První měsíce po vzniku Československa byly bouřlivé. I když boje první světové války utichly, na některých místech mladé republiky přesto řinčely zbraně. Jedním z významných konfliktů byla takzvaná sedmidenní válka s Polskem o Těšínsko, která začala přesně před sto lety. Krvavá vojenská roztržka v tomto národnostně velmi pestrém regionu poznamenala československo-polské vztahy na několik desetiletí.
Češi proti Polákům. Před sto lety začala sedmidenní válka o Těšínsko
Konec první světové války s sebou přinesl významné změny na politické mapě Evropy. Zanikly tři multietnické říše – Rakousko-Uhersko, Osmanská říše a Ruské impérium – a namísto nich se zrodila celá řada národních států. Tento proces se ale mnohdy neobešel bez územních sporů. Jedním z nich byl i svár o Těšínsko mezi Československem a Polskem.
Na sporném území, které mělo rozlohu 2282 kilometrů čtverečních, žilo víc než 400 tisíc obyvatel. David Fukala ve své práci uvádí, že podle sčítání lidu z roku 1910 se většina z nich hlásila k polštině, čtvrtina k češtině a necelých dvacet procent k němčině. Mezi Němce pak byla zařazena i většina tamních Židů. Téměř čtvrtinu těšínských Poláků tvořili haličští přistěhovalci, kteří do regionu migrovali za prací.
Těšínsko bylo strategicky významné, protože se v oblasti nacházely uhelné doly. Regionem navíc procházela Košicko-bohumínská trať, která ve své době představovala jediné efektivní spojení mezi českými zeměmi a Slovenskem.
Cesta k ozbrojenému konfliktu
O region tak měly v roce 1918 zájem oba nové státy. Zatímco Československo argumentovalo historickou sounáležitostí – území Těšínského knížectví totiž tvořilo už od čtrnáctého století součást zemí Koruny české, Poláci územní nároky opírali o svou národnostní převahu v tomto regionu.
Po rozpadu Rakouska-Uherska tak na Těšínsku vznikly český a polský národní výbor. Polský výbor prohlásil Těšínsko za součást Polska a vojensky většinu území v noci na prvního listopadu 1918 obsadil. Český výbor naopak deklaroval území za součást Československa.
Napětí na obou stranách se poté stupňovalo. Ve snaze situaci alespoň částečně uklidnit, se o pár dní později oba výbory dohodly na prozatímním rozdělení Těšínska.
„Pátého listopadu 1918 sice došlo k dohodě o prozatímním rozdělení Těšínska mezi Zemským národním výborem pro Slezsko (hlásícím se k Československu) a polskou Národní radou. S tím ale českoslovenští představitelé nebyli spokojeni, protože podle této dohody připadla větší část Těšínska včetně Košicko-bohumínské trati Polsku,“ uvedl historik Vladimír Černý z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Z toho důvodu podle Černého na mírové konferenci v Paříži, která začala v lednu 1919, nastolila československá delegace i otázku Těšínska. „Ministr zahraničí Edvard Beneš argumentoval tím, že dohodové mocnosti již předtím uznaly integritu historických hranic Čech, Moravy a Slezska,“ poznamenal Černý.
Názorová roztržka mezi Masarykem a Benešem
Názory na to, jak by se napjatá situace měla řešit, se mezi vrcholnými představiteli Československa lišily a někteří z nich podle Černého ozbrojený konflikt nevítali. Jednalo se dokonce o jeden z mála sporů mezi tehdejším prezidentem Tomášem G. Masarykem a ministrem zahraničí Edvardem Benešem.
„Prezident Masaryk byl spíše zastáncem razantnějšího řešení. Vycházel z předpokladu, že zemské hranice by měly být dodrženy. Proto se také vyslovoval pro razantnější vojenský postup,“ řekl pro pořad Beneš 1918 1938 1948 ředitel Muzea Těšínska Zbyšek Ondřeka.
Naopak Beneš chtěl situaci řešit mírovými prostředky. „Podle Benešových představ totiž mělo Polsko ve střední Evropě patřit k nejužším československým spojencům,“ vysvětlil Vladimír Černý. Nakonec ale převážil hlas zastánců vojenského řešení československo-polského sporu.
Sedmidenní válka
K eskalaci napětí došlo poté, co Polsko na konec ledna 1919 naplánovalo volby do Sejmu, které se v rozporu s prozatímní dohodou měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska, kde Polsko zároveň rozmístilo své vojenské jednotky.
To bylo pro představitele Československa nepřijatelné, a když Poláci i nadále na svém záměru trvali, rozhodla se československá vláda pro vojenský zásah a ministerstvo národní obrany vydalo 19. ledna 1919 rozkaz k obsazení Těšínska. Samotná operace pak začala o čtyři dny později – 23. ledna 1919.
- Na stranu Československa se během konfliktu připojila i většina místních Němců, Židů i takzvaných koždoňovců, kteří někdy bývají zjednodušeně označovaní jako Šlonzáci.
- Kožďoňovci byli nazýváni podle slezského politika Josefa Koždoně (1873–1949). Jednalo se o skupinu obyvatel hovořících polsky, ale hlásících se k svébytné „slezanské“ identitě.
- Zdroj: Moderní dějiny
Těsně před zahájením ofenzívy se Čechoslováci naposledy pokusili urovnat spor mírovou cestou. „Ještě 21. ledna byli Poláci z československé strany vyzváni, aby stáhli své vojenské jednotky a orgány z Těšínska, ale tuto výzvu ignorovali,“ poukázal Černý.
Rozhodující roli v sedmidenní válce sehráli podle Černého českoslovenští legionáři, kteří se vrátili z Francie. Jednalo se totiž o období, kdy československá armáda teprve vznikala.
„Na Těšínsko byli odveleni příslušníci francouzských legií pod velením podplukovníka Josefa Šnejdárka, jenž měl k dispozici také několik francouzských důstojníků. Do bojových akcí se na československé straně zapojili i vojáci sloužící předtím v rakousko-uherské armádě, působily zde i různé dobrovolnické jednotky a od východu měly celou operaci zajišťovat muži z 33. a 35. pluku italských legií,“ uvedl Černý.
Čechoslováci přitom podle Černého příliš nepočítali s tím, že se jim Poláci postaví na ozbrojený odpor. Přesně k tomu ale došlo – velení polských jednotek dostal na starost František Xaver Latinik, který ovšem disponoval podstatně slabšími a špatně vyzbrojenými silami.
Josef Šnejdárek
Ve dnech 23. až 30. ledna tak docházelo k vojenským střetům. Československé síly byly razantní a rychle postupovaly vpřed. Jasně se přitom projevila jejich převaha.
„Byly obsazeny Bohumín, Slezská Ostrava, Těšín a řada menších měst a vesnic. K rozhodujícím bojům došlo u města Skoczów 30. ledna a Poláci nakonec ustoupili až za řeku Vislu. Další úder plánovaný na 31. ledna však již neproběhl, protože Šnejdárek dostal od ministerstva národní obrany příkaz bojové operace zastavit,“ uvedl Černý s tím, že v zahraničí vyvolala československá vojenská akce velmi negativní ohlasy.
Počet obětí sedmidenní války o Těšínsko
Na československé straně podle Černého, který se odvolává na oficiální údaje, padlo celkem 55 mužů, z nichž 4 byli důstojníci. Sedm vojáků bylo nezvěstných a zranění utrpělo 124 mužů, mezi nimi tři důstojníci.
Polské ztráty byly mnohem vyšší. Padli čtyři důstojníci a téměř devadesát mužů. 855 Poláků utrpělo zranění, víc než 813 zběhlo nebo bylo nezvěstných.
Před 100 lety skončila válka s Polskem o Těšínsko (zdroj: ČT24)
Komplikace pro pařížská mírová jednání
Jak již bylo naznačeno výše, v zahraničí si sedmidenní válka o Těšínsko vysloužila velmi silnou kritiku. „Dohodové mocnosti konflikt mezi Československem a Polskem pochopitelně neviděly rády, protože to komplikovalo už tak dost složitá mírová jednání v Paříži. Zde se horečně rokovalo o poválečném uspořádání Evropy a vlastně celého světa,“ vysvětlil Černý.
„Beneš už 27. ledna telegrafoval do Prahy Masarykovi o tom, že československá akce vyvolala v Paříži ‚zlý dojem‘,“ uvedl Černý. Poláci podle něj zprávy o událostech na Těšínsku zveličovali a prohlašovali, že se českoslovenští vojáci dopouští zločinů na civilním obyvatelstvu.
Po podepsání příměří – od 29. ledna do 3. února – se problémem zabývala Nejvyšší rada mírové konference. Po nátlaku ze strany mocností nakonec v Paříži 3. února 1919 podepsal Beneš s vedoucím polské delegace Romanem Dmowským dohodu o demarkační linii.
Situace po podepsání příměří
Podle únorové úmluvy bylo Těšínsko rozděleno tak, že i když většina uhelné pánve připadla Československu, několik desítek kilometrů dlouhý úsek železniční tratě vedoucí z Bohumína přes Těšín a Jablunkov zůstal Polákům.
Sedmidenní válka o Těšínsko
Původní plán přitom počítal s tím, že po zastavení bojů o osudu Těšínska rozhodne takzvaný plebiscit neboli lidové hlasování, poznamenal Ondřeka. Kvůli přetrvávajícím násilnostem se ale podle něj od tohoto záměru upustilo a na Těšínsko byla vyslána dohodová komise, která měla připravit finální rozdělení celé této oblasti.
„Arbitrážní výrok padl 28. července 1920 a Československo v podstatě získalo vše, co chtělo. Košicko-bohumínskou dráhu, uhelný revír, ale zároveň také to, po čem příliš netoužilo – poměrně početnou polskou menšinu, která velmi nelibě nesla, že bude muset žít v Československu,“ řekl v pořadu Beneš 1918 1938 1948 Jiří Friedl z Historického ústavu AV ČR.
I po arbitráži ovšem zůstala na obou stranách konfliktu nespokojenost. Zatímco Češi věřili, že by plebiscitem získali celé Těšínsko, tamní Poláci na dohodu pohlíželi jako na zradu od polské vlády. „Spor o Těšínsko a také o některá území na slovensko-polské hranici negativně poznamenal vztahy mezi Československem a Polskem po celé meziválečné období,“ upozornil Vladimír Černý.
„Československu se to pak vymstilo během krizového roku 1938, kdy Poláci nejenže svého jižního souseda nepodpořili proti nacistickému Německu, ale naopak znovunastolili územní požadavky. Po přijetí podmínek Mnichovské dohody pak využili situace a v říjnu 1938 Těšínsko vojensky obsadili,“ shrnul Černý.
Po porážce Polska bylo koncem září 1939 Těšínsko připojeno ke Slezsku a anektováno do Říše. „Byla zde však prováděna jiná politika než na ostatním území, které bylo zabráno už v roce 1938. V území, které bylo zabráno podle mnichovského diktátu, Němci tvořili naprostou většinu. Proto například vůči místním Čechům bylo vydáno nařízení, že nebudou povoláváni ke službě do německé armády, a nebyl na ně činěn ani žádný tlak, aby se přihlásili za Němce,“ uvedl v pořadu Historie.cs Jan Rychlík z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Historie.cs: Těšínské jablko sváru (zdroj: ČT24)
„Počítalo se s tím, že je to poměrně malá skupina (podle německého sčítání lidu bylo na celém tomto území asi 350 tisíc takových osob) a předpokládalo se, že část odejde sama a část bude časem asimilována,“ vysvětlil Rychlík.
Po druhé světové válce se pak hranice vrátily do předmnichovské podoby. Definitivně vleklý československo-polský spor o Těšínsko ukončila až smlouva podepsaná ve Varšavě 13. června 1958, která začala platit v únoru 1959.
- Pohraničních sporů mělo Československo po svém vzniku hned několik. S tím, že se Slováci v takzvané Martinské deklaraci přihlásili k soužití s Čechy v jednotném státě, měli problém Maďaři.
Přestože pražský Národní výbor oficiálně vyhlásil příslušnost Slovenska k novému státu, Maďaři, kteří měli na Slovensku poměrně silné zastoupení, zemi pevně drželi. Národní výbor proto 2. listopadu 1918 Slovensko obsadil a o dva dny později jmenoval zatímní vládu v čele se Šrobárem. Stažení maďarských vojsk a pro Slovensko výhodnější stanovení jižních hranic prosadil u vítězných mocností Beneš, který si jako jediný reprezentant takzvaných nástupnických států dokázal zajistit pozvání na pařížskou schůzi mocností. Československá armáda však bojovala s Maďary o některá slovenská území až do roku 1920. - Se vznikem Československa se nemohli smířit ani představitelé českých a moravských Němců. Ti vytvářeli v pohraničních oblastech samostatné útvary, které měly spadat pod vládu takzvaného Německého Rakouska (Deutsch-Österreich). Likvidace těchto provincií začala 29. listopadu 1918 a do konce roku již podléhalo pražské vládě celé historické území.
- Rozšíření nově vzniklé republiky až hluboko na Ukrajinu přineslo rozhodnutí Národní rady uherských Rusínů, která se vyslovila pro připojení Podkarpatské Rusi k ČSR, a především závěr pařížské mírové konference v březnu 1919, která autonomní připojení Podkarpatské Rusi k ČSR schválila. Konečnou podobu dostalo Československo po vyřešení územních sporů s Polskem.