Kouzelné město Mikulov, již léta zářící v romantickém terénním zlomu pálavských vrchů v jinak volné jihomoravské krajině, je domovem zajímavého a plodného projektu. Garantem celé akce, při které vždy šest až osm umělců pobývá a tvoří zhruba měsíc ve městě, je výtvarník a organizátor Libor Lípa. Realizoval ideu, jejímž výsledkem je následná pozoruhodná sbírka, vytvářená vždy z děl, vzniklých v rámci této letní dílny. Autoři, vybraní pokaždé jiným kurátorem, většinou činným předním autorem střední generace, svá zde vzniklá díla ponechávají městu. Letos už pojednadvacáté.
Mikulov se tak dnes může pochlubit neuvěřitelně bohatou sbírkou současného českého umění v hodnotě mnoha desítek milionů korun, přičemž počet děl dosahuje bezmála čtyři sta kusů z oblasti převážně malby, plastiky, kresby a fotografie, navíc samozřejmě i nových médií, videoartu či instalací. V tomto rozměru ojedinělá akce, která dnes již může svým výsledkem konkurovat směle i velkým státním galeriím (včetně té největší), pokračuje ve své kvalitní rovině beze ztráty energie a kvality.
Připomeňme si namátkou některá jména, která se okolo dílny vyskytla a vyskytují: výtvarníci Tomáš Císařovský a Jiří Sopko, kurátorka, historička umění a předsedkyně Společnosti Jindřicha Chalupeckého Lenka Lindaurová či ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie Helena Musilová.
Letos se ujal funkce kurátora, který vybírá autory, a je tak přímo za výsledek spoluzodpovědný, malíř Stanislav Diviš, ještě nedávno vedoucí ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ten, spolu s níže uvedenými autory, zaplnil celé rozsáhlé podlaží mikulovského dietrichsteinského zámku v podstatě živým, a svým způsobem až velkolepým, průřezem současnou českou výtvarnou tvorbou.
Vybral autory nejrůznějších generací a stylů, z nichž řada dodala na finální výstavu dílny i díla převážně ze svého posledního tvůrčího období. Nevznikl tak jen průměrný soubor, nutně poznamenaný vlivem prostředí a atmosféry podobných workshopů a dílen. Návštěvník má před sebou několik kvalitních kolekcí, které vzorně dokumentují současnou tvůrčí fázi konkrétního autora.
Václav Bláha, člen volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece, tady až vzrušujícím způsobem potvrzuje kvalitu svého současného tvůrčího období, přinášejícího silnou pastózní plastickou malbu v až zuřivé barevnosti. Jeho tři velkoformátová díla, která zde vznikla, rezonují s místem i tématy vážícími se k mikulovské oblasti. Velkými soubory se představuje sám kurátor Stanislav Diviš (člen skupiny Tvrdohlaví), jehož barevné geometrické kompozice navazují skrytě na historická témata a jsou nejrůznějším způsobem podanou reakcí na chápání makrokosmu, mikrokosmu či možných návazných kombinací.
Rozsáhlý soubor dovezl také Oldřich Tichý, který svojí jistou malbou ve své stálé základní barevnosti vypovídá o citlivé reakci na otázky existence, citové reakce, přinášeje úžasnou emotivnost a sdělnost. Petr Veselý ve svých vyabstrahovaných dílech přisuzuje nejrůznější symboliku všedním objektům, posouvaje je do nových rolí. Jan Pištěk se ve vystavené kolekci posunul dále k abstrakci, i když témata jsou čitelná a překvapí zajímavým pojetím a barevností. Aldin Popaja přitahuje otevřením aktuálních otázek, ovšem nevšední formou a zajímavým zpracováním, pohybujícím se na okraji abstrakce. Jediná dáma, v tomto případě vlastně dívka, pozvaná původně coby technická asistentka akce, Viktorie Prokopová, vytvořila křehkou kolekci fotografií mapující atmosféru a prostředí vzniku výtvarného díla, (nejspíše zde?) doplněnou o několik reálných artefaktů.
Celek působí přirozeně svěže. Celou dílnu poctivě, vlastně dokumentárně, snímala fotografka Magdalena Bláhová, z jejíchž snímků byla vytvořena zajímavá projekce, dokumentující tvůrčí atmosféru celé akce.
Do konce srpna je možno si udělat do Mikulova výlet. Výstava na zdejším zámku je kvalitním pohledem na aktuálno v dnešním živém českém tvůrčím prostředí. A dávejte pozor na instalaci, je dokonalá!
