Hlasy obrazů – mnoho povyku pro nic (moc)

Po řadě velkolepých tradičních výstav – zejména klasických tvůrců v průběhu devadesátých let pod tehdejší patronací koncernu Fiat – přišla nadace Françoise Pinaulta, po přestavbě slavného a vyhledávaného benátského výstavního prostoru v Palazzo Grassi, provedené Tadaem Andem, se změnou. Podobně jako v obrovských prostorách Punta della Dogana se i zde rozhodla věnovat prostředky a energii výstavám zcela nového a současného umění. První prezentace, která proběhla již v loňském roce, byla přijata jako zcela nová s nadšením a přivítána tiskem i zvědavými návštěvníky z celého světa. Pikantní na tom bylo i to, že veškerá vystavená díla patří Pinaultově nadaci, jedné z nejprogresivnějších na světě.

Letos byla v Palazzo Grassi otevřena v prvním patře velká výstava současného světového videa připravená Carolinou Bourgeoisovou – Voce delle immagini (Hlasy obrazů). Původní expozice byla doslova rozpůlena, takže důležité, zejména konceptuální a instalačně náročné exponáty zůstávají ve stejných sálech druhého patra, což působí poněkud rozpačitě, zatímco nový výběr videí je zcela tradičním způsobem prezentován na námi právě komentované výstavě.

Kouzlo videa je nezničitelné, ovšem první láska je ta tam. Ohromení nad tím, že obraz může mluvit, hrát a vlastně vystoupit sám ze sebe prostřednictvím jiného media, v tomto případě filmu, je pryč a divák více než kdy jindy hledá něco jiného. Na hru pohybu a zvuku již před dvaceti lety přistoupil, před deseti lety byl svědkem proboření dalších možných i nemožných tabu a dnes je tedy připraven.

Hlasy obrazů postupují v prezenatci i výběru tradičně. Nechávají vás prolézat hutnými závěsy, které poměrně velké prostory oddělují nejen vizuálně, ale brání i zvukové prostupnosti. Je to chvílemi sice lehce obtěžující, jinak to možná v tomto případě ani nejde, ale za sebou pokračující sály vždy s jedním autorem jsou při klasickém způsobu představování tohoto staronového média až nepřekvapivě nudící.

Konzervativní prezentaci podle mne odpovídá i poměrně konzervativní výběr. Ke kladu celé výstavy nutno přičíst dokonalé popisky nejen v případné jednoduché textové brožuře, ale také ve všech sálech či v jejich možném okolním komunikačním prostoru. Při vší náklonnosti ke kurátorce i celé výstavě nemohu však vykřiknout údivem a nadšením. V podstatě se divák mění ve zvědavce, který se zájmem očekává, co mu zase letos velké hvězdy nadělí.

Kdybychom zhlédli všechna díla celá, tak zde strávíme celkem několik hodin. Mají totiž jako obvykle rozdílnou metráž – od půlminutové do půlhodinové. K asi už typické tváři podobných mnohonacionálních sdělení patří i pečlivě propočítané rasové složení tvůrců, což v některých případech vypadá jako vynucená nutnost, protože kvalitě občasné výkřiky ne vždy přidávají.

Co bych, při vaší patrně vánoční návštěvě Benátek, z tohoto výběru doporučil?

Kdoví, zda to je zařazením, ale mistrovským se zdá hned první práce, byť jen tříminutová. Albánský rodák Anri Sala ve své práci z roku 2000 sleduje unaveného dřímajícího patrně bezdomovce v honosném neoznačeném chrámovém prostoru. V barevně jen naznačeném prostředí se Uomo Duomo svou výtvarnou hodnotou a sdělením řadí k videovým radostem.

O dva sály dále zaujme svojí ironickou, vtipnou i tvrdou instalací Švýcar Peter Aerschmann. Jeho skvěle zahraná pantomima Oči z roku 2006 vytváří vtipnou esej, balancující nad hranou žhavého muslimského kotle. Zahalení tvorové obou pohlaví vytvářejí celé (naštěstí humorné) napětí pouze svýma velkýma živýma, černýma, odhalenýma očima.

Asi nelze vynechat Billa Violu, který vás ve své Hale šepotu nechá s postavami se zalepenými ústy na pospas vaší fantazii. Doložte si sami! Nezbytný Bruce Nauman ve své prezentaci Pro začátečníky komentuje první okamžiky životní cesty svéráznou kompilací vlastního hlasu a rukou (dlaní a prstů), vytvářejíc jednu z typických naumanovských video-kompozic.

Venezuelčan Javier Téllez již nevytváří obraz – je to zajímavá, lehce šokující sociologicko-psychopatologická studie na téma Jany z Arku, natočená na klinice v Sydney. Pacienti, jejich reakce i mladá obézní dívka, představující Janu z Arku, jsou možná opravdu laciným kanonenfutrem pro oči zralého diváka.

Až nepříjemně aktuálně (a tím vlastně zhodnoceně) působí práce Yaela Bartany z roku 2006, kterou pod názvem Declaration dává divákovi možnost se opět jinak zamyslet nad dnešním soužitím obou známých národů na území Palestiny. Světově hodně prezentované video, v podstatě velmi jednoduché, získává v těchto dnech nový náboj. Nahý, ryze arabsky obloustlý Hráč na flétnu je pro autora, Adela Abdessemeda opravdovou koncentrací všech možných politických a freudovských nánosů, co může dílo unést. Avšak jeho zvláštní, odpudivé kouzlo, vlastně také není k zahození (mysleme na to, že se jedná o výtvarné dílo, že…).

Několik překvapení nechám na vás, to hlavní jsem předložil. Pokud však bude v Benátkách mlha anebo záplavy či obojí, tak se v Palazzo Grassi zastavte. Přes veškeré mé chladné přijetí takovou výstavu u nás stejně neuvidíte.

LA VOCE DELLE IMMAGINI. Kdy a kde: Palazzo Grassi, Benátky, Campo San Samuele, otevřeno denně vyjma úterý od 10:00 do 19:00, vstupné 10 až 15 eur. Výstava potrvá do 13. ledna 2013.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Obrazem: George Lucas otvírá muzeum příběhů. Spíš ješitnosti, míní někteří

Filmař George Lucas a jeho žena Mellody Hobsonová otevírají v Los Angeles nové, velkoryse pojaté muzeum. Věnováno je – jak říká názvem – narativnímu umění. Tedy na výstavní ploše devíti tisíc metrů čtverečních přibližuje vyprávění příběhů prostřednictvím obrazů. Od pravěkých maleb přes strop Sixtinské kaple a obraz Vincenta van Gogha až po komiks. A ano, nechybí ani Hvězdné války. Na roveň přitom staví „vysokou kulturu“ a popkulturu. Znalci oboru se neshodnou, jestli je tento kurátorský přístup spíš vizionářský, nebo na škodu.
19. 9. 2026

Za megakoncerty stojí touha po zážitcích a velký byznys

Obrat živé hudby se od konce pandemie covidu-19 výrazně zvýšil, přibývá publika a rostou také ceny vstupenek. Redakce RTVE se hudebního průmyslu ptala, co tento trend pohání a jaké dopady má uvnitř i vně samotného odvětví.
18. 9. 2026

VideoJazz Sabath se nenechá svázat originálem, říká Wakeman

Klávesista Adam Wakeman přivezl do Prahy svůj projekt Jazz Sabbath, který propojuje skladby skupiny Black Sabbath s jazzovou estetikou. Wakeman s muzikanty z britské heavymetalové kapely mnoho let vystupoval coby koncertní hráč. „Nechtěl jsem se nechat svazovat původní strukturou. Právě o tom jazz je – o rozvíjení, improvizaci,“ vysvětluje svůj přístup.
18. 9. 2026

Třeštíková točila třicet let Basikovou. Jsem vyrovnaná se vším, říká zpěvačka

Tuzemská kina začala promítat dokument Bára Basiková. Zpěvačka v něm mluví o svém životě i kariéře. Dokumentaristka Helena Třeštíková se za protagonistkou vracela přes tři dekády, díky archivům ale pokryla i její mládí. „Lidi překvapilo, co všechno mám za sebou a jak jsem se s tím vyrovnala. Je to film hodně pro holky, ženy, protože se v tom poznávají,“ zmiňuje Basiková první divácké ohlasy.
18. 9. 2026

Lewandowska už má Thálii. Další mohou získat Majer, Margita či Beretová

Divadelní ceny Thálie oznámily nominace za rok 2026. Vítězové ocenění za nejlepší jevištní výkony v oboru činohra, balet, opera či loutkové a alternativní divadlo si vítězové převezmou 3. října v Národním divadle. Za celoživotní mistrovství budou oceněni Petr Nárožný či Zdena Herfortová. Thálii pro umělce do 33 let už převzala Simona Lewandovská.
17. 9. 2026

Sheeran zůstal na turné bez předskokanů. Kvůli politice, kterou řešit nechce

Začalo to vyřazením rappera Macklemorea a následně odešli už sami i další umělci. Britský písničkář Ed Sheeran tak během svého turné Loop přišel o několik kolegů, kteří s ním měli vystupovat. A irská rozhlasová stanice přestala pouštět Sheeranovy skladby. Důvodem jsou rozdílné názory na Macklemoreovy propalestinské komentáře a písničkářův postoj k nim.
17. 9. 2026Aktualizováno17. 9. 2026

VideoFilmové premiéry: Historická Rose, dokument o Basikové a animovaný kojot

Steven Soderbergh posílá do kin krimikomedii Christopherové, v níž je už nemalující slavný výtvarník v podání Iana McKellena vystaven nátlaku svých vypočítavých potomků. Rakouské historické drama Rose se odehrává po třicetileté válce a pojednává o ženě, která se vydává za vojáka a nárokuje si opuštěné pozemky. Animovanou rodinnou komedii Kojot vrací úder nechtělo studio Warner Bros. v očekávání propadáku původně vůbec promítat, nakonec se ale do kin dostává. Českou kinematografii zastupuje dokument Bára Basiková, časosběrný snímek o ní točila Helena Třeštíková. A na plátna se ještě vrací Krátký film o lásce Krzysztofa Kieslowského z osmdesátých let.
17. 9. 2026

Jára Cimrman slaví šedesát let

Uplynulo přesně šedesát let od chvíle, kdy do české společnosti vstoupila asi nejznámější fiktivní postava tuzemských dějin – Jára Cimrman. Jeho jméno poprvé padlo v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna u pavouka z úst Zdeňka Svěráka. Tehdy ale Jára Cimrman ještě nebyl univerzální vynálezce, světoběžník ani spisovatel. Fenomén se dále rozvíjel. Tři měsíce poté v rozhlasovém pořadu oznámili tvůrci nález Cimrmanovy pozůstalosti a v nadcházejícím roce pak uvedli první dvě hry. Letos tak Divadlo Járy Cimrmana vstoupilo do šedesáté sezony.
16. 9. 2026Aktualizováno16. 9. 2026

Evropský pohled

ČT24 každý den vybírá z obsahu publikovaného evropskými veřejnými médii, členy Eurovize.