V dobře osvětlených komorních prostorách galerie Michal's Collection v Husově ulici v Praze jsme část výstavy Gloria Slavia mohli spatřit už letos na jaře. Schopná a nápaditá kurátorka Rea Michalová si tu jakoby nanečisto zkoušela téma, které je nyní v rozsáhlejších a komplikovanějších prostorách k vidění ve věži Novoměstské radnice. Atmosféra zůstala stejná, exponátům se lehce uvolnilo místo, výstava se i po doplnění mohla svěže nadýchnout.
Výstava měla být (a vlastně je) vtipným příspěvkem k rekonstrukci pošramoceného národního sebevědomí, patriotismu či národní identity v době evropského kulturního, ekonomického a politického globalismu. Dlužno připomenout, že i denně citelného globalismu spotřebitelského, potomku předchozích -ismů. Kurátorka přesně vypočítává důvody, proč dala výstavu dohromady, a zcela poctivě se přiznává k tomu, že vystavení autoři chtějí přispět svým dílem k znovubudování nové národní hrdosti.
Co se podařilo? Dát dohromady sice mile nesourodou, přesto však přitažlivou skupinu tvůrců, oscilujících na široké škále výtvarného vyjádření – od hyperrealistckého (nebo možná lehce pseudorealistického) přes vtipnou konceptuální nadsázku až po intermediální pohledy či klasickou malbu s novým nábojem. Podařilo se doložit suverénnost vystavujících a dokládat další zajímavé momenty na jejich tvůrčí cestě. U mnohých diváků se však také podařilo probudit nové uvažování o oblasti, o které výstava mluví. O identitě, hrdosti, skrytě také o výkonu.
Není to náhodou tak, že jsme na cestě k budoucí Evropě, díky všem těm mizerných minulým etapám ve vývoji našeho národa, v jeho tvrdých i velmi trapných chvílích, už dávno nechtě a bezděky prověřili ona zadaná témata? Není národní hrdost k ničemu? K čemu naše identita v nové Evropě či globálním světě? Nezdržuje nás to neustálé vracení se kamsi ke chvílím opravdového národního úspěchu, který bych viděl spíš ve druhé polovině devatenáctého století či v pár letech první republiky? Nevidíme ho jako překonaný? Proč autoři používají často doslovné citace výtvarných prvků z možná tehdy ne laciné, ale přesto však jasně PR pojaté viditelně propagační ekvilibristiky, navíc štědře dotované tehdejšími státy?
Vtipný Martin Káňa posunul téma opravdu dál. Jeho plastické 3D mapy Československa, s Podkarpatskou Rusí včetně, nabízející odepínatelné segmenty (dávno už odepnuté), a to všechno z velkých vietnamských nacpaných tašek, zpochybňují klasické, dnes už opravdu staromilské teze národního sebevědomí. Káňa podrobil téma kritické analýze, tvrdé, vtipné, jasné.
Však všichni vídíme – ta kvalita identity spočívá především na výkonu. Pošramocená rozkradená země, technologicky zaostávající, kulturně takřka bezvýznamná, zuby nehty si držící ještě jakž takž fungující životní úroveň, nepřinášející pro okolní svět čtivé poselství a jakýkoliv zajímavý hospodářský příkon, si nemůže rekonstruovat sebevědomí nijak jinak než právě vzepjetím svého výkonu ve všech oblastech. Pak se teprve dostaví přirozená hrdost, nezdůrazňovaná a nijak nehledaná. Jinak to totiž nejde.
A proto jsem této zajímavé a výtvarně zajisté zdatné výstavě vděčen. Za to, že jsem musel přesypat mnohé, co se stavu ducha i těla této země týká.
GLORIA SLAVIA. Kdy a kde: věž Novoměstské radnice, Karlovo náměstí, Praha 2; výstava potrvá do 26. 10.
