Sobota 24. července 2010 byl docela obyčejný den. Svět se v něm nezachvěl v základech a nezačal být od té chvíle jiný. Lidé v něm docela prozaicky opouštěli svá obydlí a naplňovali ho všedními akty svých všedních životů. Většinou nepřemýšleli o tom, jak jsou nicotní, ani se neopájeli vědomím vlastní jedinečnosti. Vlastně jen tak nějak byli rádi, že jsou. Jen otevřeli oči a žili, nikoli s pocitem, že tento den je unikátní a neopakovatelný, ale z prosté potřeby ho přežít - a (řečeno s Woody Allanem) stihnout to včas domů k večeři!
Recenze: Život v jednom dni
Normální zívačka. Pouze nějakých sedm miliard lidí prožilo na téhle planetě další den svého života. Den, který se již nikdy nevrátí a který nelze vzít zpět, den, o který právě zestárli a také den velkého experimentu. Toho obyčejného dne totiž bloudily po celém světě tisíce lidí s kamerou a dychtivým pohledem, v němž bylo očekávání, že se něco stane, že se něco přece musí stát! A oni budou při tom a zaznamenají to pro nás jako svědectví o tom, co naplnilo sobotu 24. července 2010 neopakovatelným obsahem. Absolutní většina těchto lidí ale prožila jen další obyčejný den svého obyčejného života a nesetkala se s ničím výjimečným, co by stálo za řeč (neřkuli za svědectví).
Ale přesto každý z nich natočil svoji malou-velkou výpověď o tomto dni. Aby po sobě zanechal alespoň nepatrnou stopu v jeho pomíjivém plynutí, aby zachytil neopakovatelný okamžik jeho i svojí obyčejnosti – ale také,
Aby lidé věděli, že tady byl
Na počátku všeho, tak jak to u filmových projektů někdy bývá, byl tentokrát vskutku originální nápad, který upekl v roce 2010 Sundance Institut a všestranný režisér Kevin Macdonald, který pro nás objevil Posledního skotského krále, ucmuchtil spíše televizního Orla Deváté legie a získal Oscara za dokumentární rekonstrukci masakru na letních olympijských hrách v Mnichově (One Day in September). Možná právě díky svým dokumentárním kořenům se v něm urodila idea natočit celovečerní dokument, který by „portrétoval“ jeden den lidských zážitků na této planetě, kaleidoskop autentických emocí, intimních dotyků i patosu, miniatur a mikropříběhů, rozprostřených na životní ose mezi probouzením a usínáním.
Tenhle komerčně na první pohled nepříliš výživný projekt by se pravděpodobně potýkal s realizačními limity, nepřekročil by hranice privátního experimentu a několika spirituálních projekcí pro fajnšmekry, ujíždějící na všem, co je hlavně na hony vzdáleno mainstreamu. Jenomže nastaly dvě zásadní okolnosti, které poznamenaly jeho osud a posunuly ho do první linie. Producentem snímku se stal hitmaker Ridley Scott, jehož nikdo nemůže podezírat z toho, že by neuměl odhadnout potenciál filmové látky a partnerství na projektu přijal server youtube.com, prostřednictvím kterého byla ke spoluúčasti přizvána početná komunita jeho uživatelů.
Výsledkem žádosti, aby zaznamenali tento jeden den svého života, bylo zhruba 80 tisíc příspěvků ze 197 zemí celého světa, což hodilo nějakých 4 500 hodin nasnímaného materiálu, z něhož bylo pro výsledný devadesátiminutový sestřih vybráno 400 videoklipů (mezi nimiž uvízl i porod žirafy v pražské zoo českého tvůrce Sergeje Kondakova). Jen obtížně si lze představit šílenou práci, která čekala Macdonalda a jeho tým, který z této všeobjímající mozaiky musel vydolovat fragmenty, jejichž spojením vznikl konzistentní dramatický tvar, jenž dokáže žít vlastním životem (byť se nepochybně jedná pouze o jednu z nepřeberného množství variant, jež byly ve hře). Vzniklo tak něco jako
Chvála (ne)obyčejného dne
Opus, jenž může vzbuzovat pocit, že je až příliš smířlivý, neboť nás nikam nestrká, nechce řešit pytlácké vybíjení slonů, ale ukázat jejich ranní koupel, probouzení dětí v indickém slumu nechápe jako diskurs sociologický, ale projev fyziologický, minipříběh malého peruánského čističe bot (který nejvíce miluje svůj laptop) je optimisticky bezvýchodný, nemocná rakovinou se tu míjí s kavkazskými pastevci, teenager svěřující se babičce se svojí homosexualitou s domorodými ženami, které vytloukají zrní, africkou vesnici střídá moderní metropole, exhibicionismus introspekce a ptákovinu myšlenka. Někdo se poprvé oholil a jiný na kole ve vyšším zájmu objíždí svět.
To, co tenhle globálně rozmáchlý a zdánlivě nesourodý chaos drží pohromadě, není ani tak obsah jeho dílčích segmentů, jako spíše přiznaná forma a technika, kterou byly pořízeny. Onen sdílený akt patřičnosti každého a všech k většímu celku, jenž je v této simplifikované podobě v jistém ohledu srozumitelnější nežli Malickův sofistikovaný Strom života. Určitý (přirozený) řád téhle chaotické tříšti spontánních reflexí i promyšlenějších konceptů dodává respektování časové chronologie daného dne - od tmy a úsvitu do soumraku a půlnoci. Poněkud nepatřičně a „naroubovaně“ (evidentně za účelem zvýšení přehlednosti a diváckého „pseudokomfortu“) pak působí snaha utřídit nesourodý materiál do dílčích tematických celků (Co všechno nosíte v kapse, Co máte rádi, Čeho se bojíte…).
Ve stylu „jak domácí video k celovečeráku přišlo“ se točilo na kamery i na mobily, klouzalo po povrchu a sem tam se ponořilo i hlouběji, a když opravdu nebylo příliš o čem, zaskočil líbivý cajdák - jak se to v reálném životě také stává. I v něm je to tak, že
Někdo má v kapse klíč od Lamborghini Gallardo
a někdo v ní nemá vůbec nic. Někdo má rád Emily a jiný svoji lednici, někdo se bojí, že mu vypadají vlasy a někdo, že je život příliš krátký. Tak už to v našem barvitém, kontrastním a neurovnaném životě chodí. S Macdonaldovým spontánním snímkem jsme se v něm s ním (a s nimi) na jeden den zastavili. Třeba nám přitom pár maličkostí dojde. Ale už se na nás tlačí další den. Řečeno slovy jednoho z protagonistů téhle červencové soboty: „Je čas se ostříhat a vyrazit na cestu!“
Život v jednom dni (Life in a Day): USA 2011, 95 min., české titulky, přístupný. Režie: Kevin Macdonald, hudba: Harry Gregson-Williams, Metthew Herbert, střih: Joe Walker, produkce: Ridley Scott. V kinech od 24. července.