Světlana Josifovna Stalina, Světlana Allilujeva a Lana Peters jsou tři jména jedné a též ženy, dcery sovětského diktátora. Spisovatelka Monika Zgustová si ji vybrala za hrdinku svého posledního románu. Téma Růže od Stalina se pro ni ukázalo být - podobně jako ona květina - atraktivní a stejně tak i zrádné.
Život Světlany Allilujevy beze zbytku splňuje obrat, že „by vydal na román“. Sama ho odvyprávěla v několika knihách. Nejzásadnějších bylo Dvacet dopisů příteli (česky vyšly pod názvem Paměti Stalinovy dcery), které Světlana sepsala před svou emigrací a které ji po vydání v Americe mimo jiné finančně zabezpečily. Zgustová z nich při popisování Světlaniných vzpomínek na dětství a dospívání se Stalinem zjevně čerpá. Sama prokládá vyprávění dopisy, které hlavní hrdinka posílá svým přátelům nebo které jsou odpověďmi na její psaní.
Ať už to bylo autorčiným záměrem nebo ne, Světlana v jejím podání nepůsobí jako silná osobnost, která se dokázala vzepřít svému cejchu, ale jako žena poněkud naivní a lehkomyslná, ztracená ve svých životních možnostech a příliš zatížená minulostí, s níž nechce být spojována. Méně už si – alespoň v knize – uvědomuje, že nálepka Stalinovy dcery jí otevírá dveře takovým způsobem, o jakém se většině emigrantů ani nesnilo (koneckonců sama se na své minulosti přiživuje knihami o ní).
Život, který by vydal na román
O atraktivní základ příběhu se Zgustové postarala sama Světlana svým životem, který vpravdě nešetřil fantazií na tom, co by se možná spisovatel ani vyfabulovat netroufnul: hlavní hrdinku vede z moskevského Kremlu přes indickou Gangu a sektu v americké poušti zpátky do Sovětského svazu a pak znovu na Západ.
Tato kostra zůstává na knize tím nejatraktivnějším, zbytek, kterým ji Zgustová vypolstrovala, příběh bohužel nijak zásadně nerozvíjí. Zmiňuje sice Světlanin celoživotní boj s úzkostí, tísní, touhou po uznání a podléháním mužským autoritám (které v ní zakořenilo chováním jejího otce), její nelehké postavení jakéhosi symbolu v době studené války, čímž lze vysvětlit některé motivy jejího chování, ale na komplexnější zhmotnění postavy pro čtenáře je to jaksi pořád málo. Pokud ho tedy vyžaduje.
Zvolená er-forma a žánr biografického románu (důraz je na slově román) přitom slibuje, že se čtenář dozví o částečně fiktivní Světlaně víc, než ta skutečná o sobě opatrně prozradila ve svých životopisných dílech. Podobně jako v nich, i v této knize například traumatické rodinné události, jako zakrývanou sebevraždu své matky nebo čistky mezi nejbližšími příbuznými, „pouze“ popisuje, postrádají ale jakýkoli názor.
Co by byla růže bez Stalina?
Snaha o hlubší náhled do psychologie postavy by přitom byla vítanější než vycpávkové informace, že má na sobě „elegantní černý kalhotový kostým s výstřihem a šňůrkou perel obtočenou kolem krku a zápěstí“ či že jezdí do New Yorku „autem, autobusem nebo vlakem“, které jsou v tomto způsobu vyprávění naprosto zbytečné. Mírně iritující sklony ke kýči (především v závěru) a nepochopitelné přechody v dialozích z češtiny do angličtiny k nadšenému dojmu taky nepřispějí.
Tak jako se Světlana pokoušela vymanit ze stínu přízviska „Stalinova dcera“, naučit sebe i okolí vnímat ji odděleně od tohoto tíživého jména, měla by i Růže od Stalina nabídnout pod přitažlivým názvem něco svého navíc. To se bohužel příliš nepodařilo. Zgustové román zůstává, pravda, čtivým, leč celkem povrchním výtahem z pamětí Stalinovy dcery.
Monika Zgustová: Růže od Stalina. Vydal Odeon, 2015.
