Když Hans Hollein letos v dubnu ve věku svých osmdesáti letech zemřel, bylo jasné, že tohoto jediného rakouského nositele Pritzkerovy ceny, designéra, tvůrce výstav, teoretika, vizionáře, provokatéra a hlavně architekta coby všeobecně přijímaného krále evropské postmoderny, oslavovaného i zatracovaného zároveň, souhrnná výstava nemine. Ta ve Vídni v Muzeu užitého umění znovu připomenula, v jakoby provokativní jednoduchosti a přitom velkoleposti, význam tohoto tvůrce, pracujícího napříč celou řadou oborů, i když to byl vždy jen a jen Hollein.
Hans Hollein: Mistr architekt provokativní jednoduchosti
Instalace svojí určitou nepřehledností a jistou nelogičností vnucuje divákovi znovu a znovu úvahu o šíři tvůrcova talentu a také o jeho neskonalé pracovitosti. Nabízí na nízkých podestách v prvním sále a na stěnách a soklech v sálech dalších skici, fotografie, modely, kresby, simulace, dvě vložené projekce a dostupnou dokumentaci z nejrůznějších tištěných medií od padesátých let podnes.
V podstatě se tvůrcům povedlo možná až zbytečně jednoduchou formou, pomyslíme-li na autorovy postmoderní provokace, potvrdit Holleinovo postavení jako univerzálního umělce. Zboural hranice dimenzí, dělících tvorbu designéra, kurátora, architekta a s jedinečnou sebevědomou bravurou tančil v mezioborových štěrbinách.
GALERIE
Museum fuer Moderne Kunst Portalseite / Hans Hollein zdroj: Mak.at
Očekávaná oslava hlavních známých Holleinových staveb – Haasova domu naproti chrámu sv. Štěpána ve Vídni, muzea moderního umění ve Frankfurtu nad Mohanem, galerie v Mönchen-Gladbachu u Kolína nad Rýnem či jeho krásných obchodů na Příkopech či na Kohlmarktu se jaksi koná jakoby mimoděk. Divák sleduje mnoho dalších odstínů tvůrcovy tvorby – od obalů časopisů, přes provokující doklady o tvorbě ve stylu pop artu, cítí jeho prst na vzrušené době konce padesátých let a let šedesátých, prostě časů, o které jsme byli připraveni.
Je to sladkobolná myšlenka, nahlédnout přes Holleinova záda na dobu, ze které byl komunistický svět vyloučen a kterou jsme se snažili později dohánět, horkotěžko, velmi často jen povrchními dotyky našich nenaplněných informačních možností a povrchně kopírující tvorby (bez závazků, návaznosti i smyslu…).
GALERIE
Museum für Glas und Keramik, Teherán / Hans Hollein
Výstava připomíná odvážné Holleinovy výstavní realizace, od Benátek po New York, jeho práci v oblasti landscapu, jeho environmentální provokace, v podstatě jeho pro většinu českých diváků až nepochopitelnou plodnost a energii. Samozřejmě připomíná autora i jako teoretika, upozorňuje na jeho manifest Všechno je architektura z roku 1967 či jeho zásadní úvahy o formě, funkci a lidské svobodě tvorby a přijímání světa. Výstava Hans Hollein je tedy výstavou doplňující naše vzdělání, výstavou o době, kterou jsme nemohli, zástupným kontaktem dvacet let poté (možná spíše ilustrací padesáti let bez nás), výstavou o komunikaci, citech, tempu. Jakoby ji kurátoři Wilfried Kuehn s Marlies Wirthovou ušili na míru pro nás. I když použili střih velmi těžký a jejich výstava dá práci. Sledovat ji je zážitkem, a budete-li jen trochu pečliví, tak to není na dvacet minut.