Zaplňování bílých míst v oblasti kritických monografií, věnovaných české architektuře dvacátého století, probíhá pomalu, váhavě, nesoustavně. Jakoby šíření informací o skutečných kvalitách moderní architektonické tvorby stále něco stálo v cestě – což zpětně také ovlivňuje celkovou znalostní úroveň nejen v odborných kruzích. Nakladatelství Gasset v těchto dnech připomenulo novou publikací z pera Petra Volfa opravdu významnou osobnost moderní české architektury, jednoho z těch, na které se již pomalu začalo zapomínat - Františka Cubra.
Novinář, publicista a také spisovatel Petr Volf nám přibližuje architekta Cubra (většinou známého ze slavné autorské tvůrčí trojice Cubr-Hrubý-Pokorný) svým dnes již nezaměnitelným stylem. Věcně, stručně, až technokraticky pádně nám v chronologicky seřazeném přehledu v jednotlivých kapitolách podává přehled Cubrovy celoživotní architektonické tvorby, jejích nejrůznějších souvislostí a zejména logických návazností.
Přestože Cubr tvořil v letech přinejmenším značně komplikovaných (protektorát a později pro architekturu až tragickém období socialistického realismu), jeho tvůrčí vývoj a podávaný výkon nezaznamenal vlastně žádné odchylky od budování vlastního osobitého výrazu, pevně zakotveného na základě předválečného špičkového funkcionalismu.
V informačně bohatých a čtivých textech tak sledujeme tvůrcovu cestu v podstatě od jednoho úspěchu k úspěchu dalšímu. Zajímavé je, že se vlastně všechny důležité vrcholy Cubrovy tvorby setkaly s uznáním i oceněním, a to zejména zahraničním. Cubr tak elegantně, zpoza rýsovacího stolu svého ateliéru, proplul doslova bez ztráty charakteru, výrazu i, nebojme se říci, dokonalosti svých staveb k nadčasové kvalitě. A o tom je v podstatě celá publikace, která připomene, bohužel jen na nepříliš kvalitních černobílých fotografiích, všechna úspěšná Cubrova díla.
A tak sledujeme nejen začátek Cubrovy tvorby (brilantní, dodnes nepřekonaný činžovní dům, vytvořený spolu s architekty Hölzelem a Obrtelem v Žitné ulici v Praze) přes zajímavé mezidobí v ateliérech firmy Baťa po poválečné úspěchy s mezinárodními výstavními pavilony, vrcholícími právě mnohokrát oceněným pavilonem a restaurací na Expu 58 v Bruselu či posléze, už jen interiérem, v Montrealu.
Volf nám však nepředkládá jen díla z oblasti interiérové a architektonické tvorby (tady nelze nevzpomenout také velvyslanectví v Athénách či nezapomenutelnou přestavbu Jiřského kláštera na Pražském hradě či slovutnou hradní obrazárnu), ale také Cubrovu nábytkářskou tvorbu, zajímavé texty, tvůrčí koncepty i v závěru také vzpomínku na autorovo malířské dílo. Prací také prolínají vzpomínky někdejších Cubrových žáků, dnešních více než kvalitních následovníků, například architektů Girsy či Přikryla.
Vzpomínkový segment je důležitým momentem – připomíná nám architekta Cubra jako výjimečně kvalitní, citlivou a vzdělanou osobnost, nadčasově přitažlivou, charakterní i jasně soustředěnou. Nevynechává ani intimní oblast relaxace, v tomto případě celoživotní šlechtění Cubrova chalupářského sídla ve slavných Říčkách.
Nakladatel i autor mají zásluhu na připomínce důležité osobnosti nepokořeného tvůrčího genia, propojujícího svobodně potenciál české předválečné a posléze i v padesátých letech pokračující tvorby, tak významně poznamenávající kvas svobodnějších let šedesátých.
Petr Volf: František Cubr - architekt stylu, vydalo nakladatelství Gasset.
