Není to jednoduché, se s letošním, třináctým ročníkem mezinárodního bienále architektury v Benátkách na tak malé ploše vyrovnat. Město i výstava čelily častokrát periodicky očekávaným, ale i naprosto nečekaným a gigantickým zvednutím vodní hladiny, což sice nevadilo dvěma hlavním výstavním prostorám (Giardini a Arsenale), ale komunikaci, dopravě a hlavně malým národním exhibicím ve městě, na naprosto často nečekaných místech, ano.
Ti, co čekali již obvyklou exhibici velkých jmen a zejména velkých projektů, často vysněných a předváděných pouze jako posléze nikdy neuskutečněné a také neuskutečnitelné; ti, co znali pavilony budující alespoň zde na místě národní hrdost; ti, co čekali vtipné destrukce či naopak exhibice bohatství a nacionalismu; ti, co si prostě zvykli na velká bienále levicových, konzervativních, progresivních, budovatelských, chytrých, plochých a dalších aktivit obvyklého produktu docela bohatého světa; tak ti si na své nepřišli. A nebylo jich málo.
Za pouhé dva roky se svět dostal jinam. Až na malé výjimky ropných států nemá peníze a je to cítit. Zejména pak na takovéhle výstavě. Aby se však mohla uskutečnit, musela rychle a vtipně rezignovat na svoji běžnou tvář a převlékla se do didaktické, velmi bohatě ilustrované a desítkami tisíc modelů (to není ani překlep, ani chyba) korunované příručky.
Co (ne)čekat:
- Vezměte si dobré brýle, výstava přetéká texty, diagramy, plány, malými fotografiemi a malými modýlky.
- Vezměte si špunty do uší – snad všechny školy Itálie mají na výstavě cíl svého opulentního školního výletu. Každoroční nálety desítek tisíc vysokoškoláků a gymnazistů jsou letos doplněny o středoškoláky (ti opravdu hlučí), záklaďáky (ti se chystají hlučet) a mateřskými školami (!!!!!), které prozatím jen zírají. Huj!
- Rezignujte na přirozenou zvědavost a obrňte se nadhledem osobností zralého věku a jen tiše porovnávejte a srovnávejte. Nečekejte twist!
- Neberte si zbytečné tašky, takřka v žádném pavilonu nedostanete obvyklé tisky, informační brožury či skládačky (jsou drahé…)
Nenavštěvujte tyto pavilony (v závorce je uveden důvod proč):
- Švýcarsko (sice také práce českého architekta Šika, ale pod titulkem Und jetzt das Ensemble! černobílé koláže provokujících sumu urbanistických až virtuálních celků);
- Venezuela (únavné komunistické propagandistické nic);
- Německo (přeceněný a přezvětšený soubor několika fotografií, předvádějící rekonverzi na širokém plátně);
- Kanada (sklad prkének, proč?);
- Británie (sumář jakéhosi vztahu ke zdravému životu, bydlení, přírodě, politice, rasám… ach, dost);
- Česká a Slovenská republika (nic, opravdu nic, elektronika již řadu dní nefunguje, ach, nic…kdo za to může?);
- Skandinávie (sice vtipná, ale jednoduchá přehlídka zbytečných modýlků);
- Maďarsko (asi 12 000 modýlků, nad sebou, za sebou, vedle sebe, pod sebou a to vše na písku, achich…);
- Brazílie (virtuální exhibice technologicky nedotažená a takřka neviditelná);
- Egypt (rozbitá exhibice, snad otisk pseudorevoluce či co…);
- Srbsko (na ploše 25 x 8 metrů metr silný bílý stůl, kterým jde hýbat a k tomu si můžete představit mnohé, ach..);
- Chorvatsko (virtuální účast na politické demonstraci, jak architektonicky důležité!!);
- Lucembursko (zdůraznění automatizace bytového prostoru ve velkých městech – snad budoucnosti, proč?);
- Malajsie (přehlídka zbytečnosti) atd. atd.
Řadu expozic v tomto textu vynecháváme pro jejich prostřednost, styl ani obsah nenadchne, ale ani nenaštve, tak proč ne…
Ještě než shrneme to opravdu zajímavé, pár jmén některých spolupracujících architektonických es (ať již jako tvůrci bienále, expozic anebo některých exponátů): Francisco Aires Mateus, Peter Zumthor, Jean Nouvel, Bernard Tschumi, Peter Eisenman, Olafur Eliasson, Farshid Moussavi, Norman Foster, Kenneth Frampton, Herzog & de Meuron, Kazuyo Sejima, Peter Märkli, José Rafael Moneo, Álvaro Siza Vieira, Tod Williams, Toshiko Mori a Zaha Hadid.
Co byste si nemuseli nechat ujít (a proč):
Dánsko (velmi zajímavá studie o minulém a současném životě dnes již takřka zcela samostatného Grónska s připomínkou snad zářné budoucnosti; věcné, analytické, bohužel na textu stojící);
Japonsko (Toyo Ito vybral práce Kumika Inuiho, Soua Fujimoty, Akihisy Hiraty a Naoyi Hatakeyamy, kteří ve větvích silných suchých stromů zabydlují zničené oblasti po posledním zničujícím tsunami; křehké, dojemné, vtipné, japonsky drobné a navíc přijatelné, i když nevím, jak realizovatelné – vzpomeňte na výstavu Intercity v pražském Mánesu, jejíž symbolem byla podobná díla úspěšného ateliéru Raumlabor pro střed berlínského Kreuzbergu);
Rusko (Sergej Tchoban vymyslel plně elektronickou exhibici pod vysílacími plochami, nápadně připomínajícími svojí strukturou neobyzantské zdobné detaily turkmenské architektury všech dob, ve které na tabletech sledují návštěvníci zajímavé urbanistické projekty dneška – vše oproti pavilonu českému funguje a krásné Rusky u vchodu znají každá až 7 jazyků. V přízemí pavilonu je velmi smutná a krutá ne-expozice 22 ruských vědeckých městeček tvrdého komunismu aneb jak se dá udělat pracovní tábor pro chytré vědce…);
Francie (Yves Lion představuje v impozantních sálech na rozsáhlém měřítku drobné modely pařížských suburbií, projekce nejrůznějších funkčních i dysfunkčních vazeb života v těchto zajisté obtížně zvladatelných a organizovatelných oblastech francouzského městského, cizími prvky napadeného života);
Izrael (sladkobolná analýza přechodu od socialistického, přeorganizovaného a poslušného Izraele k dynamicky se rozvíjející kapitalistické společnosti nejtvrdšího ražení, doprovázeno nečekaným pseudostrádáním maďarsko-ruského masového obyvatelstva této umělé země - vymysleli Michael Gov a Arad Turgeman);
Řecko (až odpuzující, a přesto vtipná a přitažlivá velkoexpozice – vlastně jeden obří foto model přesycených, restrukturalizovaných hranatých přelidněných, smradlavých, hlučných, chudých a hladových Atén současnosti z hlav Panose Dragonase a Anny Skiady);
Rakousko (Wolfgang Tschapeller vymyslel a vytvořil pro kurátora Arna Rittera velmi zajímavou velkoformátovou uměleckou velkoskladbu na dvou stěnách, ovladatelné děje, interpretované krásnými sádrovými sochami vídeňské tváře, tančenými předními sólisty evropských baletů; zajímavá introspekce, ne vždy však technicky fungující);
V bývalém italském pavilonu je pak v souhrném přehledu až poučné expozice, mísící bohatý pohled na urbanistický a architektonický rozvoj dneška v nejrůznějších expozicích. Didaktické, občas vtipné, občas báječné.
Vrcholem expozic v oblasti Giardini byl benátský pavilon, ve kterém firma Louis Vuitton zaplatila Renzovi Dubbinimu nádhernou decentní výstavu černobílých velkoformátových fotografií Hélène Binetové, přinášející pohled na chrámové londýnské stavby Nicholase Hawksmoora. Doplněno vtipným filmem, otevírá oči v nadšeném hodnocení Londýna posledních dvě stě let před přelomem devatenáctého a dvacátého století.
Jako často i letos lehce zklamaní návštěvníci dostali alespoň částečně balzám na duši v souboru Arsenale. Zde bych rád připomenul opět teoretická, ale půvabná a již všeobecně přijímaná cvičení Zahy Hadid (zde s Patrikem Schumacherem); úsměvnou pochvalu jihoamerického životního stylu, plnou barevných neonů v expozici Michaela Conntenta pod názvem Urban Think Tank.
Sály osvěžuje i expozice fotografií Thomase Strutha z Frankfurtu i Fenjanu, vtipně upozorňující na totožnost urbanistického myšlení v těchto intelektuálně, historicky i politicky vzdálených entitách; až publicisticky pojaté expozice, komentující vývoj názorů na další fungování letiště Berlín-Tempelhof a kritizující neustálé odklady dokončení Labské filharmonie v Hamburku od Herzog & de Meuron; či vtipné jakoby dokončení Piccasovy Guerniky v nově transformované velkoplošné tkané dílo od ženského družstva Keiskamma Trust z Hamburku.
Studio Märkli přináší štíhlice Hanse Josephsohna a Alberta Giacomettiho; Elke Krasny pak vítězný vnitřní i realizační souboj ve vytváření obyvatelných slumů uprostřed města. Možná nechtěným vrcholem hlavních hal byla analýza vnitřního zrání, vývoje Hanse Kollhoffa, jehož mrakodrap sice zdobí Postupimské náměstí v Berlíně, ale současně jeho až neonacistické vize zpracovávají tradiční vlivy řeckých, římských i renesančních architektonických tvůrčích pochodů v přepracování germánské stavební i lidské rozpínavosti a současně tvrdosti. Tato zjištění na obřích modelech zachovávají v návštěvníkovi značnou nejistotu a rozpaky. Díky však za ně.
Bienále v Benátkách potrvá do 29. listopadu.
