Fotografce Elfriede Mejchar je letos devadesát let a Dům umění města Brna spolu s odborem kultury města Vídně nám představují komorní, leč velmi zajímavou a kvalitní prezentaci děl této zralé autorky pod názvem Elfriede Mejchar / Minulost / Vergangenheit. Tak trochu mne udivil tón některých českých medií, která tuto výstavu posouvají někam do tišiny fádnosti a nezajímavosti. Ba pokládají přednosti tohoto pojetí vnímání všedního dne za všední a nepřitažlivé.
Mejchar, vyučená v podivných dobách třetí říše v severním Německu, uzavřela oficiálně svoje vzdělání poměrně pozdě, jako 37letá ve Vídni, kde se ostatně také narodila, v roce 1924 (!!). Pracovala velkou část svého profesního života v památkovém úřadě, pro který plnila běžné pracovní úkoly – pořizovala rozsáhlou dokumentaci dle potřeb zaměstnavatele. Svůj tvůrčí čas však již od padesátých let zaplnila vášní zcela jinou – uměleckou fotografií.
V padesátých a šedesátých letech se také říkalo dílům (a logicky také fotografiím), která pomíjela obecné procesy, poplatné střídajícím se vládnoucím kánonům krásy, nespektakulární. Autorka těchto děl pracovala s tichou introvertní harmonií a okouzlením všedností a určitou neestetičností, prostě její díla se opravdu vymykala požadovaným a očekávaným pravidlům. Tím se samozřejmě podobala tehdy ve střední Evropě vznikajícím avantgardním uměleckým dílům v oblasti fotografie. Nebyla však v žádném případě konjunkturálním plagiátem. V době vzniku byla umělecká komunikace mezi sousedními zeměmi mizivá a řada autorů vytvářela díla od třicátých let vizuálně sice sobě podobná, ale velmi často tvořená ze zcela nesouvisejících pohnutek.
Výstava nám představuje malý výsek z několika sérií, které okouzleně mapují rychle mizející (vlastně dnes už zcela zmizelý) kousek Vídně mezi nádražím Simmering a přestavěnou městskou plynárnou, přebudovanými gasometry – plynojemy. Masivní investiční činnost, stejně tak jako v jiných městech Evropy, přetvořila kouzlo oněch míst – dá se to trošku přirovnat k pražskému Braníku a Modřanům či Jarovu. Na fotografiích sice vidíme nejen zbytky staré zahrádkářské kolonie, pěstírny zelí či rozpadající se chemickou továrnu Victora Aldera, ale hledíme na estetizující studie prostředí, které začíná podléhat civilizačnímu přetváření. Kouzlo zdánlivě ošklivého, hnijící prkenné podlahy, mrtvolky ptáků, poztrácené nářadí, rozkutálené mlýnské kameny, dvorky rozpadajících se předměstských dílen, statků a továrniček, to vše zaznamenáno s obrovským citem pro světlo a hmotu.
Vnímavý divák si tak začne doplňovat svoji imperiální Vídeň tou Vídní druhou, ve kterou doufal a která opravdu existovala a ještě na řadě míst existuje. Ta Vídeň, která vyrovnává blyštivou energii bývalého reprezentativního metropolitního sídla svojí obyčejností a laskavostí. Každé město ji na různých místech má, nebo dokonce lépe řečeno musí mít. Díky za ně. Přiznám se, že i já v šedesátých letech a později počátkem let devadesátých jsem těmito místy procházel za voňavých letních odpolední a s nadšením jsem čichal syrovost obdělaných zelinářských zahrad, pach kurníků nebo rozpadlých stájí. Nenechte si ujít Vídeň, v jakou jste podvědomě doufali.
Dům umění města Brna, Malinovského náměstí 2, Brno, výstava otevřena mimo pondělí 10:00–18:00. Potrvá do 6. dubna 2014.
