Josef Vomáčka strana 5 z 5

Křehká a přitom něžná a pro mladší generaci objevná výstava kurátorky Zuzany Ilinčevové v Muzeu Sokolov na sokolovském zámku je jednou z malých výstav, u kterých rádi setrváte v zamyšlení i lehce romantické sentimentální náladě. Výstava představuje malou skupinu něžných společenských kabelek, většinou odpoledních či večerních, s dalšími doplňky tehdejší módy (jedná se především o léta 1920–1935).

Již po deváté ocenila porota Klubu Za starou Prahu nejlepší nové stavby, vzniklé v roce 2012, doplňující vhodně interiér českých a moravských historických měst. Mnohaletá tradice, která měla původně pádně českým občanům sdělit, že památkářské myšlení může být také myšlením tvůrčím a veskrze moderním, tedy stále pokračuje. Právě tato soutěž dokládá mylnost léta tradovaného pohledu na pracovníky památkářských ústavů a institucí jako na konzervativní a tradiční osobnosti, nepřející rozvoji měst a doslova překážející naší dynamické současnosti….

Zážitek, který opravdu graduje. Vydáte se moderním průmyslovým městem, z nádraží vás vede hlavní městská osa úspěšnou výstavbou konce let šedesátých, pak musíte přežít několik skvrnek současnosti, abyste vychutnali počátek dvacátého století s plasticitou kvalitního art deca i neohistorismu. Historická brána vás vpustí na kouzelné Pernštýnské náměstí, kde zcela zklidnění, bez vzruchu současného tržního světa bohatého Polabí, ještě před zámeckými zahradami oceníte opravdu čarovný harmonický předhradní prostor, nádherně a logicky česky nazvaný Příhrádek. Tam, v čerstvě zrekonstruovaných drobných klenutých prostorách, čeká opravdová třešnička na dortu – Galerie města Pardubic s novou významnou výstavní prezentací.

ONI. SLONI. Tak nazval Petr Našic (ročník 1954) svoji poslední výstavu. Výběr tématu nás trochu zaskočí, vzpomeneme-li si na jeho série záběrů z natáčení Formanova Amadea nebo Kusturicových filmů, dokumentární mapování několikaletého pobytu starosty Béma na pražském magistrátu či výtvarně stylizované podání kouzla architektury newyorských mrakodrapů…

Nenápadný, decentní ale všudypřítomný. Pracovitý, experimentující, ale stále procházející pražským tvůrčím světem. A současně také málo viditelný, mediálně opomíjený, možná proto i svobodnější a navíc také tím více překvapující. Přes desítky vlastních i společných výstav, realizovaných od roku 1969 dodnes, přes přítomnost v nejprestižnějších sbírkách a muzeích celé Evropy, přes obdivuhodné pracovní výkony pro řady monografií či katalogů známých a slavných českých tvůrců zůstává PETR ZHOŘ právě pro neexistující self-promotion, které občas tak vadí u řady jiných českých fotografických osobností a „hvězd“, málo známým autorem.

Ale, ale, co se nám to v té Špálovce děje? Výstava skupiny Reality nazvaná Podle má nebo může mít (to podle vaší kombinační schopnosti, fantazie a způsobu vnímání) více významů a dopadů. Dvě základní roviny jsou základními kameny k tomuto dobrodružství - nápaditá práce s prostorem a výstava replik děl Václava Špály.

Vídeň si dala k Vánocům alespoň částečné zprovoznění svého zcela nového hlavního nádraží. Když jsem poprvé před lety viděl jeho model, zhrozil jsem se – byl jsem pln čerstvých dojmů z nového berlínského hlavního nádraží a neporozuměl jsem napoprvé skutečnému měřítku. Polekal jsem se, že i zde, ve Vídni, vyroste gigantické sebestředné těleso, svojí hmotou ovládající jihovýchodní část středu města, jen opravdu pár metrů od kouzelných zahrad a zámků Belvederu. Nic z toho však nebylo pravdou. Tento prvotní šok mne však přiměl k porovnání tří takřka současně probíhajících projektů na geograficky (i politicky) zajímavé trase Berlín–Praha–Vídeň.

Toto jsou mé vzteklé poznámky k výstavě pod takřka stejným titulem ve Fragnerově galerii v Praze. K mému opravdovému rozhořčení přispívá i to, že jsem opravdu poměrně starým sledovatelem svého okolí. Když jsem rozzářen, plný energie a v doprovodu skvělých filmařů v červenci 1964 (!!!) navštívil (kočárem!!!) malebné, zářící a kvetoucí lázně Kyselka jako atrakci tehdejšího Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, vnímal jsem spíš barevné slunečníky firmy Cinzano, která své party na tomto úžasně kouzelném místě sponzorovala. Nebylo to v té době tak úplně samozřejmé, ale všichni jsme se tvářili, že to tak funguje často (co by tomu řekla například zářící Claudia C., hlavní atrakce akce, kdyby tušila, že je to tak trochu reklamní cirkus, byť i na její počest?).

Konec roku svádí k hodnocení a neubránila se mu ani kulturní redakce webu ČT24. Nehodláme se ovšem pouštět do sestavování ošemetných žebříčků, udílení palců, předávání medailí ani anticen. Rádi bychom především, aby se naši čtenáři dozvěděli, kvůli čemu zajímavému - podle nás a našich přispěvatelů - stojí za to se k roku 2012 vracet. Dneškem počínaje si můžete postupně přečíst, co bylo škoda propásnout ve výtvarném umění, hudbě, divadle, filmu a literatuře, zaostřeno je na český rybníček. Navzdory tomu, že většina „seznamů“ si všímá toho dobrého, začínáme na Štědrý den kritikou. Navíc rovnou na Hradě.

Předchozí intelektuálně tupý režim, po okraj naplněný cenzurou, bezmála padesát let zabraňoval reprodukci informací, dat, plánů a zejména fotografií, které by hlavně mladší či zcela mladé generaci umožnily objektivní pohled na velmi zajímavé období ve vývoji našeho státu, tj. let dvacátých až čtyřicátých. Právě za to, že zcela v klidu můžeme studovat Prahu (někdo se jí kochat, někdo zamilovaně potvrzovat svůj vztah k tomuto výjimečnému městu) na nádherných kvalitních fotografiích skutečných profesionálních umělců dvacátého století, vděčíme také sérii výstav připravovaných pro Sál architektů na pražské Staroměstské radnici. Nebojte se vyjet výtahem do čtvrtého patra, kde na vás zdarma čeká unikát. Nebudete první, minulou výstavu, prezentující fotografie Prahy přelomu devatenáctého a dvacátého století, zde zhlédlo 16 000 návštěvníků (to opravdu není málo!).

Poslední strunové teorie nekonečnosti a mnohosti vesmírů (pozor, čtete dobře, opravdu v e s m í r ů) se odehrávají v jiném, přerozeném slova smyslu i teď a tady. Mezi námi, okolo nás, dokonce v nás. Víme o tom, že se lidé liší více než slon a bílá myš, občas je nám dáno nahlédnout do mentálních (ale pozor, i fyzických) světů celých skupin. Ti nepřipravení jsou překvapeni pestrostí, mnohostí, někdy i tvrdostí a jinými zákony oněch společenství. Není problém si třeba připomenout vesmír uživatelů drog, vesmír bezdomovecký, který je vidět, království počítačových posedlíků, neuvěřitelné barevné světy sexuálních menšin…

Po řadě velkolepých tradičních výstav – zejména klasických tvůrců v průběhu devadesátých let pod tehdejší patronací koncernu Fiat – přišla nadace Françoise Pinaulta, po přestavbě slavného a vyhledávaného benátského výstavního prostoru v Palazzo Grassi, provedené Tadaem Andem, se změnou. Podobně jako v obrovských prostorách Punta della Dogana se i zde rozhodla věnovat prostředky a energii výstavám zcela nového a současného umění. První prezentace, která proběhla již v loňském roce, byla přijata jako zcela nová s nadšením a přivítána tiskem i zvědavými návštěvníky z celého světa. Pikantní na tom bylo i to, že veškerá vystavená díla patří Pinaultově nadaci, jedné z nejprogresivnějších na světě.

Pražská 5s Gallery začíná dynamicky a snad i dobře. Nachází se v části advokátní kanceláře, což je na české poměry neobvyklé a sympatické a návštěvník odpustí i ta tři patra. Znalci a fanoušci díla Štěpána Beránka, tohoto opravdu dynamicky nastupujícího sochaře, si už u vchodu mohou říci – ano, je to Beránek. Drží svoji tvář a výraz, i když vás dnes nechá pochrupkávat botami po gumových drobných nešpinících kuličkách a i když se dalším novým materiálem kromě obligátních střepů stala tentokrát i dost překvapivě guma.

V soustředných kruzích se ku Praze blížila mnoho let díla Dana Flavina, aby se rozzářila po nedávných výstavách v Berlíně a Mnichově také ve Vídni, v MUMOK (Muzeu moderního umění v MuseumsQuartier). V excelentní minimalistické čisté prezentaci ve čtyřech patrech muzea nechává kurátor Rainer Fuchs vyznít autorova světelná díla bez jakýchkoliv dalších rušivých vlivů a díky poměrně malé návštěvnosti také bez případných nevítaných návštěvnických zvukových efektů. Zůstáváme sami v říši barev, ve světelných dopisech a holdech Flavinovým přátelům a idolům.

Že se postupně stal Ivan Pinkava tak trochu exportním artiklem české fotografie se léta ví a s chutí také sledujeme jeho světová putování. Připomeňme si jeho prezentace v Kodani, Paříži, Virginii a Moskvě, společné výstavy s jeho účastí pak v Athénách, Bologni, Tokiu, Bonnu či Berlíně. Tato výstava, mimo jiné jedna z mála samostatných fotografických výstav v posledních letech v západním světě, je velká svým významem. Přináší přes šedesát fotografií, z toho 25 velkoformátových, v zajímavě členitých a barevně příjemných výstavních prostorách. Navíc je také zajímavá umístěním, v kampu univerzity, přímo v důležitém uměleckém bodě Spojených států.

Jak je dobrým zvykem, o Vídni se v Čechách, tom podivném státním narudlém útvaru, z řady důvodů (dnes už směšných) takřka nepíše. Co ale proniklo do bohužel bulvárně zabarveného českého tisku, byl skandál s velkoplošnými billboardy, které po Vídni i po celém Rakousku na barevné fotografii portrétem tří nahých zdatných fotbalistů tří barev pleti lákaly diváky nové výstavy Nazí muži.

Není to jednoduché, se s letošním, třináctým ročníkem mezinárodního bienále architektury v Benátkách na tak malé ploše vyrovnat. Město i výstava čelily častokrát periodicky očekávaným, ale i naprosto nečekaným a gigantickým zvednutím vodní hladiny, což sice nevadilo dvěma hlavním výstavním prostorám (Giardini a Arsenale), ale komunikaci, dopravě a hlavně malým národním exhibicím ve městě, na naprosto často nečekaných místech, ano.

Dlouho očekávaná výstava Pavla Šmída v kolosálních výstavních prostorách kostela sv. Antonína Paduánského v Sokolově byla otevřena v podivných nejistých a nejednoznačných dnech po velmi důležitých a pro mnohé i neuvěřitelných volbách. Výstava, která měla být analýzou a příspěvkem k důležitému tématu spiknutí moci a předávání zjevných i vnitřních atributů a mechanismů napříč systémy i dvacátým stoletím, najednou dostala zcela jiný charakter.

Klub za starou Prahu se ve svém novém věstníku pokusil analyzovat dlouhodobou situaci v pražské památkové zóně. Na minimálně navštívené (ach, tradičně v Praze) tiskové konferenci představil aktuální stav chodu ochrany památkové zóny a na nepříjemných příkladech doložil prvky systému, který k naplnění úzce zaměřených, extrémně výdělečných cílů (samozřejmě ověšených celou řadou logických přídavků, jako je necitlivost k prostředí, nehoráznost ve využití původně jinak fungujících městských prostor, absence výtvarné a architektonické kultury, pohrdání svéráznou pražskou urbánní koncepcí, ignorance kritiky) používá legitimních prostředků. Personální propojení poradenské a odborné činnosti s realizátory pozdějších jimi samotnými doporučených či přímo schválených zakázek posouvá strukturu rozhodování a řízení oblasti ochrany a výstavby do zcela absurdních poloh.

První dny letošního podzimu, tak poskvrněné nešťastnou politickou situací, prosvětluje rozkošná instalace Hany Hillerové, další část dlouhodobého projektu Galerie hlavního města Prahy Start up. Prostorová instalace (jiný vhodný pojem se bohužel v češtině těžko hledá) vás vtáhne doslova do svého objetí a nechá vás dokončit autorčino nakousnutí. Svěží barevnost, dynamika, materiálová dokonalost jsou jasnými klady díla. Maně si vzpomínám na daleko křehčí a drobnější instalace Čestmíra Přindiše z výstavní série Intercity, kde se autor setkal s podobnými řešeními i souznějící filosofií.

Už podvanácté mají znalci a milovníci neprašovského soundu možnost vidět díla absolventů jeho ateliéru (nebo školy, chcete-li). Po Brnu, Praze, Veselí na Moravě, Chebu, Trutnovu, Hořicích v Podkrkonoší, Chrudimi, Opavě a Hradci Králové hostí teď tuto nesourodou skupinu již zralých tvůrců Sokolov.

Městem posedlí - mezinárodní výstava street artu a graffiti. Ilegální umění v legálním světě. Pod přitažlivým sexy názvem se podařilo opět Galerii hlavního města Prahy potvrdit její výjimečné postavení na nebi českého výstavního provozu - očekávaný vrchol sezony je tedy tady i s největší vernisáží (odhadováno přes tři tisíce účastníků). Je to přece jen přitažlivé a lákavé a vzrušující téma lehce okořeněné ekvilibristikou slovních i právních pojmů - legalita, ilegalita, umění, paumění, teror, exhibice, vzdělání, nevzdělání etc. - a pozadím existence poničených ploch i v historických městech, poznamenaných globálním jevem pokleslého graffiti…

Katie Holten / Jiří Thýn v pražské galerii Futura - jednoduchý název a minimalistická instalace. Ale přitom výstava, která je pro pravidelné sledovatele pražské výtvarné scény určitě důležitá. A to hned z řady pohledů. Logicky je zajímavé sledovat další vývoj obou vystavujících autorů. Následně přemýšlet, proč kurátoři propojili dílo těchto stále ještě mladých tvůrců. Významnou roli hraje i to, co všechno lze ve Futuře s expozicí udělat, kde jsou hranice snesitelnosti v minimalistické prezentaci. Všechny tyto veličiny samozřejmě výstava zodpovídá, jak jinak, a dá se říci, že se ctí. Ba dokonce vzbuzuje v nezaujatém a citlivém divákovi radost, protože je to navíc instalace skrytě hravá (zejména vtipné hledání děl Katie Holten…).

V dobře osvětlených komorních prostorách galerie Michal's Collection v Husově ulici v Praze jsme část výstavy Gloria Slavia mohli spatřit už letos na jaře. Schopná a nápaditá kurátorka Rea Michalová si tu jakoby nanečisto zkoušela téma, které je nyní v rozsáhlejších a komplikovanějších prostorách k vidění ve věži Novoměstské radnice. Atmosféra zůstala stejná, exponátům se lehce uvolnilo místo, výstava se i po doplnění mohla svěže nadýchnout.