Rychlé změny světa ve 20. a 21. století mají dramatické dopady na ryby v Česku. Dříve prakticky všudypřítomné druhy z našich řek mizí stále rychleji. Potkalo to kdysi nejběžnější českou rybu, karase, teď klesají i počty dalších dvou druhů – slunky obecné a piskoře pruhovaného. Situaci chtějí zvrátit vědci z Biologického centra Akademie věd.
Slunka obecná i piskoř pruhovaný se dnes vyskytují v české přírodě už jen vzácně, dříve ale žili hlavně v pomalu tekoucích řekách, líných tůních, mokřadech a slepých ramenech řek. Jenže tůně a slepá ramena zanikla kvůli regulaci řek a intenzivnímu zemědělství, navíc je ohrožují nepůvodní druhy.
Úbytek těchto ryb vědce znepokojuje, dalším problémem je, že o jejich opravdovém výskytu nemají dostatek informací. A tak se teď obracejí na veřejnost – hlavně proto, že s její pomocí mají skvělé zkušenosti z projektu Zachraň karase.
V něm 1283 lidí nahlásilo 1245 míst, kde karase pozorovali. Díky tomu mohli přírodovědci zkontrolovat víc než 350 lokalit s předpokládaným výskytem tohoto druhu, přičemž jeho výskyt byl potvrzen na čtvrtině z nich. Díky získaným poznatkům se navíc podařilo vrátit karase obecného do více než třiceti vybraných vodních ploch, kde má šanci znovu vytvořit životaschopné populace.
„S pomocí veřejnosti chceme zmapovat, kde ještě slunky a piskoři přežívají, stejně jako jsme hledali lokality s populacemi karase obecného,“ říká Marek Šmejkal z Biologického centra, který stál i za projektem záchrany karasů, jenž se nyní vědci zkoušejí rozšířit i za hranice Česka, kde se navazuje spolupráce s partnery v Rakousku a Německu.
Rybáři, majitelé rybníků, vodohospodáři i milovníci přírody mohou vědcům pomoci s pátráním po piskořovi a slunce. Stačí vyplnit jednoduchý webový formulář a nahlásit místa, kde tyto vzácné ryby pozorovali.
O piskořích a slunkách
Piskoř se dnes vyskytuje pouze v několika enklávách na středním toku Lužnice, Labe, Orlice a Moravy a dolním toku Ohře a Pšovky. O něco větší oblasti jeho výskytu jsou na jihu Moravy na Břeclavsku a ve Slezsku. Je to dost nápadná štíhlá ryba s tělem dlouhým čtvrt metru, s výraznými „vousky“ kolem tlamy. Je zajímavý rovnou z několika důvodů. Tím prvním je fakt, že na rozdíl od většiny ryb není odkázaný při dýchání jen na žábry, ale umí kyslík získávat i polykáním vzdušného kyslíku, který vstřebá do krve přes sliznici ve střevech.
Dříve byl velmi oblíbený mezi lidmi na venkově jako „meteorologická ryba“. Je totiž nesmírně citlivý na změny tlaku, takže na ně reaguje pohybem nahoru nebo dolů. Když si tohoto chování lidé všimli, začali ho chovat doma, aby pomocí něj předpovídali změny počasí, hlavně příchod bouřek, které mohly zemědělcům ohrozit práci například při sklizních.
Slunka obecná je mnohem nenápadnější, měří kolem osmi centimetrů, ale její hospodářský význam je o to větší. Sama se živí jen rostlinným planktonem, ale žije (respektive dříve žila) v tak obřích hejnech, že tvořila jeden za základů potravní pyramidy větších ryb v našich vodách. Její úbytek má proto velké dopady i na další druhy ryb.
Dřív se vyskytovala prakticky všude, dnes ji rybáři hlásí už jen ostrůvkovitě, z povodí Lužnice, Ohře, Poodří, horního povodí Moravy a z Vysočiny. Trpí nejen výše popsanými změnami, ale také kvůli konkurenci invazního druhu střevličky východní, která s ní soupeří o potravu a zároveň přenáší nebezpečného rybího parazita Sphaerothecum destruens.
Podrobnosti licence zde.
