V křehké pražské galerii NoD se mladé kurátorce Veronice Zajačikové povedl až husarský kousek. Propojila pod názvem Vital Forces prezentaci čtyř mladých, dá se říci dnes již mezinárodních autorů, vzývajících svými díly kult energie z nejrůznějších, ale přitom velmi příbuzných pohledů.
Vizuálně výstava působí velmi stejnorodě. Přestože představovaní autoři vycházejí z různých startovních bodů a používají odlišné materiály, technologie a média, je nečekaně jednotná, tvarově propojená a sehraná. Decentní střízlivá instalace dává každému autorovi své místo, a pokud se někde potkávají v dohledu, neruší se, naopak se účinek jejich děl násobí.
Vidíme zde tedy vedle sebe expresivní kresby a objekty od dnes již známé česko-francouzské autorky Filomeny Borecké; nečekaně zakódované a rytmizující fotografické „kresby“ Francouze Bruna Duboise, tvůrce pracujícího pro značky Chanel či Lagerfeld; dynamické rozevláté objekty designéra Zbyňka Soukupa a videoprojekci nekonečné kruhové zvukové malby od Portugalky Magali Sanheiry. To vše v dokonalém, ve druhém sále pak dramatizujícím osvětlení.
Filomena Borecká pracuje vždy s vizualizací energetických proudů. Střízlivá barevnost jejích vlnících se kreseb tentokrát naplno vstupuje do architektury v místech, kde kreslí přímo na galerijní vnitřní nároží. Poblíž se vznášejí její objekty ve tvarech, které dále dovysvětlují její vidění elementární síly.
V Praze nepříliš známý Bruno Dubois připojuje k energetickému výronu pozoruhodné zpracování světelné hodnoty nejrůznějších měst, která překresluje do svého expresivního barevného, graficky jednoduchého, a přesto nečekaně silného vidění. Do děl vkládá i svoji interpretaci základních městotvorných pocitů – prázdnoty, obraznosti, vznášení se, útěku, obav. Snaží se tím i o zachycení nahodilosti, což vnímavý divák potvrdí.
Magali Sanheira pracuje zdánlivě s jednoduchým produktem a projektem - překračuje však hranice prostého vizuálna. Ve velmi napjaté atmosféře kreslící autorku doprovází symbol kurhu, zvuková stopa, která svojí intenzitou nejen posouvá vnímání viděného, ale ovlivňuje i zvukový prostor celé expozice. Jsme opravdu, jak sama autorka sděluje, hypnotizováni spojením vizuální strany díla se zvukovým útokem.
Nečekané dynamicky se vznášející objekty Zbyňka Soukupa pak přispívají k dokreslení dalších výkladů proudění energie a času. Tím, že současně pracuje se světlem a stínem, dává možnost číst i druhé a třetí vrstvy významu děl a jejich sdělení – ve zdánlivě jednoduchých a elegantně klasických tvarech můžeme meditovat o čase a nicotě, vzniku a zániku, myšlence a vědomí. Teprve delší sledování jeho osvětlených objektů v zadním sále dotváří přijetí vložených sdělení.
Nečekaně elegantní a křehké propojení, přitom graficky velmi přijatelné, snad až na hranici líbivosti, vytváří scelený výstavní zážitek, který je opravdovou inscenační lahůdkou. Nenápadná výstava s velkým potenciálem potrvá do 24. ledna.
