Přesně před sto lety začal právní spory mezi jednotlivými státy řešit Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost v nizozemském Haagu. Od roku 1946 pak jeho pravomoci převzal Mezinárodní soudní dvůr OSN (ICJ), který je nejvyšším soudním orgánem a proti jeho rozhodnutí se nelze odvolat. Soud se zabývá například četnými územními spory, v posledních letech soudí i případy obvinění z genocidy.
Řešil spor o Gabčíkovo nebo válku v bývalé Jugoslávii. Soudní dvůr OSN zasedá už sto let
„Soud nemohl vzniknout, dokud nebyly ostatní státy velmocím ochotné připustit zvýhodněné zacházení,“ vysvětluje impuls události před sto lety Jiří Malenovský. On sám strávil šestnáct let jako soudce u Soudního dvora Evropské unie. Mimo to byl třeba i vrchním ředitelem právní a konzulární sekce na ministerstvu zahraničí a dosud působí jako profesor v oboru mezinárodního práva veřejného na Masarykově univerzitě v Brně.
ICJ tvoří 15 soudců volených na devět let Valným shromážděním OSN a Radou bezpečnosti. Měli by být vybíráni podle kvalifikace, nikoliv podle národnosti - ve sboru soudců však nemůže být více než jeden příslušník téhož státu.
Snahou je, aby byly zastoupeny všechny hlavní právní systémy světa. Velmoci v podobě Francie, Velké Británie, Spojených států, Číny a Ruska pak mají až na výjimky vždy svého soudce, v čemž mimo jiné spočívá jejich speciální postavení. ICJ se usnáší prostou většinou hlasů za přítomnosti nejméně devíti členů soudu, při rovnosti hlasů pak rozhoduje hlas předsedy.
Jiří Malenovský
„Jde o spory o suverenitu, hranice, to je velmi časté. Ve své době to byly spory o závazky ze světových válek, které vyplývaly státům. Jde také o spory o mořské prostředí a ekonomické zájmy. Obecně se k němu nedostanou bagatelní věci, protože řízení stojí moc peněz. Státy k němu ale nejdou ani v příliš vážných věcech, například když by mohly ztratit část území, protože to už je příliš velké riziko, že prohrajete. To mají potom spíše snahu domluvit se politickou cestou. Soud je do určité míry ruleta,“ říká Malenovský.
Význam soudu ale nesnižuje, spíš naopak. V mezinárodním systému je podle něj potřeba co nejvíce prostředků, kterými lze spory řešit, ať už je to přímé diplomatické jednání nebo soud. „Soud zmenšuje riziko, že se mezinárodní spor vymkne kontrole a sáhne se ke zbraním. Je také jediným soudem na světě, který vykládá a aplikuje obecné mezinárodní právo,“ upozorňuje Malenovský.
Spory o Gabčíkovo nebo genocidu
Od svého vzniku řešil ICJ 179 případů. Navázal na činnost Stálého dvora pro mezinárodní spravedlnost v nizozemském Haagu, který začal fungovat v únoru 1922. Ten třeba v roce 1924 rozhodoval československo-polský spor o území obce Javorina na Spiši a rozhodl ve prospěch Československa.
Před ICJ se dostaly například i spory USA se SSSR a Československem kvůli leteckým incidentům v letech 1952 až 1954. Československo tehdy mělo nechat stíhačku Mig přeletět hranice s Německem, kde potom zaútočila na americké hlídkující letadlo. Soud ale nakonec rozhodl, že k řešení těchto sporů není kompetentní.
ICJ se zabýval také četnými územními neshodami či sporem Slovenska a Maďarska o vodní dílo Gabčíkovo-Nagymaros. V červenci 2004 označil za ilegální výstavbu bezpečnostního plotu mezi Izraelem a palestinským územím na Západním břehu Jordánu a vyzval Izrael, aby již postavené části plotu zboural.
Mezinárodní soudní dvůr OSN
Asi největší pozornost v uplynulých letech vyvolal rozsudek z roku 2007, který očistil Srbsko z přímé odpovědnosti za vraždění, znásilňování a etnické čistky v Bosně. Soud ale dospěl k závěru, že Srbsko selhalo při naplňování své odpovědnosti zabránit genocidě.
Soud se poté odmítl zabývat odvoláním Bosny a Hercegoviny. ICJ také jednal o legálnosti vyhlášení nezávislosti Kosova a v červenci 2010 dospěl k závěru, že mezinárodní právo nebylo vyhlášením samostatnosti porušeno.
V roce 2019 pak podala Gambie k ICJ žalobu na Barmu (Myanmar), v níž tento asijský stát obvinila z genocidy menšinového etnika Rohingů. Západoafrická Gambie tak učinila jménem Organizace islámské spolupráce (OIC), která sdružuje 57 států. Nedávno soud také například připustil žalobu Íránu na americké sankce nebo se zabývá snahou Nizozemska dovést Sýrii před ICJ kvůli používání chemických zbraní a porušování lidských práv.
- Mezinárodní trestní soud - od roku 2002 v Haagu - stíhá konkrétní osoby za genocidu nebo válečné zločiny
- Evropský soud pro lidská práva - od roku 1959 ve Štrasburku - zřízený v rámci Rady Evropy - vynucuje dodržování Evropské úmluvy o lidských právech - řešil například případ odebrání dětí Evě Michalákové
- Soudní dvůr Evropské unie - od roku 1952 v Lucemburku - zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění smluv EU
- Soudní dvůr Evropského sdružení volného obchodu - od roku 1994 - sídlí v Lucemburku - vynucuje dodržování Dohody o Evropském hospodářském prostoru
- Další specializované tribunály - například pro bývalou Jugoslávii, pro mořské právo
Povolení jurisdikce
Soudní dvůr je přístupný všem signatářům jeho statutu, tedy všem členům Organizace spojených národů. Stát, který není členem OSN, se může připojit ke statutu. Soudní dvůr není přístupný soukromým osobám.
Řeší spory mezi členskými státy a předává OSN a jejím specializovaným organizacím odborné posudky. Jeho statut je nedílnou součástí Charty OSN.
Valné shromáždění i Rada bezpečnosti mohou požádat Soudní dvůr o posudek k jakékoliv právní otázce, další orgány OSN a specializované organizace OSN mohou požádat o posudek k otázkám spadajícím do rámce jejich činnosti, pokud k tomu mají zmocnění Valného shromáždění.
„Mezinárodní soudní dvůr OSN je fakultativním soudem, to znamená, že nemůžete druhou stranu přinutit, aby spor soud projednával, ledaže s tím souhlasí,“ popisuje Malenovský. Souhlasu může být dosaženo třemi způsoby. Buďto již spor vznikl a obě strany se shodnou, že ho nechají vyřešit právě soud v Haagu. „K tomu dojde velmi zřídka, když je spor mezi státy, tak už je napjatá diplomatická atmosféra,“ přibližuje Malenovský.
Každý členský stát OSN také může kdykoliv říct, že přijímá jurisdikci soudního dvora třeba na pět let a může i omezit příslušnost věcí, které může soud rozhodovat. „Třetí způsob je nejběžnější, když se uzavře mnohostranná mezinárodní smlouva, tak tam bývá doložka, že spory bude řešit právě soud,“ doplňuje Malenovský.
Mezinárodní právo na úroveň toho evropského
V praxi se pak podle Malenovského stává, že strana, která si více věří, chce, aby věc soud projednal - a druhá ne. Tudíž se značnou dobu řeší, jestli je soud vůbec příslušný se problémem zabývat. „Týká se to třeba sporu mezi Ukrajinou a Ruskem o Krym. Ukrajina žaluje a Rusko dělá všechno pro to, aby dokázalo, že soud není příslušný,“ ilustruje Malenovský.
Například Česká republika jurisdikci také neakceptovala na rozdíl například od Slovenska.
Kdyby mohl Malenovský vylepšit fungování soudu, změnil by formu souhlasu stran se sporem. „Pokud by jedna strana zažalovala, tak by se tomu druhá musela postavit, na tomhle principu je založena jurisdikce evropských soudů,“ navrhuje Malenovský.
Mezinárodní právo by tak bylo postaveno na stejném principu jako to evropské. Narazilo by to ale na odpor velmocí jako Spojené státy nebo Rusko. Kdyby ne, tak by soud mohl hrát na mezinárodní scéně stejnou roli jako ten evropský například při sporu mezi Polskem a Českem o důl Turów, uzavírá.