Před šedesáti lety natočil Karel Kachyňa film Král Šumavy. Snímek o proradných špionech a hrdinných „esenbácích“ tehdy do kina přilákal čtyři miliony diváků. O prorežimním thrilleru s nepopiratelnými formálními filmařskými kvalitami nyní vydal knihu Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR).
Na konci 50. let se zločinný režim v Československu urputně sháněl po socialistické mutaci akčního propagandistického filmu. Své hrdiny nakonec našel mezi příslušníky Sboru národní bezpečnosti (SNB), kteří se zbraní v ruce střežili neprostupnost hranic.
Právě takzvané „esenbáky“ mladý Kachyňa konfrontoval s legendárním převaděčem, Králem Šumavy.
Noirová detektivka je od začátku do konce prostoupená promyšlenou sítí symbolů. Kamera pracuje s prvky nakloněného rámování a extrémního podhledu, který evokuje nestabilitu světa Krále Šumavy. Časté záběry přes okna a ještě častější motivy zrcadlení umocňují pocit ponurosti.
Podle historika barrandovského studia Pavla Jirase chtěl Kachyňa těmito filmařskými postupy metaforicky vyjádřit podstatu československého socialistického režimu, ve kterém je východiskem jedině flaška rumu. „Vzepřel se společenské objednávce,“ míní Jiras.
K pravému opaku dospěl tým badatele Petra Kopala: mlžná blata rafinovaně halí propagandu. „Naplňuje se Goebbelsova poučka, že divák nesmí poznat, že se jedná o propagandu a že je manipulován,“ soudí hlavní autor nové knihy Král Šumavy.
Desítky let žaláře
Jedním ze skutečných převaděčů byl i člen SNB Josef Hasil. „Sloužil jsem u útvaru ve Zvonkové. V únoru byl puč a lidi utíkali, tak jsme se domluvili s kluky na tom, že bychom měli něco udělat. Pomáhat,“ vzpomněl na dobu, kdy s nebezpečnou činností začal.
Hasil po prozrazení, věznění a útěku převáděl dál. Při přestřelce přišel o bratra, sám zřejmě připravil o život pohraničníka.
Po dopadení filmového Krále Šumavy zalije krajinu na plátně poprvé slunce. Skoro stovce blízkých Josefa Hasila však nastaly temné časy. Režim se na nich pomstil desítkami let žaláře.
