Ženy, které trpí autoimunitními onemocněními, mají výrazně vyšší pravděpodobnost než muži, že nemoc lékaři špatně diagnostikují jako psychiatrické nebo psychosomatické onemocnění. Prokázala to studie na více než 6600 pacientech, kterou vedli experti z Univerzity v Cambridge. Ženy kromě špatné diagnózy také častěji dostávaly léčbu později.
Podle výzkumu 43 procent žen uvedlo, že jejich autoimunitní příznaky lékaři mylně přisuzovaly nějaké psychiatrické diagnóze. U mužů to bylo „pouze“ třiatřicet procent. Ženy také častěji uváděly, že jejich příznaky byly nesprávně diagnostikovány jako psychosomatické. To znamená, že experti věřili, že příznaky nemoci byly způsobené nebo zhoršené různými psychologickými faktory.
Autoři výzkumu to zjistili pomocí on-line dotazníků, ve kterých se ptali 6607 pacientů a pacientek z Velké Británie na to, jak vypadaly jejich diagnózy a jak rychle pak dostali léčbu. Takto získané odpovědi pak mohli spojit s údaji z lékařských databází a ukázat tak rozdíly mezi muži a ženami.
Právě toto vlastní hlášení je přiznanou slabinou studie, protože lidské vzpomínky na tak mnohdy vypjaté situace mohou být zavádějící. Současně tímto způsobem ale vědci získali velké množství dat, v nichž by extrémní případy takové zastřené paměti měly být potlačené kvantitou.
Když si imunita najde špatný cíl
Autoimunitní choroby patří mezi ta nejhorší onemocnění, se kterými se člověk může setkat. Nepřítelem při nich totiž není nic zvenku, ale imunitní systém. Ten nedokáže správně určit cíl, proti němuž napíná své síly, takže místo toho útočí na tkáně vlastního těla. Takových nemocí je celá řada, mezi ty nejznámější patří revmatoidní artritida, lupus nebo roztroušená skleróza. A celá řada z nich je častější u žen než u mužů.
K těm nepříjemnějším patří nejen pro pacienty, ale také pro lékaře. Je to tím, že se velmi špatně diagnostikují – přinejmenším zpočátku jsou totiž spojené s příznaky, jež se objevují u mnoha jiných nemocí, ať už jsou to únava, bolest, poruchy spánku nebo špatná nálada. Příznaky navíc mohou postihovat více částí těla a v průběhu času se měnit. Diagnostikovat něco takového je zkrátka noční můrou.
Lékaři také mnohdy, opět zejména zpočátku, jako příčinu potíží stanovují psychosomatické faktory. Podle této studie je to u žen asi o 75 procent častější než u mužů, zatímco špatná psychiatrická diagnóza je u žen o padesát procent častější než u mužů.
Spoluautorka výzkumu a současně pacientská aktivistka Shaista Tayabaliová komentovala výsledky: „Rozdíly mezi pohlavími v nesprávných diagnózách u lidí s autoimunitními onemocněními jsou markantní. Fakt, že ženy uváděly vyšší míru nesprávných psychiatrických a psychosomatických diagnóz než muži, ale uváděly nižší míru nesprávných diagnóz u jiných fyzických onemocnění, naznačuje, že právě tyto historické genderové předsudky zůstávají ve hře při diagnostice i v druhé čtvrtině jednadvacátého století.“
Naráží tím na historické zkušenosti, kdy lékařská věda ještě nedávno hovořila o typické ženské hysterii a přisuzovala jí spoustu problémů. V současné době na základě faktů už je tento pohled opuštěný, ale ženy přesto stále čelí tomu, že se jejich reálné fyzické příznaky berou jako psychické.
Studie ukázala také to, že zásadní je i rozdíl v nasazení správné léčby, právě kvůli špatné počáteční diagnóze. U mužů byla nejčastěji uváděná doba do stanovení diagnózy méně než tři měsíce, zatímco u žen to byl jeden až dva roky.
Autoři vysvětlují, že to není zcela chyba lékařů, protože správně určit nemoc může být opravdu složité. „Pacienti s autoimunitními onemocněními mohou vykazovat příznaky, které lze zpočátku z lékařského hlediska jen těžko vysvětlit, a někdy může trvat měsíce či roky, než se stanoví jasná diagnóza,“ komentovala výsledky Melanie Sloanová z Univerzity v Cambridge, která se na výzkumu podílela.
„Naše výsledky ukazují, že vysvětlení založená na psychických nebo duševních příčinách mohou být stanovena příliš brzy. To platí pro obě pohlaví, ale naše studie naznačuje, že ženy mohou být vůči tomuto typu chybných diagnóz obzvláště náchylné.“
Co s tím
Autoři studie vyzývají lékaře, aby před stanovením jakékoli psychiatrické nebo psychosomatické diagnózy nejprve uvážili možnost autoimunitního onemocnění. Navrhují, aby se to stalo součástí standardního procesu vyhodnocování, tedy každé diagnózy.
Nejde přitom ani o to, že by psychiatrická diagnóza nikdy nebyla správná. Lidé totiž mohou trpět jak autoimunitními, tak psychiatrickými onemocněními a stále více se uznává, že psychiatrické příznaky mohou být součástí autoimunitního onemocnění, zejména u nemocí jako lupus, které mohou přímo ovlivňovat mozek. Mohou také představovat zcela přirozenou reakci na život s nemocemi, které zásadně mění život.
„Důležité poselství spočívá v tom, že pokud příznaky přetrvávají, vyvíjejí se nebo postihují více orgánových systémů, musí být lékaři otevření a zvážit, jestli se nejedná o skryté autoimunitní onemocnění, které dosud nebylo rozpoznáno – a musí naslouchat pacientům,“ doporučují autoři.
Právě silnější důvěru v pacienty a jejich pocity studie opakovaně zdůrazňuje. Na jejich analýze byl totiž tento výzkum postavený a ukázal, že se to vyplatí.
