S podivením, neřku-li úžasem, sleduje autorka těchto řádků pozdvižení, které vyvolal v posledních týdnech kocour Mikeš. Zpočátku měla za to, že jde jen o pár cvoků, kteří toho v životě nepřečetli o moc víc než jen Mikeše a mají potřebu zviditelnit se za každou cenu. Třeba někteří politici, kteří houfně přesvědčují národ, jak za kocourem stojí a k tomuto účelu zakládají nejrůznější spolky a do novin svou věrnost kocourovi vyřvávají. Postupem času ale se znepokojením sleduje, jak se z povyku na podporu Mikeše stává pomalu celonárodní hnutí, jehož stoupenci společným a rozhodným hlasem řvou: svého Mikeše si rozvracet nenecháme, zejména pak od cigošů.
Všichni náhle se slzami v očích vzpomínají, co všechno jim kocourek do života dal a jak ke vzdělání národa přispěl. Své dětství si bez něj pomalu představit neumějí, přestože většina už jen marně vzpomíná, o čemže to ta knížka vlastně byla. Pokud ji vůbec do ruky vzali.
Autorka těchto řádků bývala v dětství doslova náruživou čtenářkou. Děj zmíněné knihy si ovšem taky už moc přesně nepamatuje. Ač nemá nejmenší úmysl jakkoli zpochybňovat její kvality, dobře si vzpomíná, že s výjimkou hezkých Ladových obrázků, ji osobně příhody kocoura Mikeše nechávaly poměrně chladnou a podruhé už po tomto skvostu dětské literatury necítila potřebu sáhnout.
Větu: „milé děti, ti lidé byli Cikáni“ ale od té doby přece jen slyšela. Pamatuje si to zcela přesně. Bylo to před necelými deseti lety, když byla svou dceru vyzvednout ve školce, kde paní učitelka právě předčítala. Do třídy vešla právě v okamžiku, kdy kocour do tenat nastražených Cikány vpadl a o svůj kocouří život se v pytli třásl. Počkala potichu, než předčítání skončí a pak s úsměvem paní učitelce poradila, že by možná v tuto chvíli bylo třeba dětičkám vysvětlit, že Cikánů se nemusejí bát, neb jsou mezi nimi lidé dobří i vzdělaní. Učitelka na ni s opovržlivým údivem pohlédla a pravila: vždyť je to pravda!
A tady je ten kámen úrazu. V historii už bylo napsáno mnoho knih, v nichž je mnoho lží a nesmyslů. Středověkému spisku s názvem „Zdaliť jsou ženy lidmi či nikoliv“, jenž si hned v úvodu na položenou otázku jednoznačně odpovídá „nikoliv, neb nemají duši“, se dneska můžeme jen zasmát. Není důvod z něj stránky trhat či ho rovnou pálit. Je to hloupost a vědí to všichni. Taková zkrátka byla doba. Ani Ladu netřeba vinit z toho, že Cikány znal tak, jací v jeho době byli. A rozhodně si asi neuměl představit, že by některé cikáně jeho knihy dokonce mohlo číst. Problém tedy není v Ladovi ani v Mikešovi. A vědí to i ti, kteří na knížku upozorňují. Důvod proč žádají, aby nebyla zařazena mezi doporučenou dětskou literaturu, je nasnadě. Tohle vidění světa, které by mělo být dávno odmítnuto a vnímáno jen s pobaveným úsměvem, je do nás zažrané jako hnusná špína. Cikán rovná se zloděj, vždyť je to pravda, voláme spolu s tou učitelkou ze školky. Naše bílé děti tuhle „pravdu“ nasávají doslova s mateřským mlékem.
A teď máme i důkaz: vždyť stejný postoj k tomuto zhoubnému plemeni zaujímal i Josef Lada! A nejen on. Náhle zpaměti citujeme Haška, Němcovou ba dokonce i Máchu… Ano, všichni tito čeští vzdělanci dobře věděli, co jsou ti cigoši zač, takže s nabytou sebedůvěrou odhazujeme poslední ohledy a nestydíme se za svůj názor.
Jenomže my, bílí češi, jsme taky zloději. Zeptejte se Rakušanů, kteří o tom napsali spousty novinových článků a do obchodů museli umisťovat cedulky s nápisy „Češi nekraďte“. Kradou čeští politici na všech úrovních, kradou malí Čecháčci, protože kdyby nekradli, okrádali by rodinu. Oproti některým Cikánům, kteří občas sáhnou do cizí kapsy, kradou bílí Češi většinou „ze společného“. A zřejmě jsou přesvědčeni, že to tolik nevadí. Že se to ztratí. To by bylo ale povyku, kdyby se text o „národní povaze“ severních sousedů dostal do rakouské učebnice… co? Možná bychom odvolali i velvyslance a stěžovali si v EU.
Po své podivné zkušenosti ve školce neměla autorka těchto řádků pocit, že by měl být Mikeš dětem zatajen. I když si moc neuměla představit, jaké by to bylo, kdyby mezi naslouchajícími školáčky bylo taky romské dítě a jak by se asi cítilo, kdyby bylo zařazeno do skupiny vrahů nevinných kocourků. Své dceři vysvětlila, že Cikáni kocourky nezabíjejí a doufala, že se podobně s případnými dotazy svých ratolestí vypořádají i ostatní rodiče. Po povyku, který v posledních dnech vypukl, si tím už tolik jistá není. Jedním si ale jistá přece jen je: kdyby Lada žil, určitě by tuhle pasáž přepsal sám. Nechtěl totiž nikdy ubližovat dětem. Ani těm cikánským.
