Teherán po krátké válce zatkl stovky údajných „špionů“ a řadu lidí popravil. Íránská opozice ale zůstává rozpolcená. Zatímco část kritiků režimu po úderech USA a Izraele burcovala k povstání, jiní odmítli změny prosazené zvenčí. Mezi Íránci panují obavy z chaosu a možného iráckého či afghánského scénáře. S intervencemi mají sami neblahou zkušenost.
Během dvanáctidenní války mezi Jeruzalémem a Teheránem se do leteckých úderů zapojily i Spojené státy. Oficiálním cílem mělo být zabránit Íránu vyrobit vlastní jadernou zbraň – jak izraelský premiér Benjamin Netanjahu, tak i prezident USA Donald Trump ale veřejně připouštěli, že chtějí přispět ke změně represivního režimu, a dokonce naznačovali možné zabití íránského nejvyššího duchovního vůdce.
Terčem izraelských sil se stalo mimo jiné velitelství paramilitárních sil Basídž či nechvalně proslulá věznice Evin, kde jsou drženi političtí vězni, tedy místa spojená s útlakem íránské společnosti. Místo masových nepokojů ale nastalo ticho.
Poradce íránského prezidenta Alí Rabíí tvrdí, že společný americko-izraelský plán na svržení íránského vedení během několika dní selhal, jelikož vedl pouze k tomu, že si židovský stát ještě víc znepřátelil tamní veřejnost.
„Podle plánu, který vypracoval Izrael a Spojené státy, měl režim padnout devátý nebo desátý den války,“ prohlásil podle zpravodajského serveru Iran International Rabíí, bývalý ministr a veterán ministerstva zpravodajských služeb.
„V den, kdy byla bombardována věznice Evin – surrealistická scéna, při níž byly zabity vězeňkyně, zdravotníci a vojáci – očekávali protesty,“ řekl poradce s odkazem na letecký útok židovského státu na věznici, při kterém zahynuly desítky lidí. „Místo toho lidi pohltila nenávist k Izraeli,“ tvrdí Rabíí.
„Ještě nenastal čas“
Aktivisté poznamenali, že izraelské údery vedly v první řadě ke strachu a zmatku mezi běžnými občany, kteří vinili ze situace obě strany konfliktu. Nejmenovaná Íránka, jež přišla v roce 2022 kvůli účasti na demonstracích o možnost studovat na univerzitě, řekla serveru Euronews, že sice věří ve změnu režimu, ale že ještě nenastal čas vyjít do ulic.
V červnu během války zdůraznila, že ona a její přátelé neplánují organizovat ani se účastnit pochodů, a odmítla výzvy k demonstracím ze zahraničí s tím, že „Izrael a takzvaní opoziční vůdci v zahraničí myslí jen na své vlastní zájmy“.
Jiní obyvatelé islámské republiky si naopak nepřáli, aby nastalo příměří, a tvrdí, že pokud by Jeruzalém více oslabil aparát režimu, mohl by tím vydláždit cestu k dalšímu povstání.
Zkušenost s intervencemi
Spojené státy se do záležitostí Íránu vměšovaly už dříve. V roce 1953 přispěly spolu s Brity k pádu íránského nacionalistického premiéra Muhammada Mosaddeka, jenž kritizoval západní vliv v zemi a nechal znárodnit ropné společnosti. Právě tento převrat, podporovaný americkou CIA a britskou MI6, zasel v íránské společnosti odpor, který později dostal k moci současnou vládu, píše list The Guardian.
Už dříve, konkrétně během druhé světové války, navzdory Íránem vyhlášené neutralitě, stát okupovaly spojenecké síly, jež donutily tehdejšího šáha Pahlavího k abdikaci. Poválečná sovětská neochota stáhnout se ze severního Íránu a podpora separatistických hnutí také zanechaly trvalé jizvy na národní psychice, připomíná nezávislý think-tank Stimsonovo centrum. V roce 1980 pak do Íránu vtrhly irácké invazní síly a válka sousedních států se vlekla osm let.
I odborníci varují, že změny režimu lze jen stěží dosáhnout „stisknutím tlačítka“. „Pokud by k tomu došlo, je pak úplně jiná otázka, zda by se věci pak ubíraly správným směrem,“ řekl německé stanici Deutsche Welle (DW) vedoucí Německého institutu pro globální a oblastní studia v Hamburku Eckart Woertz.
Obavy z chaosu a nestability
Podle mezinárodního práva je násilná změna režimu zvenčí jasným porušením suverenity dotčeného státu. Tento krok často není demokraticky legitimizován a vede k mocenskému vakuu, ale také k násilí a nestabilitě. „Nově nastolené vlády se často ocitají v situaci, kdy si nedokážou poradit s řešením problémů země, což vede k dalším krizím a konfliktům,“ připomíná DW.
Íránci si dobře uvědomují, jak dopadly jiné státy v regionu. Jako odstrašující příklad slouží třeba Afghánistán, kde byl sice radikální Taliban po intervenci západní aliance v čele s USA svržen, ale bezpečnostní situace zůstala po dvě dekády nejistá, a nakonec se islamisté po chaotickém stažení amerických sil ze země v roce 2021 stejně vrátili k moci.
Vpád amerických sil do Iráku pod záminkou vlastnictví zbraní hromadného ničení sice vedl k pádu režimu Saddáma Husajna, vypuklo ale násilí mezi sunnitskými a šíitskými skupinami a Irák se stal dlouhodobě značně nestabilním státem. Stejně tak sesazení Muammara Kaddáfího v Libyi způsobilo chaos, který trvá dosud, kdy v severoafrickém státě soupeří o moc dvě vlády.
Pozice íránského „korunního prince“
Kromě negativní zkušenosti Íránců s vojenskými zásahy je důvodem nečinnosti i skutečnost, že tamní opozice je aktuálně slabá a značně názorově roztříštěná. K vynucení změny vlády v Teheránu by přitom podle Woertze bylo zapotřebí pozemních sil. „Nevidím v Íránu masivně silné povstalecké hnutí, které by mohlo svrhnout současný režim,“ konstatoval expert.
Jednu z výrazných postav exilové opozice představuje Rezá Pahlaví, syn šáha sesazeného v roce 1979 během islámské revoluce. Miliony Íránců tehdy odmítly autoritativní vládu, jež sice prosadila některé významné reformy, byla však spojována s korupcí, potlačovala opoziční hlasy a vedla k závislosti země na Západu.
Syn šáha, jenž aktuálně žije ve Spojených státech, během izraelsko-íránské války vyzýval společnost, aby povstala proti tvrdému teokratickému režimu a usilovala o zavedení sekulární demokracie.
„Nebojte se dne po pádu Islámské republiky. Írán neupadne do občanské války ani nestability. Máme plán pro budoucnost Íránu a jeho rozkvět. Jsme připraveni na prvních sto dní po pádu, na přechodné období a na nastolení národní a demokratické vlády – íránským lidem a pro íránský lid,“ tvrdil na síti X Pahlaví.
Odpor proti autokracii v režii dynastie Pahlavíů ale v roce 1979 prostupoval celou společností a řada obyvatel islámské republiky proto nepovažuje její případný návrat za výhru. A to i přesto, že se nyní Íránci potýkají s dopady západních sankcí a izolací.
Pahlavího výroky během války, včetně toho, že „všechno, co oslabí režim“, bude „vítáno“, vyvolaly negativní reakci i mezi některými stoupenci jeho zesnulého otce, podle nichž nevnímá reálnou situaci uvnitř země, napsal deník The New York Times (NYT) s tím, že 64letý syn sesazeného šáha se těší oblibě spíše u exulantů přímo v USA.
Někteří experti navíc zpochybňují legitimitu Pahlavího, jenž se označuje za íránského „korunního prince“, míru jeho podpory v zemi a proveditelnost jeho vize jako takovou. „Neviděl jsem (v Íránu) žádné důkazy o tom, že když vyzývá lidi k demonstracím, tak skutečně vyjdou do ulic a budou se řídit jeho pokyny,“ sdělil NYT politolog Mohsen Milani z Floridské univerzity.
Nepopulární exilová skupina MEK
V exilu působí rovněž opoziční skupina Lidoví mudžáhedíni (MEK), která vznikla v roce 1965 jako islamistické marxistické hnutí, jež přispělo k pádu šáha, později ale vedlo ozbrojený boj proti íránským revolučním gardám a útočiště poskytl skupině diktátor Saddám Husajn v sousedním Iráku.
Revoluční frakce MEK byla Íránci kritizována za to, že se během íránsko-irácké války postavila na stranu Bagdádu. Skupina čelila rovněž obvinění ze zneužívání ve svých táborech, což opakovaně popřela.
USA označily v roce 1997 MEK za teroristickou organizaci kvůli koordinovaným útokům na íránské diplomatické úřady v několika zemích, včetně mise Teheránu při OSN. V roce 2001 se nicméně skupina zřekla násilí a v současnosti je hlavním členem exilové koalice Íránská národní rada odporu (NCRI), která sídlí v Paříži a v Albánii.
V čele koalice stojí Marjam Radžávíová. Ta označila izraelský útok na Írán za začátek nové kapitoly jak pro Írán, tak i pro širší dynamiku regionu. (Duchovní vůdce Alí) Chameneí podle ní musí odejít. Podle šéfky NCRI je totiž zodpovědný za „nevlastenecký (jaderný) projekt, který kromě toho, že stál nespočet životů, stál íránský lid nejméně dva biliony dolarů – a nyní se vše rozplynulo v kouři“.
Radžávíová usiluje o sekulární republiku, rovnost pohlaví a Írán bez jaderných zbraní. Ani tato skupina však nemá potřebný vliv v samotné islámské republice. „MEK má v Íránu téměř nulovou popularitu. Podle mého úsudku má MEK více příznivců ve Washingtonu D.C. než v Íránu,“ uvedl pro NYT profesor blízkovýchodní a islámské politologie z Georgetownské univerzity Nader Hashemi.
Role aktivistů
V cizině oroduje za práva Íránců i řada aktivistů, včetně nacionalistů, sekulárních demokratů, příznivců levice, ale i bývalých vězňů, novinářů, umělců či obhájců lidských práv. Tito lidé však nepůsobí v konkrétním hnutí.
Aktivisté mají podle NYT obvykle vazby na disidentské skupiny a odbory v Íránu, stejně jako na aktivisty zasazující se za práva žen, případně učitele, právníky či studenty. Většina z nich přitom izraelské útoky odsoudila a k izraelské kampani se stavěla velmi obezřetně, už jen kvůli vysokému počtu obětí v Gaze, řekla americkému listu Sahar Delijaniová, která se narodila v roce 1983 rodičům–aktivistům přímo v teheránské věznici Evin.
„Pokud lidé tvrdí, že válka povede ke změně režimu, nemají zájem o demokracii,“ míní Delijaniová. „V Íránu je tolik lidí, kteří bojují už dlouho. Válka jejich úsilí jen podkopává,“ dodala.
Potlačené protesty
Írán zažil v posledních dvaceti letech hned několik celostátních protestů, kdy chodili do ulic demonstrovat tisíce lidí, režim ale tyto aktivity vždy tvrdě potlačil. V roce 2009 občané protestovali proti tomu, co považovali za „krádež prezidentských voleb“ a zpochybňovali zvolení tehdejšího úřadujícího prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda.
Před osmi lety se demonstrace rozšířily do více regionů kvůli špatným ekonomickým podmínkám a v roce 2022 propukly protesty kvůli smrti mladé íránské Kurdky Mahsá Amíníové, kterou zatkla morální policie za to, že měla špatně nasazený hidžáb. Následné hnutí neslo název „Ženy, život, svoboda“, ke změně režimu ale nevedlo.
Lidskoprávní aktivisté odhadují, že během vlny represí bylo tehdy zabito asi pět set lidí a více než dvacet tisíc jich bylo zatčeno, přičemž organizace Amnesty International obviňuje Teherán z „fingovaných procesů“, které vedly k popravám.
„Protesty tehdy odhalily hlubokou nespokojenost veřejnosti a zranitelnost režimu. Zároveň však podtrhly odolnost – a ochotu použít neomezenou sílu – íránského bezpečnostního aparátu a zdůraznily výzvy, kterým čelí jakýkoli pokus o rozvrat islámské republiky zevnitř,“ podotýká Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda.
Brutální praktiky a absence alternativy
V zemi v současné době neexistuje jednotná vnitřní opozice schopná účinně se režimu postavit, upozorňuje v komentáři list The Jerusalem Post, podle nějž by měly vnější síly cílit hlavně na represivní infrastrukturu režimu v čele s polovojenskými jednotkami Basídž, které tvrdě potlačují kritiky a občanské svobody. Podkopání tohoto aparátu by pomohlo vytvořit prostor nezbytný pro širší organizaci a odpor, soudí list.
Podle amerického spisovatele a historika Arashe Aziziho se íránské vedení udržuje u moci díky své brutalitě, věznění svých odpůrců a neexistující organizované alternativě, zmiňuje web ABC. Aby lid svrhl režim, byla by podle něj zapotřebí organizovaná opozice s „politickou silou“, která by mohla sjednotit Íránce různého vyznání, etnické příslušnosti a politického přesvědčení, jako tomu bylo během revoluce v roce 1979.
Záminka k nové vlně represí
Teherán přitvrdil vůči opozici i v návaznosti na nejnovější dvanáctidenní válku. Síly Basídž oznámily, že uvedly své jednotky do stavu pohotovosti s cílem „vyhladit izraelské špiony a chránit režim“. Kritici tvrdí, že vedení země využilo konflikt jen jako zástěrku k zesílení represí.
Mnozí mají obavy z opakování scénáře z roku 1988, kdy skončila válka s Irákem a po krátkých a tajných procesech vedených takzvanými „komisemi smrti“ byly popraveny tisíce politických vězňů. Většina obětí následně skončila v neoznačených masových hrobech.
Zadrženy byly aktuálně podle lidskoprávních aktivistů už stovky lidí, stále častější jsou také popravy. Basídž provádí zatýkání často z nejasných důvodů, například s odkazem na podezřelé chování v blízkosti vojenských základen. Tvrdí, že dotyční mají vazbu na izraelskou tajnou službu Mosad, která se infiltrovala do íránských struktur a díky své činnosti umožnila červnovou izraelskou operaci.
Podle webu Amwaj.media úřady nechaly zatknout i příbuzné novinářů a omezily přístup k zahraničním médiím v perštině jako jsou Iran International, BBC Persian nebo Manoto TV. Podle organizace Iran International zadržely revoluční gardy v Teheránu matku, otce a bratra jedné z televizních moderátorek, aby na ni vyvinuly nátlak, aby podala výpověď kvůli zpravodajství stanice o íránsko-izraelském konfliktu, upozorňuje BBC.
Podle expertů série izraelsko-amerických leteckých úderů íránský nukleární program významně narušila, rána ale zdaleka nemusí být tak zásadní, jak se mohlo na první pohled zdát. Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) mohl Teherán ještě před útoky úspěšně schovat stovky kilogramů obohaceného uranu na různých místech, a v takovém případě nejspíš brzy bude schopen jaderný vývoj obnovit.
„Stejně jako v případě Iráku před rokem 2003 nemohou samotné taktické údery neutralizovat strategickou hrozbu, protože Teherán je i nadále ideologicky odhodlán získat jaderné zbraně,“ píše Jerusalem Post s tím, že pokud nedojde k odstranění současné vlády v Teheránu, jen těžko se v přístupu Íránu cokoli změní.
I když je ale islámská republika nyní oslabená, pád režimu by vyžadoval široké lidové povstání, které zatím zůstává pouhým předmětem diskuse mezi roztříštěnými opozičními skupinami, poznamenal portál Euronews. Odborníci oslovení serverem ABC News navíc tvrdí, že dokud se proti vládě nepostaví velké frakce armády, policie a zpravodajských složek režimu, bude pro íránský lid obtížné režim svrhnout.
Případného chaosu v zemi s mnoha etnickými skupinami, kde proti vládě v Teheránu brojí mimo jiné Kurdové či balúčské separatistické skupiny, se přitom obává i širší region, ne-li celý svět. Ostatně i Trump po zprostředkování příměří změnil názor na možnou změnu režimu v Íránu s tím, že nechce na Blízkém východě „chaos“.
Reforma systému
Některé významné íránské politické osobnosti volají nikoli po pádu teokracie, ale po určité reformě systému, což je alternativa přijatelná i pro řadu Íránců. Tento cíl prosazuje například Mír Hosejn Musáví, bývalý prezidentský kandidát a expremiér, který byl v roce 2009 obviněn z volebního podvodu a zůstává v domácím vězení.
Jeden z Íránců řekl anonymně ABC, že možní noví vůdci by mohli pocházet z řad reformistů, jako je exprezident Hasan Rouhání, jenž se zasadil o uzavření původní jaderné dohody se Západem, kterou Trump později zrušil. Jiní obyvatelé islámské republiky ale tuto variantu odmítají s tím, že podobní politici „mají špinavé ruce“, a přáli by si naopak návrat Pahlavího. Rozpolcená tak zůstává i samotná íránská společnost.
