Skutečné kouzlo Vídně může být pro línějšího návštěvníka či turistu dost často skryté. Tato obrovská metropole, rozkládající se na březích jednoho z největších evropských veletoků, totiž leží také v alpském předhůří. Možná ještě před několika lety znali návštěvníci rakouských a německých měst populární restaurační síť Wienerwald. Tyto restaurace, jejichž počet následkem globálních válek jídelních světových řetězců povážlivě prořídl, byly kdysi pojmenovány po kouzelné části dolních Alp, Vídeňském lese, který západním směrem od centra města vytváří velikánský přírodní lesní rezervoár čistého vzduchu i krásného, často zcela panenského lesního a lučního prostředí. Však také jsou jeho součásti, lainzská obora a nedaleký velký lužní Dunajský park, největšími přísně chráněnými přírodními rezervacemi na světě. I z tohoto důvodu je obora v zimě 11 týdnů uzavřena – pouští se tu do opravdového zimního úklidu.
Nepominutelnou součástí Vídeňského lesa je tedy obora Lainz, celá více než 250x větší než pražská Stromovka. Z jejích 1 350 km2 patří oněch pěkných 25 km2 nejvýchodnější části Vídeňského lesa přímo na území Vídně, respektive krásné klidné čtvrti Lainz. Městu příslušející část je ohrazena a dá se do ní ve vyhrazeném čase od osmé hodiny ranní do podvečera vstoupit celkem šesti branami. Na území obory není dovolen žádný dopravní ruch, maximálně se dá použít kolo, preferována je chůze či běh. Ale pozor, lyžování je tu zakázáno!
Důvodů není málo, protože obora je rezervací nejen lesní/stromovou, kde většina mladších stromů je ve věku 120–150 let a chráněná místa navíc nabízejí porosty mnohokrát starší. Jako kdysi lovecký revír je dodnes také místem, kde bez problémů potkáte nejrůznější lesní zvěř. Tisíce muflonů, stovky rudých jelenů, daňci, netopýři i bezpočet krásných lišek vás nadchnou i pobaví. Potkáte je ve volné přírodě či v malých ohradách. Proto také jsou omezeny i prostory na odpočinkové hry či na opalování. Mnohakilometrové aleje, půvabná součást obory, vedou k místům, kde jsou nadšeni nejen vědci – obora je kromě pracoviště dendrologů totiž také mykologickým rájem.
- Lainzská obora ve Vídni autor: Josef Vomáčka, zdroj: ČT24
- Lainzská obora ve Vídni autor: Josef Vomáčka, zdroj: ČT24
Oboru založil již v roce 1561 císař Ferdinand I. nejen jako lesní park s prvky obřího arboreta, ale také jako, jak jinak v té době, právě zmíněný lovecký císařský revír. Dějiny tohoto kouzelného a oblíbeného odpočinkového místa nebyly vždy přímočaré a klidné. Mezi válkami, v době po pádu obrovitého soustátí Rakouska-Uherska, kdy se jeden čas jmenovala symbolicky Friedenstadt (Mírové město), se musela obora živit sama. Jedním ze zdrojů, přestože v té době byla Vídeň opravdu rudá a levicově orientovaná, bylo největší golfové hřiště tehdejší Evropy. Tomu sloužilo celé její vybavení. Avšak i dnes obora pracuje – například se zde natáčejí velké exteriérové scény pro nejrůznější rakouské i mezinárodní filmové produkce.
I když byla obora v letech 1940–1955 uzavřena, zprvu jako ostře sledovaný přírodní park, později také jako zdroj potravy pro ruské koně, čelila řadě nebezpečí. Například vilu Hermes, nádhernou zámeckou výletní stavbu pro císařovnu Sisi, leč v tu dobu nepříliš udržovanou, chtěli Rusové zbourat. Jiným nebezpečím, a to opravdu realizovaným, je západní dálnice, která uřízla v roce 1960 severozápadní okraj rezervace. Po velkých bojích byla tato ztráta kompenzována na jihozápadě částí lesa Laaer. Teprve po roce 1973 byla obora zdarma zpřístupněna celá. Od běžné městské zástavby ji ochraňuje i vysoký a silný plot 22 km dlouhé kamenné hradby.
Krásným lesním porostem protéká druhá vídeňská řeka, kterou známe většinou jako v létě nepříliš silný potok pod slavným Naschmarktem. Najdeme tu také celou řadu polních ploch, protože zaměstnanci obory, kterých je zhruba padesát, musí potravu pro zde žijící lesní zvěř vypěstovat sami na místě. Nemají to lehké – v oboře, která je sama chráněnou přírodní oblastí, se logicky nesmí používat žádné chemické prostředky, tím pádem se zde také nemůže hnojit jinak než přírodním způsobem.
Obora má vlastní plán svého dalšího vývoje a života. Tak například se počítá s tím, že místa, kde jsou stromy sázené ještě za Římanů, budou obkroužena přírodními ochrannými valy. Pomohou zachování současného stavu na nejlbižších 200–300 let. Zajímavým momentem bude určitě i vysazení několika smeček vlků či povolení řízených komerčních lovů – vždyť se přece vždy jednalo o oboru loveckou.
Když jsme v uzavřených nepřístupných prostorách obdivovali nejstarší a nejmohutnější stromy, které nám vyrážely dech nejen svojí velikostí, ale i nezdolným zdravím (!!!), ředitel obory, pan Dvořáček (uměl své jméno vyslovit, česky však již nerozuměl), nám připomenul nádhernou zámeckou restaurační vilu Hermes v dolní části parku, zhruba 2,5 km od Lainzské brány, ke které lze přijet městským autobusem 60 B. Rádi tak činíme, protože dodnes je prodchnuta láskou, s níž František Josef I. v roce 1886 toto místo předal do užívání své nonkonformní divoké Sisi. Atmosféra zůstala stejná a dnes v přízemních sálech lze kromě příjemného posezení u typických vídeňských kavárenských specialit také zhlédnout tématické výstavy, většinou se dotýkající císařské rodiny a jejího poněkud divokého života.
Přece jen nějaké překvapení na závěr. Pokud oborou občas proudí cizinci, tak to jsou překvapivě Japonci. Pan Dvořáček nám prozradil, že japonský císař Akihito i jeho žena Michiko jsou vzděláním dendrologové a že je návštěva obory zcela nadchla. Když se poté v červenci 2002 z místa, kterému se říká vídeňský pohled, kochali krásou Vídně (byli více než 400 metrů nad mořem), dali o tom patřičně vědět. Dnes na onom místě stojí distingovaný elegantní pomník na věčnou památku této vzácné návštěvy – a k němu se chodí klanět stovky japonských loajálních poddaných.
