Harry Arnstein se narodil v Brně do židovské rodiny, před nacisty uprchl s rodinou do Jugoslávie a později skončil v italském koncentračním táboře. Po osvobození britskou armádou se přidal k Československé samostatné obrněné brigádě. Jako sedmnáctiletý chlapec bojoval proti Němcům u francouzského Dunkerku. Po válce se na krátkou dobu vrátil do Československa. Záhy odešel za rodiči do Spojených států, kde žije devětadevadesátiletý válečný veterán dodnes.
Harry Arnstein se narodil v Brně v roce 1927. Když mu byly tři roky, přestěhovali se s rodiči do Ostravy. Tam rodina v atmosféře rostoucího tlaku na židovské obyvatelstvo s obavami vyčkávala, co přijde.
„Kolem roku 1936 přestal můj otec chodit do synagogy, protože už nebylo bezpečné pohybovat se venku. Slýchali jsme děsivé příběhy o tom, jak s Židy zacházejí v Sudetech. Tahle varování byla rozhodující. Otec rozhodl, že musíme pryč,“ vzpomíná.
V té době už ale bylo pro Židy velmi obtížné najít v Evropě útočiště. Otec proto podplatil kněze a pro celou rodinu získal falešné křestní listy. Na poslední chvíli se Arnsteinovým podařilo emigrovat do Jugoslávie. Dva roky žili na slovinském venkově. Harry tam pásl krávy pro místní farnost, naučil se slovinsky a nakonec se stal i ministrantem.
„Italové neměli zájem nás týrat“
V roce 1941 ale Německo a Itálie obsadily Jugoslávii a Arnsteinovi dostali na výběr: buď se vrátí do protektorátu, nebo odjedou do koncentračního tábora na jihu Itálie. „Můj otec moudře zvolil koncentrační tábor, protože se nacházel až na samé špičce takzvané italské boty. Na samém jihu Itálie – tak daleko od Německa, jak jen to šlo,“ vysvětluje pamětník.
„Posadili nás do vlaku, ale nebyl to dobytčák. Byl to běžný vlak třetí třídy, jenom na konci každého vagonu byl italský policista. Pak jsme dorazili do koncentračního tábora Ferramonti di Tarsia,“ vypráví Arnstein. Šlo o největší italský koncentrační a internační tábor z období druhé světové války, který zřídil fašistický režim Benita Mussoliniho. „Byli jsme připraveni na nejhorší. Ale Italové neměli zájem nás týrat. Prohledali nám zavazadla, ale hledali jen zbraně a pašované zboží. Pak nás poslali do tábora. Nerozdělovali rodiny ani nám nezabavili majetek,“ přiblížil.
Podle jeho vzpomínek v táboře nedocházelo k zabíjení ani týrání. Vězni nemuseli nosit pruhované uniformy a mohli si ponechat civilní oblečení. „Strážní byli tak pasivní, že nás děti nechali podlézat ostnatý drát. Mohli jsme se chodit koupat do řeky, když bylo horko,“ vzpomíná.
Z koncentračního tábora do armády
V roce 1943 koncentrační tábor Ferramonti di Tarsia osvobodila britská armáda. Harrymu bylo šestnáct let. Mluvil česky, slovinsky, chorvatsky, italsky, německy a anglicky. Britským vojákům zalhal, že je mu osmnáct, aby se mohl na několik měsíců stát jejich tlumočníkem. Tehdy poprvé oblékl vojenskou uniformu. Brzy nato se jako dobrovolník přihlásil do Československé samostatné obrněné brigády pod velením generála Aloise Lišky, která se formovala ve Velké Británii.
„Nastoupili jsme na loď a vylodili jsme se v Normandii. Postupovali jsme podél francouzského pobřeží k Dunkerku. A tam jsem také strávil většinu války. Byl jsem velmi dobrý střelec. S puškou jsem to uměl,“ říká válečný veterán.
Naučil se obsluhovat také kulomet. Právě při obléhání německé posádky u Dunkerku musel tehdy sedmnáctiletý Harry vystřelit na jednoho z německých vojáků. „Myslím, že jsem zabil jen jednoho Němce. Vyšlo to zrovna na 28. října 1944. Přišli s rukama nad hlavou, ale viděl jsem, že jeden z nich má v ruce granát. Tak jsem na něj vystřelil. Nevím, jestli jsem ho zabil, nebo jen zranil. Ale padnul na zem,“ popsal.
Benjamínek jednotky v malém tanku
Byl nejmladším členem své jednotky. „Jednou nás přijel navštívit Jan Masaryk, tehdy byl ministrem zahraničí naší exilové vlády v Londýně. Mám to na fotce. Stojím vedle něj, vzal mi čepici a dal si ji na hlavu. Říkal mi ‚náš Benjamínek‘. Pořád nevím, jestli si mě dobíral, nebo to byla poklona,“ směje se.
„Naučil jsem se řídit Bren Gun Carrier, což byl takový malý tank. Pak jsme skončili v Československu. To byl rok 1945. Měli jsme vítěznou přehlídku v Praze. Pak jsme přejeli Vltavu, zaparkovali jsme na Letné. Pak už jsem svůj malý tank nikdy neviděl,“ vypráví.
Po válce se Arnstein pokoušel v osvobozeném Československu začít nový život. Nějaký čas pracoval jako osvětlovač ve filmových ateliérech na Barrandově. V roce 1946 emigroval za rodiči do Spojených států, kde žije dodnes. „Nejsem žádný hrdina. Úplně mi stačí, že jsem to všechno přežil,“ uzavírá své vyprávění.
