Toto jsou mé vzteklé poznámky k výstavě pod takřka stejným titulem ve Fragnerově galerii v Praze. K mému opravdovému rozhořčení přispívá i to, že jsem opravdu poměrně starým sledovatelem svého okolí. Když jsem rozzářen, plný energie a v doprovodu skvělých filmařů v červenci 1964 (!!!) navštívil (kočárem!!!) malebné, zářící a kvetoucí lázně Kyselka jako atrakci tehdejšího Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, vnímal jsem spíš barevné slunečníky firmy Cinzano, která své party na tomto úžasně kouzelném místě sponzorovala. Nebylo to v té době tak úplně samozřejmé, ale všichni jsme se tvářili, že to tak funguje často (co by tomu řekla například zářící Claudia C., hlavní atrakce akce, kdyby tušila, že je to tak trochu reklamní cirkus, byť i na její počest?).
V roce 1990 měli mí známí nemocné dítě, které se léčilo na stejném místě. Barevnost lázní i slunečníků byla pryč, lázně byly běžně omšelé a zašlé, po pokosených a voňavých loukách však běhaly děti s ošetřovatelkami, prameny olizovaly velkolepou sochařskou výzdobu, pár hospod čepovalo hnusné karlovarské pivo… Říkal jsem si, že se to moc nedaří, ale lázně fungovaly a vypadaly, že mají náplň a vlastní energii.
O pár let později jsem natáčel o lázních Kyselka pořad pro Český rozhlas. Dorazili jsme na místo s pracovníky Akademie věd a agilním Lubomírem Zemanem, který byl již ve výpovědním řízení od pobočky Národního památkového ústavu v Karlových Varech. Neviděl jsem barevné lázně, neviděl jsem ani omšelou dětskou léčebnu, viděl jsem zoufale zdevastovaný soubor budov. Slyšel jsem napínavé příběhy, ve kterých fungoval i Interpol (který nemohl najít jednoho z pachatelů, přestože onen neopustil několik let svoji kancelář v místě), jednotky NATO, cvičící pár metrů nad lázněmi v rozsáhlých romantických pralesních plochách cvičiště Doupov (bývalý zdevastovaný okres s původně německy hovořícím obyvatelstvem), nekonečné řady nákladních vozů TIR, čekajících na minerálku Mattoni, vykradené vily, opilé Čechy v teplákách…
Nyní jsem zhlédl malou křehkou a hořkou výstavu ve Fragnerově galerii. Viděl jsem už jen ruiny, pořadatelé však do kontrastu umístili pár kreseb a fotografií z minulosti, promítají tam i němé i dozvučené filmy o nedávném kouzlu místa.
Četl jsem posvátná jména osob a institucí, která jako by dokládala skutečný či hraný zájem o změnu. To, co předvádí výstava, je však pouze podklad pro tvrdý soudní proces. Předpokládal bych, že by měl konečně začít. Země, která devastuje samu sebe, která nabízí bezvýchodné zoufalství kdysi kvetoucích Sudet, země, která si myslí, že oněch 4 000 000 párů rukou a funkčních mozků lze nahradit, lže sama sobě. A dělá to už více než šedesát let.
Lázně Kyselka jsou jen jedním z dokladů, jak to dopadlo na stovkách jiných míst. Tady však jde o to, že ono místo, byť křehké a malé, bylo úžasným dokladem stavebního a průmyslového vývoje, bylo navíc výjimečně působícím celkem a k tomu ještě opravdu funkčním nemocničně-lázeňským areálem.
Název výstavy přitom odkazuje k hvězdnosti architektů, stojících za stavbami lázní, jejich prostoru, sochařskou a designovou výzdobou nejen budov, ale také pramenů, parků, schodišť, pergol, kolonády…. Mezi autory lázeňských budov vznikajících v průběhu 19. století a především v období největšího rozkvětu v letech 1880-1900 byli například Leopold Bauer (autor vil v Brně či Krnově, sanatoria v Jeseníkách, kostela sv. Hedviky v Opavě atd.), ateliér Fellner & Helmer (tito architekti stáli za řadou divadelních budov v rakousko-uherské monarchii včetně Karlových Varů, kde byla také dle jejich návrhu postavena původní Vřídelní kolonáda, Koncertní pavilon, dnes zdevastované rozsáhlé Císařské lázně atd.) či Bernhard Grueber (architekt zámků Orlík či Blatná).
Výstava připomíná i to, že lázně Kyselka se díky své kvalitní architektuře staly inspirací pro další lázeňské projekty a realizace v okolí (lázně u Klášterecké Kyselky v Klášterci nad Ohří nebo v Korunní Kyselce). Navíc dnes už zase cestující Češi i odborníci mohou bývalou romantickou architekturu a krásu místa srovnat například se zástavbou slavných lázní v Gasteinu, Baden-Badenu nebo Bad Ischlu.
Dnes se k řešení problému (který ovšem vyžaduje již několik miliard) hlásí nejen Národní památkový ústav a Muzeum Karlovy Vary, ale také asociace Zachraňte lázně Kyselka! a iniciativa Opravte Kyselku! Nemůžeme vynechat ani obecně prospěšnou společnost Lázně Kyselka, v jejíž správní radě zasedají rovněž Alessandro Pasquale (výkonný ředitel Karlovarských minerálních vod, a. s.), Rudi Mattoni (pravnuk zakladatele lázní Heinricha Mattoniho) a Vladimír Lažanský (majitel novogotického zrekonstruovaného zámku Chyše). Osobním zapálením však nad jinými ční Lubomír Zeman či jeho vědecký kolega z Muzea Karlovy Vary Stanislav Burachovič.
Nevím, zdali lze s místem pohnout. Ze všech sil bych opravdu doporučoval dokončit policejní vyšetřování a velký, opravdu hojně medializovaný soudní proces. S tvrdým koncem. Prakticky všechny podklady buď existují, nebo se dají dohledat. Ví se, kdo a kdy od koho co a za kolik koupil. Existují původní snové plány, možná dnes už zcela směšné, ale přesto něco dokládající, existují podklady mapující finanční toky, jsou zde archivy Evropské unie, NATO, Interpolu, místních úřadů a institucí. Existuje i paměť těch několika zbylých starousedlíků. Existuje i exkluzivní, neotevřená paměť pokračovatelů rodiny Mattoni. Nespěme, pojďme do toho. Suďme a trestejme! Trestejme nahlas! Je toho před námi hodně. Nechovejme se jako hejno termitů, snad jsme ještě myslícími subjekty.
HVĚZDNÉ NEBE NAD KYSELKOU. Kdy a kde: Galerie Jaroslava Fragnera, Betlémské náměstí 5a, Praha 1; otevřeno denně mimo pondělí 11:00-19:00, výstava potrvá do 27. ledna 2013.
