Před 10 dny jsem se vrátila z Filipín. Situace se tam, kvůli všeobecně známé koronavirové hrozbě, začala vyostřovat. Odlétala jsem celkem narychlo, ale i díky lidem z naší ambasády v Manile jsem letadlo ze země stihla. Po příletu do Česka jsem jela z letiště rovnou domů. Plán na dalších 14 dní byl jasný, zůstat doma. Po návratu jsem hlásila své obvodní lékařce, že se necítím dobře, jsem unavená, občas mě pobolívá hlava, kašlu a mám rýmu. A v úterý jsem absolvovala testy na koronavirus. Na výsledek se ale čeká až čtyři dny.
Blog: „Bude to nepříjemné, ale dá se to vydržet.“ Jak jsem se cítila při vyšetření na koronavirus
Teď je mi sice o něco lépe než po příletu z Filipín, ale dobře se necítím. Trvá to už přes 14 dní. Volala jsem proto znovu své lékařce. Ptala se mě na příznaky. Odpovídám, že mám stále kašel, jsem unavená, smrkám a bolí mě hlava. Domlouvám se s ní na vypsání žádanky pro testování na COVID–19.
Další otázka směřuje k tomu, zda jsem si zjistila, kde jsou v Praze odběrová místa. Ano, zjistila. Jsou to: Ústřední vojenská nemocnice, Nemocnice na Bulovce, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a také už EUC laboratoře (informace jsou přehledně zde).
Lékařka mi sděluje, že vypisuje žádanku elektronicky. Mohu si vybrat místo, kam se dostavím, ale mám tam nejdříve zavolat. Každé zařízení má jiný systém – někde si vystojíte frontu, někde vás vezmou v objednanou hodinu.
Používat MHD bych neměla
Lékařka apeluje na to, abych zvolila nejbezpečnější dopravu do místa odběru a také na to, abych si vzala všechny ochranné pomůcky. Nejlepší je to vlastním autem. Jelikož ale auto nemám, budu muset po svých, nebo na kole. Nedoporučuje se jet MHD. Poslední možností je pak odběrová sanitka.
Vybírám si tedy místo, které mám nejblíže a s nejlepší dostupností. Moje volba padla na odběrové místo Ústřední vojenské nemocnice. Oblékám se a připravuji k odchodu. Nezapomínám na roušku, brýle, rukavice a antibakteriální gel. Dále samozřejmě peněženku s doklady a klíče.
Přicházím k Ústřední vojenské nemocnici. Na odběrové místo vedou viditelné ukazatele od hlavní silnice a od parkoviště. Přibližuji se k přijímacímu okénku odběrového místa. Před ním stojí cca 10 lidí. Na plotě visí oznámení o dodržování bezpečné vzdálenosti 2 metry. Další oznámení informuje, že lidé, kteří žádanku nemají, zaplatí za test 2900 korun, a to pouze kartou (bezkontaktně).
Lidé stojí ve frontě s velkými rozestupy, kolem čtyř až pěti metrů od sebe. K příjímacímu okénku odběrového místa přistupují lidé jeden po druhém. Panuje tu klid a zima.
Už půjdu na řadu. Ještě než se dostanu k přijímacímu okénku odběrového místa, přistupuje ke mně paní v ochranném obleku, roušce a ochranném štítu. Ptá se, jestli mám žádanku a prosí, ať předložím kartičku pojištění a občanský průkaz. Kartičky ochotně ukazuji a odpovídám, že mám žádanku elektronickou.
Výsledky budou do čtyř dnů
Přistupuji k přijímacímu okénku odběrového místa (železný kontejner). Sedí tam dva lidé a mají před sebou formuláře. Ptají se na rodné číslo, jméno, datum narození, telefon a adresu bydliště. Poté jeden z nich přilepí štítek s rodným číslem na zkumavku a podává ji paní v ochranném obleku, která mezitím přišla. Dostávám informaci, že o výsledku budu do čtyř dní informována po telefonu.
Pak jsem vyzvána, ať pokračuji podél stěny dál za kontejner. Přicházím k provizornímu odběrovému stanu, kde je stolek s dlouhými odběrovými tyčinkami, dezinfekcí a dalšími věcmi. Pak také stolička.
Paní v ochranném obleku mě vyzývá: „Sedněte si a stáhněte si roušku. Teď vám odeberu vzorek z obou nosních dírek. Budu muset vsunout dlouhou odběrovou tyčinku hlouběji. Bude to trochu nepříjemné, ale dá se to vydržet.“
Trochu zakloním hlavu a paní v obleku mi vsune do nosu dlouhou odběrovou tyčinku. Párkrát s ní zakroutí a pak opakuje stejný postup v druhé nosní dírce. Opravdu to není nic příjemného. Vydržet se to ale, jak paní říkala, dá.
Celé to trvá chvilku, a než se naděju, stojím už na silnici vedle odběrového stanu. Trochu slzím a spustila se mi krev z nosu. To je tou rýmou, říkám si. Pak se vydávám zpět k domovu s kapesníkem u nosu a rouškou přes pusu.
Mám před sebou 4 dny čekání na výsledek. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně necítím žádný strach, nebo obavu. Hlavně chci mít jistotu, že v budoucnu někoho nenakazím.
