Minulý týden uplynulo 84 let od podpisu mnichovské dohody, na jejímž základě Československo muselo postoupit část pohraničního území Hitlerovu Německu. Situace, v níž se republika nacházela, využilo také Polsko, kterému připadlo na deset měsíců Těšínsko. Po německém útoku na Polsko se celé Těšínsko stalo součástí Hitlerovy Třetí říše. Násilná germanizace měla za následek také tragédii v Životicích, kde nacisté po střetu s partyzánským odbojem vyvraždili desítky Poláků i Čechů. Okolnosti této tragédie se rozkrývají dodnes. Pro Reportéry ČT téma zpracovala Silvie Kleková.
Tragédie, jejíž okolnosti se rozkrývají dodnes. V Životicích nacisté vyvraždili desítky Poláků a Čechů
Reportéři ČT: Okolnosti životické tragédie se rozkrývají dodnes (zdroj: ČT1)
Tehdy byli ještě malými dětmi, ale i po osmasedmdesáti letech si rodáci na Těšínsku vybavují, co se za války v jejich obci dělo. Nacisté tam v létě roku 1944 během několika hodin zavraždili šestatřicet mužů, vraždy a represe pak ještě pokračovaly.
„Když se vezme počet obyvatel té obce a potom počet mrtvých, jedná se vlastně o jednu z největších tragédií. Pokud si připomínáme pravidelně v naší obecné paměti veřejného prostoru Lidice nebo Ležáky, tak by bylo asi dobře, aby se do tohoto seznamu nebo do toho připomínání dostaly také Životice,“ uvádí historik z Univerzity Karlovy Michal Stehlík.
Obyvatelé Těšínska žili v obavách a napětí již před válkou. Území s více než 200 tisíci obyvateli bylo předmětem sporů mezi polskou a československou vládou, národnostní otázka hrála stále větší roli.
„Těšínsko je takový zvláštní prostor, kdy Polsko využilo situace, kdy spory byly dlouholeté od vzniku Československa,“ vysvětluje Stehlík. V září 1938 bylo Československo pod tlakem kvůli sudetskému pohraničí, ústupky Hitlerovi pak vedly 29. září k podpisu mnichovské dohody.
Dokument, který se rovněž zmiňoval o problému polské a maďarské menšiny v Československu, podepsaly Velká Británie, Francie, Německo a Itálie. První republika přišla o třetinu území a 30. září v noci dorazilo ultimátum s územními nároky od Poláků.
Polská okupace trvala deset měsíců, pak oblast připadla Německu
„Mnichov není pouze o obsazování Sudet, ale i o obsazení Těšínska Polskem. Nemluvme jenom o německé agresi, protože v daný moment Poláci využili situace a obsadili na několik málo měsíců tento prostor,“ vysvětluje historik.
Polská okupace trvala deset měsíců. Během nich se zavíraly české školy a konfiskoval se český majetek. Z Těšínska odešlo na třicet tisíc Čechů a pět tisíc Němců. 1. září 1939 bylo Polsko napadeno Německem. Když si Hitler a Stalin na základě tajných dohod rozdělili Polsko mezi sebou, průmyslové Těšínsko s převahou Poláků a Čechů se náhle stalo přímo součástí Německa. V obcích se tak znovu měnily nápisy, úřední jazyk, prapory i vztahy.
„Hlavní cíle nacistů byly takové, že se snažili využít místní obyvatelstvo pro potřeby průmyslu čili je nechtěli vyhladit nebo vysídlit – chtěli je germanizovat. A na těchto územích právě probíhala ona germanizační akce, lidově nazývaná volkslista,“ přibližuje historik z těšínského muzea Martin Krůl.
Nacisté vytvořili systém, kdy se podle jejich ideologie za určitých podmínek mohli přihlásit k německé národnosti i lidé, kteří měli slovanský původ. Pokud to odmítli, byli různými způsoby diskriminováni. „Byla jim třeba upírána vyrovnávací dávka, byly jim snižovány příděly potravin, nemohli disponovat majetkem,“ uvádí příklady tehdejší diskriminace Krůl.
Životická tragédie
Počátkem srpna 1944 přijelo gestapo do životického hostince Izydora Mokroše vyšetřovat podezření z krádeže jídla. Podezírali partyzány. Polští odbojáři se ale o příjezdu gestapa dozvěděli a přepadli je při popíjení právě v Izydorově hostinci.
Zastřeleni byli tři příslušníci gestapa, ale také jeden partyzán a životický hostinský Izydor Mokroš. Velitel těšínského gestapa rozjel 5. srpna ráno vyšetřování a naplánoval okamžitou pomstu. Obecní úřednice musely vypracovat seznam budoucích obětí, Poláků a Čechů v Životicích.
Nacisté tak připravili o život osmadvacet Poláků a osm Čechů. Tím neporušili žádný zákon, nebyli z ničeho obviněni. Ukázalo se však, že gestapo a četníci nedodrželi ani vlastní podmínky. Muž nesměl mít německou národnost, tedy volkslistu, a musel bydlet v Životicích.
„Plná třetina ze zavražděných mužů ji nesplňovala. Svoji roli v tom sehrál jednak alkohol, o tom mluví téměř každý pamětník, a jednak třeba i osobní msta, zášti, různé předválečné řevnivosti,“ objasňuje spisovatelka Karin Lednická.
Člověk, který pomáhá lidem, se nejspíš nehodil do depresivního příběhu, soudí historik
O hostinském Izydorovi Mokrošovi, jedné z obětí přestřelky partyzánů s gestapem, byly kvůli shodnému příjmení s kolaborantským starostou Životic jen opatrné nebo negativní zmínky. „Izydor Mokroš, který posléze dostal nálepku až téměř kolaboranta, tak kolaborantem nebyl,“ říká Lednická.
„Vždy, když je nějaká historická událost, tak velmi brzy vytvoří nějaký velmi pevný obraz. A bylo jednodušší říci, že daný hostinský vlastně pomáhá nacistům, hostí je, ale že za tím je jako úplně jiný příběh Izydora Mokroše, který pomáhá lidem, který se angažuje v českém školství a umírá během té přestřelky, tak on se vlastně nehodí do toho depresivního příběhu. Ale možná bychom mohli mluvit o 37 obětech životické tragédie, a ne 36,“ soudí historik Stehlík.
Represe a vraždy ale v dalších dnech a týdnech pokračovaly. Gestapu se podařilo zatknout a popravit několik partyzánů. Do vězení v Myslovicích nebo do Osvětimi putovali jejich příbuzní. Další na řadě byli i ti, kteří partyzánům pomáhali.
„Uvádí se, že z celé obce bylo vyvezeno do koncentračních táborů na 41 osob, z nichž se vrátil opravdu zlomek. No, když si to spočítáte dohromady, tak se to mohlo blížit i stovce,“ uvádí Krůl.
Za zločiny v Životicích a okolí padlo po válce několik trestů, ale velitel akce i další nacisté a kolaboranti potrestáni nebyli.