Mistr a jeho žáci. Načeradský, Bolf a Typlt překvapivě rezonují

• Josef Vomáčka

24. 2. 201524. 2. 2015|Zdroj: ČT24

Lubomír Typlt / Tak se můžou smát jen cizinci, 2014

Zdroj: ČT24/Galerie U Betlémské kaple

S očekávaným velkým zájmem veřejnosti se setkala výstava Rezonance, která je prezentací tvorby bývalého profesora a jeho dvou výrazných žáků - tj. nedávno zesnulého člena volného seskupení tvůrců 12/15 Jiřího Načeradského, Josefa Bolfa a Lubomíra Typlta. Jejich tvorba navzájem rezonuje nejen v názvu této instalace v pražské Galerii U Betlémské kaple.

Načeradský, Bolf a Typlt rezonují na výstavě (zdroj: ČT24)

Těžko by někdo mohl kurátora výstavy Petra Vaňouse podezírat z podléhání komerčním zájmům, i když výběr všech tří jím představených autorů vlastně tak nepřímo vypadá. Karty byly rozdány zcela jinak – Petr Vaňous se současné české malbě věnuje tvrdohlavě, přes své mládí, nejméně patnáct let. S určitým dílem tichého posměchu za malbu bojoval, když tiše trpěla kdesi ve skrytu, dočasně přehlušena jinými způsoby výtvarného sdělování.

No a autoři představení výstavou Rezonance stojí nyní bez jakéhokoliv přehánění na výsluní diváckého, kunsthistorického a možná i obchodního zájmu. I když role Jiřího Načeradského je v tomto případě posunuta do jiné kategorie – avšak on to byl, který minimálně rok před svým nečekaným skonem s nápadem na tuto výstavu sám přišel.

Návštěvník brzy ztratí přehled o tom, kdo tady byl profesorem a kdo žákem. Díla, propojená formátově i materiálově, jsou podle techniky provedení a zpracování skoro vždy něčím, čemu bychom mohli říkat skici, studie, návrhy, zamyšlení. Vidíme tady kresby, kvaše, kolorované studie, všechno díla vznikající (zdánlivě) v časově nenáročných momentech, díla, která posléze můžeme u svých autorů najít jako výrazově posunutá, někdy jako následně tvrdší realizace.

Kurátor však při zahajovací řeči, kdy upozornil na určitou podobnost, či dokonce určitá tvarová souznění, připomenul důležitý fakt ze života, a to jak osobního, tak tvůrčího, všech tří autorů. Zatímco Jiří Načeradský, ročník 1939, si politické peripetie vývoje toho státu ve zralé části svého života doslova naplno odžil, tvrdě vnímaje všechna úskalí počátku let šedesátých, po krátkém uvolnění pak nesmyslnost a stupiditu normalizace a opětovný nádech ve druhé polovině let osmdesátých, dva mladí autoři žijí svůj život ve společnosti, zdánlivě otevřené a svobodné, o to však více nechráněné před celou řadou kotrmelců, vlivů, vztahů, které ochranářský totalitní předchozí režim vůbec neumožňoval.

Prohlídka výstavy tak dostává zcela jiné dimenze než jen jako jakýsi hebounký taneček pana mistra a obdivujících žáků – role jsou rozdány jinak a i divák je postaven do zcela nečekané role. Musí umět porozumět vstupním postojům, zasadit výraz jednotlivých děl do konfigurace jim příslušné… Musí začít vnímat, co vlastně všechny tři spojilo na české výtvarné scéně – na současném rozvíjení i rozbíjení příbuzného vizuálního vnímání a zpracovávání.

Návštěvník zde samozřejmě najde typická díla svých oblíbenců – ale poprvé dostane úkol zhodnotit role, o kterých do té doby nepřemýšlel. A navíc si znovu uvědomí velikost a sílu nepřerušeného výkonu Jiřího Načeradského, který se svým vnitřním humorem, laskavým nadhledem, ale také tvrdostí k jakýmkoliv kompromisům zůstává velikánem své doby. A ta jeho doba, pokud umíme počítat, trvala krásných padesát let.

Výstava je v Galerii U Betlémské kaple k vidění do 29. 3. 2015.