jedné je to volná obraznost, fungující zde buď zcela svobodně a vytvářející či potvrzující autorův osobní vklad, nebo pak díla ovlivněná některými významnými tvůrčími směry a postupy (např. surrealismem apod.) Na straně druhé pak zcela bez skrupulí vybral Moucha díla, která podávají zprávu o sociální situaci a jejím působení, a poté také logicky fotografie, které mapují politický a společenský zlom na přelomu let osmdesátých a devadesátých. Celé série děl přímo i nepřímo dokumentují atmosféru ve společnosti v těchto letech – ve všech nejrůznějších fázích jejího vývoje.
Volně řazená podívaná, graficky poněkud nahuštěná, nutí diváka k častému přepínání soustředění a pozornosti, občas přemítá o četnosti děl, zastupujících jednotlivé autory. Jak i sám kurátor připouští, je zde cítit svobodný, možná až v jemném chaosu neřízený růst sbírky. Avšak někdy i nouze může být ctností – šířka témat a názorů, množství různorodých (kvalitních) autorů vytvořilo základ, se kterým se může pracovat různorodým způsobem a určitě budou diváci časem mile překvapováni dalšími expozicemi, čerpajícími důsledně z depozitářů. Nečekejte však výstavu důsledně bilancující – takovou být nechtěla a ani nemohla. Jak sám autor výstavy v jednom z textů říká, divák může pocítit lehký závan nostalgie. Nijak silný a zavádějící.
Nelze pominout vtipné a stručné popisky, kterými Moucha hodnotí a zařazuje jednotlivé tvůrce. Malý cenově dostupný katalog pak umožňuje si připomenout nejrůznější peripetie vzniku sbírky i celého Pražského domu fotografie, který měl být důležitým centrem výstavně poměrně opomíjeného oboru (myslíme tím v Čechách a v Praze…). Jeho mnohaletá příprava, stěhování, organizační změny, takřka personální zmatky, nešťastný průběh rekonstrukce současných prostor, stále se zmenšující základní sbírkový depozitář – to věru nebyly ty nejlepší ingredience pro vznik reprezentačního, dobře a tvůrčím způsobem analyticky pracujícího a zdárně se vyvíjejícího subjektu. Divák by však tyto okolnosti neměl pociťovat a také je, doufám, vnímat nebude. Uvidí totiž již čtvrtou výstavu, kterou v příjemně osvětlených a architektonicky přívětivých prostorách spatří.
DVOJEXPOZICE. Kdy a kde: Dům fotografie, Praha; do 1. února 2015.
