Dvě výročí slaví jedna z nejvýraznějších – a nejkontroverznějších – horských bud v Česku. Krkonošská Labská bouda se otevřela v listopadu 1975. Stalo se tak téměř přesně deset let od požáru její předchůdkyně, který původní Labskou boudu zcela zničil.
V Krkonoších je hodně bud. Jenom dvě mají ale tu výsadu, že jsou v centrální partii hor vidět takřka odkudkoli. Jednou z nich je majestátní Luční bouda, druhou železobetonový kolos Labské boudy.
Ta letos oslavila 40. výročí svého vzniku. Současně si ale Krkonoše připomínají ještě jedno výročí s Labskou boudou spojené – je dokonce ještě kulatější. Nynější „panelák“ stojí na místě staré Labské boudy, která vyhořela 6. listopadu 1965, přesně před půl stoletím.
Od kozího sýra k benzinové lampě
Současní majitelé Labské boudy považují za naprostý počátek její historie rok 1830, kdy prý u Labského vodopádu postavila podnikavá žena budku, kde prodávala kolemjdoucím kozí sýr. V průběhu 19. století ale již vznikl základ pozdějšího horského hotelu, konečnou podobu dala budově přestavba z konce 70. let. Tehdy již patřila hraběti Janu Harrachovi a tehdy také začala být známá jako Labská bouda čili Elbbaude nebo též Elbfalbaude (bouda u Labského vodopádu).
Na přelomu 19. a 20. století se stala Labská bouda významnou základnou pro první lyžaře. V březnu 1913 odtud startoval nechvalně proslulý závod, který měl být prvním dálkovým rychlostním závodem v Krkonoších a zahynul při něm český šampion Bohumil Hanč i jeho kamarád Václav Vrbata, zatímco Hančův německý rival Emmerich Rath sotva přežil zoufalý pokus zmrzlého lyžaře zachránit. Přímo na Labské boudě konstatoval lékař Hančovu smrt.
Slavná krkonošská tragédie ale byla jen jedním okamžikem dlouhé historie staré Labské boudy. Na rozdíl od Luční boudy přežila Labská bez úhony druhou světovou válku, ačkoli jejího předválečného provozovatele Bedřicha Hlouška během války zatkla německá tajná policie. Poválečné Krkonoše zaplnili turisté s ještě větším nadšením než kdy dříve. Rostly zde lanovky, vhod přišly i silnice postavené před válkou při budování pohraničního opevnění.
Osudnou se pro Labskou boudu staly úpravy v listopadu 1965. Od benzinové lampy, kterou používali řemeslníci, se dřevěná stavba vznítila a celá vyhořela. „6. listopad lehla popelem, i když se požár snažili uhasit požárníci ze Špindlerova Mlýna, Vrchlabí a Jilemnice,“ zaznělo v dobovém filmovém týdeníku.
Stará bouda byla blíže vodopádu
Kdo by chtěl navštívit místo, kde se zastavovali poutníci již koncem 19. století, nesmí se nechat zmást polohou současné Labské boudy. „Je na trochu jiném místě než původní, která shořela,“ podotkla její spolumajitelka Klára Sovová.
Stará Labská bouda stála mírně severněji – díky tomu existují čarokrásné snímky majestátní dřevěné budovy, která jako by vyrůstala z Labského vodopádu. V době největšího rozmachu krkonošské turistiky se stala přirozenou zastávkou na výletech, k čemu nepochybně pomohla její strategická poloha v bezprostřední blízkosti nejpopulárnějších míst: Na dosah je pramen Labe i Sněžné jámy, a přestože odtud není daleko na Martinovku či Voseckou boudu, právě Labská bouda stojí na křižovatce cest ze Špindlerova Mlýna, Míseček, od Špindlerovky i labského pramene.
Rozměry nové boudy měly politické zadání
Že na výhodném místě u Labského vodopádu nezůstanou jen ohořelé základy, bylo ale jasné bezprostředně po požáru. Již o čtyři roky později začala stavba nové Labské boudy a 15. listopadu 1975 byla nová bouda hotová. Budova od architekta Zdeňka Řiháka – též autora charakteristických hotelů Patria a Panorama na Štrbském Plese – ovšem dodnes vzbuzuje zapálené diskuse.
Na okraji krkonošského hřebene totiž vyrostla mohutná železobetonová stavba nesrovnatelná s čímkoli jiným na české straně hor (snad kromě hotelu Horizont v Peci pod Sněžkou).
Na projekt měl vliv i tajný dokument z roku 1959 označený jako politicko-hospodářské zásady pro rozvoj Krkonoš: „Krkonoším bude nutno dát správný proporční perspektivní rozvoj, který bude vycházet z maximálního zpřístupnění přírodních krás tak, aby odpovídal zásadám XI. sjezdu KSČ a směrnicím pro třetí pětiletku.“
Ze zásad vyplývalo, že hory mají namísto dosavadních malých chat pokrýt další mohutné hotely s kapacitou přesahující sto lůžek. Ostatně, Labská bouda není v Krkonoších zcela osamoceným mastodontem, ačkoli ti ostatní jsou lépe ukrytí. Nebývalých rozměrů ale nabraly při své stavbě v 80. letech například nová Výrovka či Jilemnická bouda a také několik špindlerovských hotelů, nemluvě o již zmíněném peckém Horizontu.
Před časem se spekulovalo i o zbourání této stavby. Jenomže názor, že se do hor nehodí, zdaleka nesdílejí všichni. „Stavba není tak špatná. Je hezky zasazená do krajiny,“ podotkla Klára Sovová. Ani architekti podle ní o Labské boudě „určitě neříkají, že je jednou z nejošklivějších v Královéhradeckém kraji“.
Příliš odvážná do horských mrazů
Interhotely zaplatily za Labskou boudu na přelomu 60. a 70. let 35 milionů korun. Od té doby spolykala mnoho dalších milionů. Bez ohledu na to, zda lidé stavbu považují za zrůdu, která do hor nepatří, nebo unikátní „prodloužení“ horského hřebene, je fakt, že některé architektonické prvky si neporozuměly s místním mikroklima.
„Původně měla balkonky, velká okna. (…) Tím, jak se ocitla na jiném místě, než byla ta původní, točí se tam vítr. Balkonky časem upadaly a velká skla časem popraskala, takže pak se tomu vtiskla podoba, která je současná, kde balkonky nejsou,“ popsala spolumajitelka Labské a také Luční boudy.
Kvůli rekonstrukci byla Labská bouda zavřená šest let na přelomu století a znovu na počátku desetiletí. Majitel spediční firmy, která hotel koupila v privatizaci v roce 1996, postupem času konstatoval, že je provoz mohutné budovy příliš náročný. Zprvu ji pronajímal a nakonec v roce 2012 prodal.
Poté se Labská bouda znovu otevřela, po rekonstrukci ji začali provozovat majitelé Luční boudy. Zprvu měli Labskou boudu pronajatou, v uplynulém týdnu ji od dosavadního majitele, kyperské společnosti Salvario, zhruba za 24 milionů korun odkoupili.
Nyní již Labské boudě zánik nehrozí. Před dvěma lety dokonce přišli památkáři s myšlenkou na její prohlášení památkou. To by ale mohlo majitelům zkomplikovat jejich plány. I když má mohutná budova za sebou již několik rekonstrukcí, chtěli by noví vlastníci opět opravit její fasádu. Zkoušky, zda zamýšlený materiál vydrží drsné počasí, které zdaleka nestálo život jen Hanče a Vrbatu, chtějí provést již nadcházející zimu.
