Nejčastějším konverzačním tématem letošní Letní filmové školy bylo tropické počasí, které ničilo všechny lidské bytosti v rozpáleném Uherském Hradišti, obzvláště ty v neklimatizovaných promítacích sálech. Cestou mezi nimi někteří neodolali ponoru do kašny na Mariánském náměstí, bezprostředně po skončení filmů mnozí prchali k toaletám polít si v umyvadle hlavu studenou vodou. Jen jeden muž chodil celou dobu zarputile v dlouhých kalhotách, košili a saku a neúnavně citoval Gogola, Šalamova a další nejen ruské klasiky. Režisér Sergej Loznica.
„Nevím, jestli mám přát příjemnou podívanou, ale doufám, že vás film osloví,“ uvedl Sergej Loznica svůj hraný debut Moje štěstí z roku 2010. Již první scéna prozradí mnohé. Dva gangsteři táhnou mrtvolu do jámy s betonem. Následuje záběr na buldozer hrnoucí na nebožtíka zeminu. Blížící se stroj je nasnímán z jámy – je to divák, kterého Loznica do hrobu umístil.
Nelze si nevzpomenout na slavný film Stalker Andreje Tarkovského, s nímž Loznica některá témata sdílí. Jedním je kupříkladu otázka, zda se člověk může chovat lidsky i v nelidských podmínkách. Loznicovy filmy dávají bezvýchodně pesimistickou odpověď. Již ten první ukazuje úplný morální rozpad společnosti a nahodile vybuchující agresi člověka, který vlivem životem i smrtí pohrdajícím prostředí, v němž se ocitne, ztratí schopnost rozlišovat spravedlivé a nespravedlivé, správné a špatné, dobré a zlé.
Permanentní občanská válka
Moje štěstí točil Loznica v letech 2009 a 2010 na ukrajinsko-ruské hranici. „Hrůza se tam dala cítit už tehdy, tu jsem zachytil ve svém filmu,“ vysvětlil divákům na Letní filmové škole. „Ptal jsem se místních lidí, co by dělali, kdyby je Rusko napadlo. Oni se vykrucovali a pak řekli, že by se vzdali,“ vzpomněl si. V oblasti se přitom většina lidí živila pašováním, Loznica proto reagoval sarkastickým varováním, že kdyby zmizela hranice, přišli by o práci. „Byly to zábavné rozhovory až do doby, než vypukla válka,“ dodal.
Naléhavost Mého štěstí však není palčivá jen proto, že divák cítí předinfernální stav zmrzačené společnosti, která se čtyři roky po dokončení filmu ocitla v dodnes nekončících bojích. Loznica ukazuje traumata, která se přenáší z generace na generaci, desítky let se vyvíjí, mutují a nedaří se je nijak rozřešit. Jejich vznik datuje k roku 1917. Od té doby, tvrdí režisér, je Rusko v permanentní situaci občanské války, kterou definuje jako nemožnost dialogu, komunikace.
Objasňující jsou Loznicovy reminiscenční epizody odehrávající se za druhé světové války. Za jednu z nich jej dokonce ruští kritici označili jako rusofoba a nacistu. Dva rudoarmějci v ní chladnokrevně zavraždí ruského učitele, který považuje Němce za kulturní národ a doufá, že v případě prohry Sovětského svazu v oblasti nastolí pořádek a civilizaci. „Ruský divák je na straně vojáků, ale chápe, že je to zvěrstvo,“ líčí režisér.
Nebo hned úvodní scéna z Loznicova druhého filmu V mlze. Začíná oběšením tří sabotérů, kteří za nacistické okupace vykolejí vlak. Divák však nevidí samotnou popravu, sleduje obličeje jejích svědků, kteří reagují nikoliv zděšením, ale lhostejností, případně lehkou zvědavostí. „Tak to je, když je vraždění na denním pořádku,“ objasňuje režisér.
„O podobných událostech historiografie mlčí,“ konstatuje Loznica. Hned přidává další příklad. O tom, že na straně Třetí říše stál milion a dvě stě tisíc sovětských občanů, se podle něj nemluví. Naráží tak na propagandu a manipulaci, které traumata jen prohlubují.
Opravdoví kriminálníci
Loznicův zatím poslední film volně inspirovaný Dostojevského povídkou Krotká se odehrává v současném Rusku. Vypráví příběh ženy, které se vrátí balíček, jenž poslala svému muži do vězení. V obavách se vydává na cestu, aby mu jej předala – a ujistila se, že je ještě na živu, domyslí si divák. Stupňující se agresivita a absurdita situací, jimž je ponižovaná hlavní hrdinka vystavena, určuje tempo pomalých, až dokumentaristických záběrů, které jsou často nasyceny hned několika ději najednou.
- Trailer filmu Krotká, který do české distribuce připravuje label Be2Can:
Ostatně, Loznicovu dokumentární tvorbu, pro níž je ve světě znám nejvíce, lze chápat jako vizuální antropologii, a i postavy jeho hraných filmů jsou nezkreslené, ryzí. Toho dociluje jednak úspornými, vybroušenými dialogy, ale také prací s neherci. Jeden z jeho spolupracovníků má za úkol vyhledávat na ulicích lidi s výraznými tvářemi, které fotí do „katalogu“, z něhož si pak Loznica do svých snímků vybere, koho potřebuje, prozradil na své přednášce v rámci Letní filmové školy.
„Hledali jsme lidi, kteří mají vztah k vězeňství,“ uvedl ke castingu posledního snímku. Policisty v Krotké tak hráli skuteční policisté, kriminálníky kriminálníci, bezdomovce bezdomovec. „Většina těchto lidí byli fantastičtí herci. Působili ve svém přirozeném prostředí,“ podotknul Loznica.
Upozornil na jednu z vedlejších postav, která ve filmu pronese jen několik slov. Ztvárnil ji muž, který strávil dvanáct let ve vězení, v němž bez přestání chodil z rohu do rohu. „Měl jediný problém, nebyl schopen si zapamatovat text, když stál na místě,“ vylíčil režisér, který proto musel scénu vymyslet tak, aby jeho neherec mohl být v pohybu.
Stát jako vězení?
Vězeňská kultura je podle Loznicy pro Rusko signifikantní. „Kriminální jazyk a žargon prosákl do veškeré reality, vězeňský jazyk slyšíme i z nejvyšších politických míst,“ upozornil a dodal, že je to právě řeč, která formuje, jak myslíme i žijeme. „Začalo to ve dvacátých letech, kdy byly miliony lidí vězněny v gulazích. Po nějakých deseti, dvaceti letech se vrátili s kompletně změněnou mentalitou. A jednou z těchto změn byl i jazyk,“ upřesnil v rozhovoru pro Filmové listy, které vycházejí při hradišťském festivalu.
V prostředí, které Krotká popisuje, už podle Loznicy nelze existovat, být člověkem. „Moc vstupuje do nejintimnějších oblastí lidského života a drží ho pod krkem,“ shrnuje film, který je děsivou alegorií současného Ruska. Tak děsivou, že je režisér po projekci dotázán, zda ve svém filmu nalézá alespoň nějakou naději. „Sedí v sále,“ poznamená a zadívá se do tváří několika lidí, kteří zůstali až do konce diskuze.
Sergej Loznica se narodil roku 1964 v běloruském městě Baranaviči, tehdy v Sovětském svazu. Na začátku osmdesátých let se s rodinou přestěhoval do Kyjeva, kde na Polytechnickém institutu vystudoval aplikovanou matematiku a řídící systémy. Čtyři roky pracoval na kybernetickém institutu jako vědec, zabýval se mimo jiné vývojem umělé inteligence. Krom toho si vydělával i jako překladatel z japonštiny. V té době v sobě rozvinul silnou lásku k filmu.
V roce 1997 absolvoval Gerasimovovu všeruskou státní univerzitu kinematografie (VGIK) v Moskvě a začal se věnovat dokumentární kinematografii. Natočil na dvacet snímků, které jsou oceňovány odborníky, kritikou i festivalovými porotami. Všechny tři hrané filmy, které zatím natočil, byly uvedeny v Cannes.
Žije v Německu, kam v roce 2001 emigroval.
