Před čtyřiceti lety íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví narychlo opustil zemi, kde probíhala islámská revoluce. Skončila tak monarchie, která v Íránu vydržela 2500 let. Za šáhovy vlády se bývalá Persie orientovala na Západ a ženy mohly nosit minisukně. Překotné reformy ale nepřijali duchovní a konzervativní část společnosti. Šáhovi se stala osudnou i korupce a brutální represe nejen vůči levici. Íránci v současnosti chodí do ulic v menším měřítku znovu, hlavně kvůli špatné ekonomické situaci, kterou ještě přiživují nové sankce. Vypovězení jaderné dohody Spojenými státy by podle expertů mohlo posílit konzervativní síly v zemi.
Reformátor i tyran. Před 40 lety uprchl šáh Pahlaví z Íránu, islámská republika teď stojí na rozcestí
Dynastie Pahlaví se v Íránu ujala moci v roce 1925. Muhammad, který byl pilotem a v mládí studoval ve Švýcarsku, nastoupil na trůn v roce 1941 ve věku pouhých 21 let po vynucené abdikaci jeho otce Rezy chána, který prosazoval neutralitu ve druhé světové válce, protože měl dobré vztahy s nacistickým Německem. Muhammad pak utužil skomírající zahraničněpolitické spojenectví s Velkou Británií a Sovětským svazem a vyhlásil Berlínu válku.
Boj o moc s Mosaddekem ukončil až státní převrat
Po roce 1945 se mladý král ocitl ve stínu oblíbeného premiéra Muhammada Mosaddeka, který se snažil znárodnit ropný průmysl země, jenž do té doby ovládali Britové. Následná ropná krize a Mosaddekova spolupráce s komunisty velmi znepokojovala Spojené státy. V roce 1953 v Íránu došlo ke státnímu převratu, jenž podpořila CIA v rámci Operace Ajax. Po puči, který si vyžádal asi dvě stě obětí, byl Mosaddek zatčen a Rezá Pahláví získal skutečnou moc.
Za jeho vlády se tato regionální velmoc v oblasti Perského zálivu výrazně upnula k Západu. Pahlaví byl nakloněn privatizaci a podporoval vzdělávání. Investoval do jaderných projektů a do armády, hlavně do vzdušných sil. Čile obchodoval se Spojenými státy, které braly Írán i jako nárazník vůči sovětskému vlivu. Americký prezident Jimmy Carter mluvil koncem 70. let o Íránu jako o „ostrově stability v jinak nepokojné oblasti“.
Šáh prosazoval liberální reformy včetně západního způsobu života a emancipace žen. Už jeho otec zakázal v roce 1935 nošení závoje, Muhammad pak zavedl princip dobrovolnosti. Ženy mohly nově volit, chodily na vysokou školu, nosily minisukně a četly dámské magazíny. Za šáha se zvýšil rovněž minimální věk pro vstup do manželství.
Šáhovi podlomily nohy represe, korupce i minisukně
Muhammadovy reformy inspirované Západem se nelíbily zejména duchovním a konzervativní části společnosti. Podle historičky Niny Ansaryové přišlo „příliš mnoho změn příliš brzy“. Řada tradičně založených rodin novou politiku odmítala. Po zákazu nošení závoje mnozí Íránci zakazovali svých dcerám vycházet z domu, takže dívky nemohly ani do školy. „To nesnižuje hodnotu toho, co udělal – prostě to znamená, že jim musíte dát více času pochopit něco, co je pro obyčejné lidi neznámé,“ říká historička.
Rezá Pahlaví, jenž se nechal nazývat „král králů“ a unikl dvěma pokusům o atentát, se snažil upevnit moc, a tak tvrdě potíral šíření levicových tendencí a později i jakoukoliv politickou či duchovní opozici. Ve spojení s nechvalně proslulou brutalitou tajné policie Savak si proto u části společnosti vysloužil pověst tyrana.
U Íránců vzbuzovala nevoli rovněž zkorumpovanost tehdejší vládnoucí elity v Teheránu a okázalý způsob jejího života. Část veřejnosti pobouřily třeba předražené oslavy 2500 let monarchie, které šáh uspořádal v roce 1971.
Západní mocnosti nejprve před potíráním opozice spíš přivíraly oči, kritika porušování lidských práv ale ze strany USA postupně rostla, a tak se Pahlavího pozornost začala postupně obracet k Číně, SSSR a Evropě, zejména k Francii.
Někteří datují začátek šáhova konce již do roku 1963, kdy zavedl reformní program nazývaný „bílá revoluce“, jenž cílil na zemědělství a nelíbil se tradičním vlastníkům půdy i jejich spojencům z řad duchovních.
obrázek
Slavný Velký bazar jako jedna ze základen revoluce
Poslední ranou pro šáhův režim byla zřejmě reakce na článek z 8. ledna 1978 o ajatolláhu Chomejním, který byl nucen vydat deník Ettela'at a jenž byl považován za urážku tohoto vlivného duchovního. Demonstrace studentů teologie byly násilně potlačeny a pohřby obětí vyvolaly nové protesty a další represe.
„Revoluce poznamenala každého. Cítili jsme naději,“ řekl AFP Šejk-Mehdi, který byl v té době asistentem obchodníka v teheránském Velkém bazaru. Ten byl úzce spjat s kleriky, a stal se tak studnou revolucionářů.
„Mladý muž přiběhl do bazaru a křičel: jsou tady! Všichni jsme zavřeli obchody a přidali se k protestům,“ vzpomíná majitel obchodu s obleky Ebrahim Almasi, který nyní v Íránu postrádá revolučního ducha, jenž vyvolávalo Chomejního charisma. „Lidé byli tehdy zapálení, prolévala se krev,“ říká obchodník.
Nespokojenost obyčejných Íránců, podporovaná náboženskou propagandou duchovenstva, vyvrcholila roku 1978 celonárodními nepokoji, jež vyústily v revoluci a konec monarchie. Slogan demonstrantů zněl: „Svoboda, nezávislost, islámská republika“. Šestnáctého ledna 1979 šáh nasedl do kokpitu svého Boeingu 707, který sám pilotoval, a odletěl s rodinou na dovolenou. Do Íránu se už nikdy nevrátil.
My dnes vnímáme íránskou revoluci jako náboženskou, ta však byla spíše sociální. Po celá 70. léta se v Íránu prohlubovala propast mezi bohatou a chudou vrstvou, narůstala inflace a nezaměstnanost, zhruba od poloviny 70. let už Pahlaví nebyl schopen udržet sociální nepokoje tak, aby se jim byl schopen ubránit.
Útěk šáha ze země předznamenal triumfální návrat Chomejního 1. února 1979 z vyhnanství ve Francii. Za den vítězství revoluce se pak považuje 11. únor 1979, kdy se ajatolláh Chomejní stal vládcem v zemi. V dubnu téhož roku byla vyhlášena islámská republika a islamizace všech oblastí života.
Šáh byl v nepřítomnosti odsouzen zvláštním islámským revolučním soudem k trestu smrti. Muhammad poté pobýval v několika zemích, smrt jej zastihla v roce 1980 v Káhiře, kde podlehl rakovině. Egyptský prezident Anvar Sadat mu nechal vystrojit státní pohřeb.
Reformy přinesl Rouhání, hlavní slovo má ale ajatolláh Chameneí
Írán se po revoluci začal izolovat, pokud jde o domácí politiku, zavedl povinné zahalování a další opatření. Změna přišla v roce 2013, kdy se dostal k moci prezident-reformista Hasan Rouhání, který okamžitě vyzval k omezení státního vlivu na domácí ekonomiku a k podpoře hospodářské soutěže.
Výměna hlavy státu přinesla i postupné normalizování vztahů Íránu s řadou zemí. V oblasti lidských práv Rouhání kupříkladu prosazuje mírnější přístup morální policie, ženy mají lepší přístup ke vzdělání a uplaňují se i v politice – třeba jako starostky.
Rouhání se zasadil rovněž o klíčovou dohodu o jaderném programu se světovými mocnostmi, v níž se zavázal, že nikdy nebude usilovat o výrobu jaderné bomby. Za to byly zrušeny protiíránské zahraniční sankce.
Podle lidskoprávních aktivistů dosavadní reformy nedostačují. Ve vězení končí kritici režimu, novináři, právníci či aktivisté. Rouháního reformisté mají potíže větší změny prosadit, protože je mnohdy odmítá Chomejního nástupce, ajatolláh Chameneí, který má v zemi hlavní slovo, stejně jako konzervativní křídlo. Otázkou zůstává, zda právě jeho vliv nakonec nepřevládne.
Lidé chtějí zpět svoji důstojnost, říká šáhův syn
Čtyřicet let od pádu šáha je Írán v obtížné situaci. Kvůli špatnému stavu ekonomiky roste napětí a ve vládě došlo v poslední době k výměně několika ministrů.
„Pro Írán byl rok 2018 náročný. Jednostranné odstoupení Spojených států od jaderné dohody a následující obnovení sankcí Íránce tvrdě zasáhlo. Běžní lidé bojují s penězi poté, co jejich měna klesla až na sedminu loňské hodnoty, než se začala pomalu vzpamatovávat. Zatímco platy stagnují, ceny stoupají a mnoho lidí řeší základní existenční otázky. Nic z toho samozřejmě nezvyšuje popularitu vedení země, které čelí vysoké kritice,“ říká íránistka Lenka Hrabalová.
Lidem vadí i to, že Teherán dává peníze na vojenská angažmá za hranicemi, v posledním roce se tak šířily protesty. „Navzdory hrozícím represím se Íránci pustili do nové kapitoly boje proti režimu a čelili svým utlačovatelům prostřednictvím kampaně občanské neposlušnosti. Lidé to vyjádřili jasně – chtějí svou důstojnost a svou zemi zpět,“ uvedl v prosinci syn šáha Rezá Pahlaví, který mluví o „historické příležitosti pro mezinárodní společenství“.
„Demokratický Írán by reprezentoval přání svých lidí, a proto by se v tomto regionu choval velmi odlišně. Důkazem je, co protestující po celé měsíce volají: ,Ani pro Gazu, ani pro Libanon, zemřu jedině pro Írán‘ nebo ,Sýrie a Palestina jsou důvodem naší mizérie‘,“ upozornil šáhův syn.
Zatímco někteří, zejména mladí Íránci, volají po uvolnění poměrů, jiní jako obchodník Šejk-Mehdi tvrdí, že je čas vrátit se k náboženským kořenům revoluce. „Musíme myslet na to, že život je krátký a že předstoupíme před soud,“ podotýká.
