Stálý kurátor Galerie NoD Jiří Machalický představuje v komorním prostředí progresivní galerie v Dlouhé třídě skupinovou výstavu Exprese, která do 3. června mapuje současnou vývojovou fázi expresivní formy v českém moderním malířství a její vztah i subjektivní interakce s proměňujícími se charakteristikami společnosti. Divákovi se dostává až aperitivní náhled dominujícího současného výrazu české moderní tvorby.
Výsek české exprese
Dlouholetá obdivuhodná mapující činnost kurátora Jiřího Machalického již mnohokrát přinesla zajímavé a kvalitní výsledky, a to v nejrůznějších polohách nejen současného výtvarného dění. Tentokrát jej zaujalo téma logicky chytlavé, vždyť exprese ve výtvarném umění vždy slibuje vášnivost, temperamentní niternost, útok na hluboký prožitek, silnou až přehnanou výrazovou stránku díla, dosahovanou nejrůznějšími cestami.
Není módní vlnou, vzniklou na přelomu devatenáctého či dvacátého století, jak se občas nepřesně traduje, obklopovala nás vždy. Potkávali jsme ji v dílech Goyových, Dürerových, Michelangelových a podobně. Je ovšem pravdou, že společenská či politická situace v době před první světovou válkou a samozřejmě i později si přímo vyžádala tvrdší a více oslovující přístup v tehdejším výtvarném sdělení.
Machalický se na skromné ploše pokusil připomenout nejvýraznější expresivní prvky v dílech české střední a mladé generace a vybral díla, která jeho konstrukt samozřejmě dostatečně vyplňují. Navíc se mohl opírat při orientaci svého výběru o bohatou tradici expresivního sdělování v českém umění vlastně po celé období uplynulého dvacátého století. Jak sám říká, můžeme se orientovat „například ve dvacátých letech v tvorbě malířů patřících k sociálně laděnému proudu, pak ve čtyřicátých letech v malbě členů skupiny Sedm v říjnu. Také v době od šedesátých let, kdy se exprese prosadila v obrazech některých představitelů Nové figurace. V průběhu doby vstoupila do figurálních obrazů i abstraktních struktur.“
GALERIE
Jakub Hubálek / Run, 2015 zdroj: Galerie NoD
V celkovém pestrém koktejlu výstavy Machalický vybral vlastně mezigenerační výběr, což patří k jeho silným stránkám, protože dokonale mapuje zejména nejmladší tvorbu a vynořující se slibné autory. Přesto možná nejlépe dopadla kolekce reprezentativních děl generace 70. a 80. let. Barevně doslova bombastické dvě Rittsteinovy malby (Nezdolná vůle a Hladké přistání) používají jeho typický výtvarný slovník, přestože se jedná o díla zcela nová. Až barokní fantaskní zduření představují divé ženy na obřích králících či žabáci, přistávající obdařeni blanokřídlou technikou.
Martina Mainera zde přibližují dvě odlišná poselství – typické minimalistické dílo jeho současného modrého období Tři řeky kontrastuje s barevnou záplavou plastickými modely doplněnou scenérií Podzim, připomínající autorovo slavné „malování“. Nádhernou klasickou sérií představují skvělé autoportréty či jejich variace Václava Stratila, vytvářející pevný bod v celé expresivní výstavní orgii. Skrepl je zastoupen nečekaně zralým diptychem Já tě zachráním a objektem s typickou skreplovskou rozháraností Jsem na to sama. Mostem takřka generačním jsou díla Antonína Kroči, kde jeho Ave Marias využitím kombinované techniky s dřevotřískou nepřímo mapuje jeho divoké životní období, zatímco Teta Lída zlatavě a rozjásaně oslavuje zralé ženství a horkou expresi bohatého vztahu (vztahů?).
GALERIE
photogallery_533398
Expresí lze samozřejmě nazvat i některá dynamická díla autorů mladších či mladých. Zajímavý Machalického výběr nabízí například zralá díla Alexandry Atlasové, tvořené silně emočními portréty Zuzka a Veronika a Orangutan, pracující s až degasovskými citacemi. Jakub Janovský zesiluje témata svých emailových kreseb, využívaje charakteristické vlastnosti sololitu, papíru, sprejů, rámujíc svá drobná díla do plastových rámečků se symbolem smrtky. Černošedobílé až fotografické studie Jakuba Hubálka se tematicky pohybují v oblasti sportu (Box a Run), zatímco akryly Ludmily Smejkalové až neřestně využívají prvky ženského malířství a pohledu na divoká floriální témata v škále červení kypících dílech Carioca I a Carioca II z roku 2014. Impresionisticky silná Krajina Pavla Dvořáka nás vnese do barevné a dramatické zasněžené romance, zatímco spreje Anny Drdové kombinují kolážovité výseky dějů, obsazených ženskými postavami a hororovými stíny a prvky.
Svěží a informativní výsek ze současné expresivní tvorby je osvěžujícím a informačně bohatým pohledem na současnou českou výtvarnou scénu. Jeho kouzlo je právě v onom křehkém a drobném výběru, naznačujícím, že za jeho okraji zuří opravdová české exprese, ve svém celku silná a omračující. Možná i posilující.