Poté, co bezpodmínečně kapitulovala třetí říše a o několik měsíců později i Japonsko, světová veřejnost začala do detailu odhalovat zločiny, kterých se vládnoucí krajně pravicové režimy, ale i jednotlivci, dopouštěli doma i na okupovaných územích. Ani oběti holocaustu a desítky milionů mrtvých civilistů nejsou vyčerpávajícím výčtem utrpení, které tento konflikt přinesl. V návaznosti na to se obyvatelé spojeneckých států a zejména Němci museli nevyhnutelně vypořádat s faktem, že těmto skutkům a vůbec celé válce nebylo zabráněno.
Při rozvahách nad vinou vzniká po válce v Německu filozofický text, který se stává výchozím bodem většiny budoucích analýz viny v západní filozofické tradici, když Karl Jaspers píše svou krátkou knihu Otázka viny: Příspěvek k německé otázce. V ní Jaspers zkoumá vinu z pohledu tradice křesťanského existencialismu a vyčleňuje její slavné dělení, které se stává základem mnoha budoucích úvah o vině a mezinárodní politice.
Otázka viny nicméně není určena výlučně bývalým nacistům, jak se může z jejího názvu zdát. Jaspers byl v hledáčku nacistů pro jeho politické smýšlení a zejména pro židovský původ jeho manželky Gertrudy Meyerové. Jaspersovy knihy byly v Německu zakázány a oběma až do konce války hrozila deportace do koncentračního tábora, ačkoliv k ní nedošlo. Svou knihu tak psal pro všechny, včetně sebe, kteří nad vinou uvažovali a uvažují.
Jak vinu rozděluje Karl Jaspers
Vinu ve své úvaze rozděluje na kriminální, politickou, morální a metafyzickou, přičemž každá z nich si vyžaduje specifický přístup a stojí do určité míry nezávisle na ostatních. Zároveň ale, jak píše Jaspers „každý pojem viny ukazuje skutečnosti, z nichž vyplývají důsledky pro druhé sféry pojmů viny“. Každou z nich soudí jiná instance.
Kriminální vinu zakládá jednání v nesouladu s platným pozitivním právem a soudit ji přísluší soudní moci. O politické vině je vždy příslušen rozhodovat vítěz, a právě ona se tedy rozhoduje ve válce, na bojišti. Jako jediná je přípustná v kolektivní formě. Morální vina je otázkou svědomí každého jedince a jeho blízkého okolí, které mu může pomoci se k této vině postavit, nároky jí kladené jsou ovšem o to vyšší.
Vůbec nejvyšší jsou nicméně v rámci viny metafyzické. To, že cítíme nevyhnutelnou metafyzickou vinu, je podle Jasperse, co činí člověka lidským. Právě v ní nachází jeden ze základních kamenů svého existencialismu, když právě metafyzické vině předchází naše existence a musí být teprve nalezena. Abychom autora parafrázovali, „je metafyzickou vinou každého jednotlivce, že se nenechal zabít, třeba i zřejmě bezvýsledně, když jiní byli nespravedlivě zabíjeni“. Na této úrovni nejsme nutně vinni morálně, metafyzicky ovšem ano. Její instancí je pro Jasperse Bůh.
Celá kniha zůstává užitečným výchozím bodem pro analyzování globální politiky z pohledu mezinárodní spravedlnosti a pokud se s Jaspersovou analýzou ztotožňujeme, je možné jeho argumenty z oblasti politické, morální a metafyzické viny uplatnit na konflikty a bezpráví současnosti. Specificky mezinárodní řád se donedávna poměrně dynamicky rozvíjel směrem k pokusu částečně přerodit kolektivní politickou vinu do předvídatelnější, normativní, individuální a kosmopolitněji založené viny kriminální.
Po konci druhé světové války je kriminální vina rozšířena na mezinárodní úroveň
Po konci druhé světové války nezůstaly úvahy nad vinou v rovině filozofické a došlo k bezprecedentnímu pokroku v rámci mezinárodního trestního práva uskutečněním norimberských a tokijských procesů. Za spáchání některých činů stanuli političtí a vojenští lídři obou poražených mocností před soudem v procesu, jehož standardy se ukázaly, ve srovnání s očekáváním, překvapivě vysoké.
I přes některé zjevné slabiny spravedlnosti Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, jako fakt, že za některé srovnatelné činy byli souzeni pouze zástupci Osy a srovnatelné jednání Spojenců bylo beztrestné, se nedá říct, že by se z celého procesu stalo výlučně divadelní představení pro účely propagandy. Mínil tak i Jaspers, když sám procesy bránil právě proti podobným tvrzením a argumentoval jejich přínosem pro morální introspekci každého Němce.
To, že budou nacističtí zločinci souzeni, přitom nebylo předem vůbec jasné. Ještě v květnu roku 1945 byl plán preferovaný vedením Velké Británie, včetně Winstona Churchilla, válečné zločince (respektive ty, kteří za ně byli považováni podle předem připraveného seznamu) postavit do šesti hodin od jejich identifikování důstojníkem před popravčí četu. Jak Američané, tak i Sověti, kteří cítili příležitost veřejně zločince odsoudit, ale požadovali formální soudní proces.
Význam procesů posílilo, že byl vnímán jejich přesah přes politickou propagandu, jak zástupci intelektuální veřejnosti včetně Jasperse, tak některými jejich významnými aktéry. Jmenovitě šéf americké prokuratury v rámci Norimberského tribunálu, Robert H. Jackson, zdůrazňoval roli procesů jako precedent pro mezinárodní trestní právo do budoucna a striktně odmítal kolektivní vinu.
Svou roli procesy sehrály i přínosem sedmi takzvaných norimberských zásad, které vytvořily pomyslnou páteř mezinárodního trestního práva. Především musíme zmínit odpovědnost jednotlivce, a to včetně nejvyšších politických představitelů, kteří se tak před mezinárodní spravedlností nemohou skrývat z titulu své státní funkce. Dnes, ale i v nedávné minulosti, se díky tomu mezinárodní právo pokouší, mnohdy i úspěšně, dohnat k odpovědnosti bývalé i stále působící vrcholné představitele hned několika zemí.
Norimberské zásady byly vypracovány Komisí pro mezinárodní právo (expertní těleso vytvořené Valným shromážděním OSN pro urychlení kodifikace mezinárodního práva) a tvoří základ mezinárodního trestního práva. Inspirovány byly právě soudním procesem před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku.
- Zásada I. – „Každý, kdo spáchá čin, který je zločinem podle mezinárodního práva, odpovídá za tento čin a podléhá trestu.“
- Zásada II. – „Skutečnost, že vnitrostátní právo neukládá trest za čin, který je zločinem podle mezinárodního práva, nezbavuje jednotlivce, který tento čin spáchal, odpovědnosti podle mezinárodního práva.“
- Zásada III. – „Skutečnost, že osoba, která spáchala čin, jenž je zločinem podle mezinárodního práva, jednala jako hlava státu nebo odpovědný zástupce vlády, nezbavuje tuto osobu odpovědnosti podle mezinárodního práva.“
- Zásada IV. – „Skutečnost, že osoba jednala na základě rozkazu své vlády nebo nadřízeného, ji nezbavuje odpovědnosti podle mezinárodního práva, za předpokladu, že skutečně měla možnost morální volby.“
- Zásada V. – „Každá osoba, která je obviněna ze spáchání zločinu podle mezinárodního práva, má právo na spravedlivý soudní proces založený na faktech a právu.“
- Zásada VI. – Vymezuje kategorie zločinů podle mezinárodního práva.
- Zásada VII. – Vymezuje pojem účastenství v mezinárodním trestním právu.
Norimberské procesy vymezily kategorie mezinárodních zločinů
Norimberský tribunál poprvé vznesl formální obžalobu čítající válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločiny proti míru. Válečné zločiny byly nejstarší kriminalizovanou formu jednání. Jak jejich název napovídá, spáchány mohou být pouze v ozbrojeném konfliktu a jde o činy, kterými je vážně porušeno mezinárodní humanitární právo. Půjde tak často o vážné porušení Ženevských úmluv, série mezinárodních dohod schvalovaných již od druhé poloviny devatenáctého století, jejichž cílem je regulovat ochranu osob, které nejsou kombatanty (byly vyřazeny z boje nebo se ho vůbec neúčastní).
Zločiny proti lidskosti chrání civilní obyvatelstvo před cílenými, systematickými útoky, a podobně jako válečné zločiny mohou mít řadu konkrétních podob. Nemusejí se ovšem nutně odehrát v době válečného konfliktu a spočívají v nejzávažnějších porušeních lidských práv.
Protože genocida byla jako samostatný zločin v mezinárodním právu definována až v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia, která vstoupila v platnost až v roce 1951, byly v Norimberku i zločiny holocaustu souzeny v kategorii zločinů proti lidskosti.
Zločiny proti míru, jako plánování, zahájení a vedení útočné války utvářely z historického pohledu jedno z nejvíce revolučních obvinění. Již před druhou světovou válkou byla sice útočná válka postavena mimo legální prostředky mezinárodní politiky po schválení Briand–Kelloggova paktu, ještě nedávno před rokem 1914 byla válka nicméně chápána jako legitimní a v mnoha případech bezproblémově morální. Odpovědnost za válčení jako takové, tedy nebyla vtělena jako základní princip jen do Charty spojených národů, ale byla ukotvena i na úrovni jednotlivce v mezinárodním trestním právu.
Vývoj mezinárodního trestního práva neskončil
Jak predikoval Robert H. Jackson, rozvoj mezinárodního práva trestního se nezastavil v roce 1946 s koncem norimberských procesů. V přímé návaznosti byla vyjednána již zmíněná Úmluva o genocidě, brzy ovšem rozvoj v oblasti mezinárodní spravedlnosti zbrzdila studená válka. Po jejím konci v devadesátých letech došlo v prostředí nebývalé mezinárodní spolupráce k vytvoření Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN.
Nejvýraznějším odkazem Norimberského tribunálu a výsledkem úvah nad kosmopolitnějším pojetím kriminální viny se však stal Římský statut Mezinárodního trestního soudu – mezinárodní smlouva podepsaná roku 1998, na jejímž základě v nizozemském Haagu vznikl Mezinárodní trestní soud.
Pod jurisdikci Mezinárodního trestního soudu spadají podobně jako v případě Norimberského tribunálu válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločin agrese, ačkoliv jejich výklad se vyvíjel judikaturou a právní naukou. Nově se k nim jako zločin, za který mohou být trestáni jednotlivci, připojila genocida.
Soud již v roce 2005 vydal první obžaloby a do roku 2025 úspěšně jedenáct obžalovaných odsoudil a čtyři zprostil. Prokurátor soudu vydal mezinárodní zatykač na řadu obžalovaných, přičemž mnozí z nich jsou z řad premiérů a prezidentů jako Umar al-Bašír, Muammar Kaddáfí, Laurent Gbagbo, Vladimir Putin, Benjamin Netanjahu, Rodrigo Duterte. Přičemž právě poslední jmenovaný byl zadržen a vydán soudu v březnu 2025. Vrcholní keňští politici Uhuru Kenyatta a William Ruto zase před soudem stanuli na základě předvolání.
Obhajoba i kritika Mezinárodního trestního soudu zní z mnoha stran
Mezinárodní trestní soud ale není zcela bezzubou institucí, protože více než třetina obžalovaných, na které prokurátor vydal mezinárodní zatykač, byla v roce 2025 již předána do Haagu. Velká část z ostatních případů je, na poměry mezinárodního trestního soudnictví, poměrně čerstvá a zatykače byly vydány v několika posledních letech.
Přesto má nepochybně Mezinárodní trestní soud hned několik slabin. V první řadě je tu slabina politická, jelikož kromě států Evropské Unie není mezi 125 členskými státy žádná z největších světových velmocí. Římský statut odmítly podepsat nebo ratifikovat Spojené státy, Čína nebo Rusko, zpravidla kvůli obavám, že i jejich občané by mohli stanout před soudem.
Kritika soudu střídavě zaznívala i ze států globálního jihu, které upozorňovaly na fakt, že drtivá většina obviněných pochází z afrických států. Nicméně to se částečně změnilo, když v letech 2023 a 2024 britský právník a Vrchní prokurátor mezinárodního trestního soudu Karim Khan vydal, jak se z reakcí ukázalo, politicky odvážné zatykače na vedení Ruska, včetně prezidenta Putina, pro válečné zločiny (specificky protiprávní deportace ukrajinských dětí), a spolu s vrcholnými představiteli Hamásu i na vedení Izraele, včetně premiéra Benjamina Netanjahua, pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (páchané Izraelem v Gaze).
Situace Mezinárodního trestního soudu se dnes dynamicky vyvíjí
Napjatá situace v rámci mezinárodního systému od začátku horké fáze ruské invaze na Ukrajinu a znovuzvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa, jehož administrativa je výrazněji nacionalistická a skeptická k mezinárodním institucím, než tomu bylo v případě Joea Bidena nebo Baracka Obamy, ovšem přispěly k obtížnější situaci pro Mezinárodní trestní soud.
Státy přísně stojící na straně Izraele, jako USA, Maďarsko nebo Česko, vyjádřily svůj nesouhlas s vydáním zatykače na izraelské politiky. Premiér Petr Fiala (ODS) se na sociálních sítích uvedl, že „Návrh hlavního prokurátora ICC vydat zatykač na představitele demokraticky zvolené vlády společně s vůdci islamistické teroristické organizace je děsivý a zcela nepřijatelný“, Donald Trump se zase rozhodl uvalit na Mezinárodní trestní soud sankce, zatímco Maďarsko se dokonce u příležitosti návštěvy Netanjahua v Budapešti rozhodlo nejen zatykač nerespektovat, ale dokonce z Mezinárodního trestního soudu vystoupit. Izrael zatykač popsal jako projev antisemitismu.
Většina členských států, jako Francie, Velká Británie, Belgie, Nizozemsko, Irsko, Kanada nebo Španělsko, však vyjádřila soudu podporu a oznámila, že zatykač by na svém území respektovala. Za soud se postavil i tehdejší šéf diplomacie EU Josep Borrell nebo generální tajemník OSN António Guterres.
V případě zatykačů na představitele Ruska bylo z hlediska politické síly soudu negativní zejména nerespektování zatykače Mongolskem, které odmítlo zadržet Vladimira Putina, když v říjnu roku 2024 do země přicestoval na oficiální návštěvu. Podobně se vyjádřila i Jižní Afrika.
I zde je sice nepravděpodobné, že by vrcholný vládnoucí politik byl zadržen za jeho působení ve funkci, jak ale znovu demonstroval případ bývalého filipínského prezidenta Rodriga Duterteho, zadržení hlavy státu po odchodu z úřadu již tak nepravděpodobné být nemusí. V neposlední řadě, zatykač Mezinárodního trestního soudu má nepochybně v praxi i funkci delegitimizující a pro obviněné znamená diplomatické komplikace.
K většímu důrazu na kriminální vinu v mezinárodním prostředí, která může v idealistickém světě vést k hlubšímu zamyšlení nad vlastním jednáním politické představitele, došlo zejména v důsledku událostí druhé světové války a šoku, který tento masivní konflikt vytvořil. V reálném světě nám pak může, jak píše Jaspers, alespoň pomoci se zamyšlením nad morální a metafyzickou vinou. Z mezinárodní situace v roce 2025 nicméně není jasné, zda mezinárodní společenství dokáže prolomit zablokovaný možný pokrok směrem k nadnárodní spravedlnosti a účinnější prevenci určitých nežádoucích činů bez další velké krize mezinárodního systému.
