Muzeum moderního umění v Paříži připravilo rozsáhlou retrospektivní výstavu jednoho z nejzářivějších tvůrců první poloviny dvacátého století Lucia Fontany. Více než 200 exponátů v přísně chronologickém řazení tak dokládá v rámci projektu až překvapivé vývojové etapy tohoto italsko-argentinského tvůrce (1899-1968).
Je to po roce 1987 první takto velká výstava v Paříži. Velkou výstavu jsme mohli zhlédnout po otevření hranic v roce 1990 v Modeně, retrospektivu také připravilo newyorské Guggenheimovo muzeum v roce 1977, posmrtně byl hvězdou kasselské Dokumenty v roce 1968 či benátského bienále ve stejném roce. Velké retrospektivy v šedesátých letech připravilo Stedelijk Museum v Amsterdamu či Walker Art Center v Minnesotě.
Aktuální pařížská expozice je pro řadu návštěvníků překvapením – pečlivě dokládá počáteční fáze Fontanovy tvorby, kdy byl přesvědčivým realistickým umělcem, vytvářejícím velké barevné keramické sochy a plastiky (až rozkošně naivní Portrét Terezičky, vlastní manželky, či hrozivě humpolácký Válečník z let 1940-1949). Zaujme i připomínka fašistického symbolu (bohyně Victoria).
Samozřejmě je publikum připraveno spíše na jeho stěžejní díla, která výstavu naprosto ovládají. Desítky jeho perforovaných, propichovaných, prořezávaných pláten, objevujících se poprvé v sérii Bucchi od roku 1949, pak ovládají velké haly výstavy, vzorně nainstalované a osvětlené. Tato technika se stala jeho dobře prodejnou značkou – všechny série Concetto spaziale pak pojmenovával podle materiálů či společných zevních znaků - Pastely (1954), Baroka (1954), Papíry (1957), Oleje (1957), Vrypy (1958), Kovy (1961), Konec boha (1963), Divadélka (1964), Elipsy (1967). Tak jsou také v podstatě řazeny jednotlivé výstavní kapitoly.
Řada jeho plastik je také vystavena ve veřejném prostoru. Ty jsou prezentovány fotografickou dokumentací v krásném a obsáhlém katalogu. Na výstavě je připomenuta i jeho práce s neonem jako zajímavým koncepčním světelným zdrojem. Diváci mají možnost se vrátit i k jeho manifestům, kterých vyšlo do roku 1958 celkem sedm (od prvního Manifestu blanco přes Manifest prostorovosti, Návrh souboru pravidel, Technický manifest či Manifest o hnutí prostorovosti pro televizi). Výstava Lucio Fontana je skvělou (a vzrušující) retrospektivou opravdového tvůrce.
Lucio Fontana, syn italského sochaře a kameníka a argentinské herečky, se narodil v Argentině, ještě před první světovou válkou však již navštěvoval školu v otcově rodném Varese v Itálii. Dva roky navštěvoval technický institut, bojoval v první světové válce, kvůli zranění byl poté zproštěn služby. Studoval na slavné Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně, poté znovu žil pět let v Argentině, kde začal pracovat v otcově sochařském ateliéru.
Prvního uznání se mu dostalo koncem dvacátých let za pamětní desku Luise Pasteura. V roce 1933 pak zazářil Mussolliniho bustou (ha!). Roku 1934 založil Sdružení italských abstraktních umělců a rok nato vstoupil do sdružení Abstraction - Création (Abstrakce – tvorba), do níž mj. patřil i František Kupka. Byl vysloveně vůdčím typem, věnoval se teorii umění, vydával nejrůznější manifesty, zakládal umělecké spolky i přímo školy (roku 1939 se připojil ke skupině Corrente (Současní), založené rok před tím; v Buenos Aires spolu s několika spřátelenými umělci založil roku 1946 Academia de Altamira, v dubnu 1947 se vrátil do Milána, kde založil hnutí Spazialismo). Vytvořil teorii totálního umění a po celou řadu let pak pojem prostorovost prolínala celým jeho novějším dílem.
KDE A KDY: Musée d'art Moderne de la Ville de Paris, 11 Avenue Président Wilson, otevřeno denně mimo pondělí od 10:00 do 18:00, ve čtvrtek do 22:00. Výstava potrvá do 24. srpna.
