Lékařská analýza napovídala, že muže, jehož tělo se našlo pod skotskou kaplí, přejel vlak. Protože ale tento voják zemřel roku 1304, museli hledat jiné vysvětlení.
Tak rozdrcené tělo jako byla „Kostra 150“ archeologové dlouho neviděli. Mrtvý muž byl obráncem skotského hradu Stirling, mladík ve věku asi dvaceti let. Archeologové zkoumali jeho tělo opakovaně, teď na konferenci v Berlíně popsali důkazy pro novou hypotézu.
Věří, že byl zabit nárazem projektilu z trebuchetu, obřího středověkého obléhacího stroje. Je to vůbec první případ, kdy vědci dokázali, že někdo zemřel touto zbraní.
Výzkum vedla bioarcheoložka Jo Buckberryová z Univerzity v Bradfordu, která rozlámanou kostru analyzovala celou řadou moderních nástrojů.
Příběh hradu a jeho obránců
Archeologové našli zmiňovanou kostru už roku 1997, když zkoumali prostory pod hradem Stirling. Objevili tam celkem devět kosterních pozůstatků z počátku 14. století, všechny přitom byly vážně poškozené. Na kostech byly dobře patrné řezné, sečné i drtivé rány – s výjimkou kostry 150, která byla prakticky rozdrcená na kousky.
Všechna zranění souvisela s bojováním, právě ve 14. století totiž Skotsko válčilo o svou nezávislost s Angličany. Pevnost Stirling byla tehdy klíčovým místem, kudy se řada tažení pokoušela prorazit.
Dalším důkazem o tom, že šlo zřejmě o těla obhájců hradu, je právě místo nálezu. V té době se normálně pohřbívalo za hradbami. Fakt, že v tomto případě muži byli pohřbení uvnitř, by mohl naznačovat, že vně hradeb se nacházel nepřítel. Podle všeho se to stalo roku 1304.
Přímý zásah trebuchetem
Kostra číslo 150 patřila asi 165centimetrovému muži. Archeologové na ní našli na 160 samostatných zlomenin, lebka pak byla rozdrcená na 61 místech. Vědce nejvíc zaujalo asi šest desítek podivných zlomenin, které našli na žebrech – byly klikaté, přičemž s něčím takovým se nesetkali ani ti nejzkušenější z archeologů.
Z analýzy vyplývá, že energie nárazu směřovala do hrudníku, přičemž tělo pak ještě něco těžkého drtilo. Povaha zranění podle vědců vylučuje, že by byl obránce podupán koňmi, nebo že by spadl z hradeb. Při srovnání s moderní literaturou vědci přece jen našli jeden typ zranění, který byl velmi podobný. Šlo o lidi sražené vlakem. Jenže v době, kdy bylo českému králi Janu Lucemburskému osm let, pochopitelně žádné vlaky nejezdily. Zbývala tedy jen jedna možnost – trebuchet.
Trebuchety byly obrovskou obdobou praků, které dokázaly vrhat masivní střely na velkou vzdálenost. Nejčastěji se jako munice používaly až stokilové kameny, mnohdy ale také zápalné soudky nebo zapálené otepi slámy. Existují také důkazy, že se trebuchety používaly jako doručovatelé středověkých „biologických zbraní“, tedy zvířecích mršin nebo exkrementů.
Když archeologové spojili síly s historiky, našli další důkazy v kronikách. Zjistili totiž, že se v nich píše o tom, že právě při obléhání roku 1304 použili Angličané vůbec největší trebuchet své doby – obléhací stroj s přezdívkou War Wolf, neboli Válečný vlk. Údajně byla střela z něj schopná prorazit dvě kamenné zdi najednou stejně snadno, jako by šíp proletěl kusem látky.
