Vídeňský akcionismus a mezinárodní performance - název obsáhlé výstavy v Muzeu moderního umění ve Vídni uvádí zpět po zhruba padesáti letech na scénu a pro mladší generaci zájemců, zejména z původně informačně izolované východní Evropy, premiérově pojem, který ve své době pohnul světovou uměleckou, ale i politickou a občanskou scénou. Šokovaný divák spatří na archivních záběrech, fotografiích a filmech přímou akci umělců používajících jako prostředek sdělení a vyjádření vlastní tělo.
Abychom však byli přesní, řadu stavebních kamenů takto prezentovaného uměleckého vyjádření znali v šedesátých letech také čeští autoři a vysloveně brutálně byl pak nepřipravený divák doslova atakován výstavou jednoho z „délesloužících“ autorů tohoto směru Hermanna Nitsche v roce 1993 v pražské hradní jízdárně. Ten ovšem, snad jako jediný, kromě superslavné Mariny Abramović, vybudoval své tvrdé mysteriozní divadlo orgií jako komerční podívanou, ze které vysílá panožky pseudosadistických výstav nonstop po celém světě. Několik dalších menších výstav v Čechách a poté v nedávné minulosti prezentace v pražském DOX nenechávaly toto období v tvorbě rakouských moderních umělců bez povšimnutí.
Současná vídeňská výstava pak promíchává původní rakouské autory s hvězdami podobné tvorby všude po světě – najdeme zde díla již zmíněné Mariny Abramović, ale také Chrise Burdena, u nás známého Bruce Naumana, Korejce Nam June Paika, Japonky Yoko Ono, Paula McCarthyho a mnoha dalších, vybraných tak, aby výsledek odpovídal názvu výstavy.
Kurátorky Eva Badura-Triska a Marie-Therese Hochwartnerová tak sestavily prezentaci, která ve třech podlažích rozlehlého výstavního prostoru postupně provede diváka literárně-kabaretně expresionistickou startovní částí zejména vídeňského souboru děl, v dalších patrech věnovaly prostor i velkoplošným bombastickým projekcím jednotlivých akcí či klipů, v posledním sále pak už prezentovaným na televizních obrazovkách až vědeckým badatelským způsobem.
Vraťme se však k hlavnímu tématu. Vídeň počátkem let šedesátých, přesto že tam žily desítky významných výtvarných umělců, silně reflektujících první polovinu dvacátého století, nebyla v žádném případě dynamickým moderním liberálním městem, fandícím té nejmladší kultuře. MuseumsQuartier neexistovalo ani ve snu, Albertina byla vzornou a nudnou grafickou sbírkou a další rozlehlé výstavní prostory se věnovaly obrovskému císařskému dědictví.
Mladou generaci tlačil nejen krunýř starého Rakouska, ale také zcela čerstvé Rakousko nacistické, se kterým se ostatně naši jižní sousedi dodnes oficiálně nevypořádali. Totální přijetí nacismu rakouským národem bylo pro mladou generaci naprosto neuvěřitelným momentem. To vše plulo ve sladkém nálevu rakouských, císařskou rodinu opěvujících barevných velkofilmů s Romy Schneiderovou a dalšími cukrovými diblíky. Vídeň měla sice ještě vlastní lední revue a pár kabaretů, ale to bylo kromě opery z kultury vše.
Vídeňští akcionisté svými díly (zejména Günter Brus, Otto Muehl, Hermann Nitsch, Rudolf Schwarzkögler, Ana Mendieta a další), používajícími prvky primitivního sexuálního chtíče, násilí, sadomasochistických praktik či sebeprznění zcela šokovali tehdejší zprvu jen vídeňskou snobskou společnost. Vizuální i ideová síla a vyznění jejich převážně performancí, šířené už tehdy televizními cestami a osmimilimetrovými filmy, najednou vylily kýble exkrementů, krve, vnitřností, semene po celé Evropě, a ta se k protestu a znervózňujícímu prožitku připojila. Diváci po celém tehdejším propojeném světě byli konfrontováni s brutalitou, nahými těly umělců, dokonce s jejich utrpením (vedoucím i ke smrti).
Tepoucí jeviště moderního umění pod postfreudovskou vlajkou mělo jasný politický přesah. Jejich orgie plné onanie, sexuálních spojení, adekvátní policejní zásahy, nadšené přijetí mladým publikem a nekonformní intelektuální menšinou způsobily, že rakouské moderní avantgardní umění se stalo pojmem, který spolu s tehdejší vlnou revolučního roku 1968 po celém světě rozlámal do té doby funkční kulturní a politická tabu. Připomínka zásluh a dodnes šokujících postupů konce šedesátých let na vídeňské umělecké scéně je aktem, který z výstavy činí jasné a důležité poselství. Nutí dodnes diváka k zaujetí postoje, a to i čerstvě v aktuálních politických podmínkách.
Výstava Mé tělo je událost! Vídeňský akcionismus a mezinárodní performance je ve Vídni k vidění do 23. dubna.
